ECLI:CZ:US:2020:3.US.2788.20.1
sp. zn. III. ÚS 2788/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Vlastislava Kühnla a 2) Věry Kühnlové, oba zastoupeni Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 7. 2020, č. j. 49 Nc 1996/2007-171, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), kterým bylo k námitce stěžovatelů o podjatosti soudní exekutorky rozhodnuto, že soudní exekutorka není vyloučena z úkonů soudního exekutora v této věci. Stěžovatelé mají za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu zaručeného jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo v rámci exekučního řízení rozhodnuto v souladu s ustanovením §29 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "e. ř.") o námitce podjatosti vůči soudní exekutorce tak, že soudní exekutorka Mgr. Veronika Jakubovská není vyloučena z úkonů soudního exekutora v této věci, v níž stěžovatelé vystupují jako povinní.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti výše nadepsanému rozhodnutí obvodního soudu, neboť se podle jejich názoru obvodní soud s konkrétními námitkami o podjatosti soudní exekutorky, která jsou v ústavní stížnosti podrobně rekapitulována, nijak nevypořádal, přičemž toto pochybení dosahuje podle jejich názoru takové intenzity, že významně zasahuje do jejich ústavně zaručených práv. Stěžovatelé opakují tyto námitky a dovozují, že soudní exekutorka v celé věci nevystupuje nestranně a má k projednávané věci či jejím účastníkům poměr, resp. prezentuje výrazně negativní vztah ke stěžovatelům jakožto povinným.
4. Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů. Ústavní stížností lze proto brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, nýbrž jedná se o prostředek určený výhradně pro případ, kdy se stěžovatel domnívá, že v předchozím řízení byla porušena nikoliv (pouze) jeho práva, zaručená běžnými zákony nebo podzákonnými předpisy, nýbrž přímo ústavně zaručená základní práva.
7. Proto je také zcela legitimní a logické, že ústavní stížnost může být podána až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků, určených k ochraně stěžovatelových práv, tj. musí nastat situace, kdy se ochrany práv a svobod již nelze domáhat jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost tedy není procesním prostředkem, sloužícím ke zjednodušení nebo obejití zvlášť stanoveného právního postupu, nýbrž zvláštním právním prostředkem, který před Ústavním soudem otevírá zcela nové řízení, nezávislé na řízeních ostatních.
8. K subsidiaritě ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž v minulosti opakovaně uvedl [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)], že "má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí."
9. V posuzované věci stěžovatelé ústavní stížností napadli rozhodnutí obvodního soudu o jejich návrhu na vyloučení soudní exekutorky pro podjatost. Jakkoliv je však toto rozhodnutí pro účastníky řízení závazné, rozhodnutím o námitce podjatosti, přestože proti němu samotnému nejsou přípustné opravné prostředky, samotné meritorní řízení nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými jsou tvrzená pochybení napravitelná. Samotným rozhodnutím, které stěžovatelé nyní napadli, totiž ještě nedošlo k žádnému přímému zásahu do jejich právní sféry.
10. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, usnesení ze dne 30. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 2625/16 či usnesení ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 3410/16), ale i přímo o tvrzené podjatosti soudních exekutorů (viz usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 226/17).
11. V dané věci přitom zjevně nejsou splněny ani výjimečné předpoklady pro přijetí ústavní stížnosti vymezené v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového ani samotní stěžovatelé netvrdí.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj