ECLI:CZ:US:2020:3.US.2804.20.1
sp. zn. III. ÚS 2804/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Drona, zastoupeného JUDr. Čestmírem Viktorjeníkem, advokátem, sídlem Partyzánská 37, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 24 Cdo 1593/2020-151, usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. ledna 2020 č. j. 69 Co 421/2019-123 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2019 č. j. 18 C 401/2018-99, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, a 1) Aleše Žvátory a 2) Anny Dronové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) stěžovatel napadá v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen „okresní soud“) sp. zn. 18 C 401/2018 vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se žalobou ze dne 10. 12. 2018 domáhal u okresního soudu určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV X1 pro obec O., k. ú. N., a to objekt bydlení čp. X2 na p. č. st. X3 a p. č. st. X3 zastavěná plocha a nádvoří. Usnesením ze dne 10. 10. 2019 č. j. 18 C 401/2018-99 okresní soud řízení zastavil s odůvodněním, že nejsou splněny podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé, konkrétně pro překážku věci rozsouzené. Proti citovanému usnesení podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 24. 1. 2020 č. j. 69 Co 421/2019-123 potvrdil, když se zcela ztotožnil s právním názorem okresního soudu. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 24 Cdo 1593/2020-151 odmítnuto, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že překážka věci rozhodnuté nebyla v jeho věci dána, neboť žalovaným v řízeních, na která okresní soud poukazoval, byla jiná fyzická osoba, a soudy se v těchto řízeních nezabývaly otázkou, zda kupující Klyetushkin, respektive Kletuškin, byl v době uzavírání kupní smlouvy občanem České republiky či nikoliv, přičemž tato skutečnost má zásadní význam pro platnost kupní smlouvy. Stěžovatel proto trvá na tom, že původní smlouva o koupi a prodeji citovaných nemovitostí je od samého počátku neplatná, neboť v době, kdy byla tato smlouva datována a vložena do katastru nemovitostí, nemohli cizí státní příslušníci podle tehdy platných devizových předpisů nabývat nemovitosti na území České republiky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů přípustná není.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. V posuzované věci Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, dovolání odmítl, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti proti závěrům Nejvyššího soudu nesměřuje a Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání v závěrech usnesení dovolacího soudu žádné nedostatky ústavněprávního charakteru nezjistil. Stěžovatel ve svém dovolání doslova uvedl, že je „dovolání přípustné, neboť se jedná o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu 1. stupně o zastavení pro překážku nesplnění podmínek řízení“. Jako důvod dovolání pak stěžovatel uvedl jedinou větu, že nemůže jít o věc rozhodnutou, neboť „nabytí nemovitosti Kletuškinem bylo neplatné z důvodů rozporu se zákonem – nemožností nabývat nemovitosti na území ČR cizinci, a Kletuškin občanem ČR nebyl“. Ústavní soud se ztotožňuje s Nejvyšším soudem v tom, že uvedené konstatování stěžovatele za naplnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání považovat nelze, ústavní stížnost v této části proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
6. Bylo-li dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.), prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil, to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř), a posléze se ani zabývat v dovolání předestřenými námitkami, které stěžovatel opakovaně uvádí nyní v ústavní stížnosti.
7. Vzhledem k tomu, že předpokladem přípustné ústavní stížnosti je vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), resp. předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost v části směřující proti usnesení okresního soudu a krajského soudu považovat za přípustnou.
8. Nad rámec věci Ústavní soud k tvrzení stěžovatele, že řízení vedené pod sp. zn. 10 C 132/2000 probíhalo na straně žalované s jiným účastníkem, uvádí, že v citovaném řízení stěžovatel neprokázal neplatnost kupní smlouvy uzavřené s Volodymyrem Klyetushkinem. Postavil-li tedy stěžovatel v nyní posuzované věci svou žalobu opětovně na tom, že uvedená kupní smlouva je z jakýchkoli důvodů neplatná, a tudíž platí to samé i pro následné převody nemovitostí, je nutno přisvědčit obecným soudům v tom, že jde o právní otázku, o které již bylo pravomocně rozhodnuto.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu