ECLI:CZ:US:2020:3.US.2818.20.1
sp. zn. III. ÚS 2818/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. června 2020 č. j. 38 Co 50/2020-516 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2019 č. j. 24 P 76/2015-476, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) J. S. a nezletilých 2) A. S. a 3) R. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 24 P 76/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Návrhem doručeným městskému soudu dne 3. 1. 2018 se stěžovatel (dále také jen "otec") domáhal úpravy styku s nezletilými, a to s nezletilou každý lichý týden od středy 19:00 hod. do neděle 18:00 hod a s nezletilým R. každý lichý týden od pátku 16:00 hod. do neděle 18:00 hod. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2018 č. j. 24 P 76/2015-331 vymezil rozsah styku otce s nezletilými na každý sudý kalendářní týden v roce vždy od pátku 17:00 hod. do neděle 18:00 hod. a dále během prázdnin. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2018 č. j. 38 Co 142/2018-378 rozsudek městského soudu potvrdil, pouze upravil styk během Velikonoc. Ústavní soud nálezem ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 4247/18 oba citované rozsudky zrušil s odůvodněním, že obecné soudy nijak relevantně neodůvodnily, proč by mělo být v rozporu s nejlepším zájmem dětí trávit se svým otcem více času a zažívat s ním i režim běžného pracovního týdne; nezabývaly se ani tím, jak velkou by tato změna pro děti byla, a co by pro ně znamenala nejen z hlediska každodenních praktických otázek, ale také kvality jejich vztahu se stěžovatelem a vůbec jejich dalšího vývoje. Obecné soudy také zcela ignorovaly právo stěžovatele na co nejvyrovnanější péči o děti a jejich výchovu ve srovnání s první vedlejší účastnicí (dále jen "matka"), jíž byly děti dříve svěřeny do péče, i korespondující právo dětí na péči a výchovu obou rodičů.
3. Stěžovatel poté, co věc byla vrácena městskému soudu, v podání ze dne 3. 9. 2019 uvedl, že jsou dány podmínky nejen pro rozšíření jeho styku s nezletilými, ale i pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, což byl také jeho konečný návrh. Městský soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2019 č. j. 24 P 76/2015-476 tento návrh stěžovatele zamítl a určil styk stěžovatele s nezletilou A. v každém sudém kalendářním týdnu v roce vždy od čtvrtka 15:00 hod. do neděle 18:00 hod. a v každém lichém kalendářním týdnu ve čtvrtek od 15:00 hod. do 19:00 hod. a s nezletilým R. v každém sudém kalendářním týdnu v roce vždy od čtvrtka 15:00 hod. do neděle 18:00 hod. a v každém lichém kalendářním týdnu v úterý a ve čtvrtek od 15:00 hod. do 19:00 hod., dále určil styk stěžovatele s nezletilými v období jarních prázdnin, v období Velikonoc, v době hlavních školních (letních) prázdnin, v době podzimních prázdnin a v období vánočních prázdnin. Městský soud odůvodnil závěr o zamítnutí návrhu stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů zejména tím, že neshledal u stěžovatele upřímný a opravdový zájem o děti pečovat v rámci střídavé péče, přihlédl také k negativnímu názoru dětí i matky na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. S ohledem na to, že přáním nezletilých je stýkat se s otcem častěji, kdy otec svou pozitivní citovou vazbu vůči nezletilým rovněž projevuje a má zájem se na jejich výchově podílet vyšší měrou než doposud, upravil soud styk nezletilých s otcem dle zjištěného názoru a časových možností nezletilých a objektivní schopnosti otce styk s nezletilými realizovat.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2020 č. j. 38 Co 50/2020-516 rozsudek městského soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že nebyl naplněn žádný ze zákonem předvídaných důvodů pro změnu dosavadního rozhodnutí o úpravě péče o nezletilé. Krajský soud konstatoval, že při svém rozhodování vyšel zejména ze stanovisek nezletilých, kteří jednoznačně preferují setrvání ve výlučné péči matky a rozšířený styk s otcem, model střídavé péče navržený otcem shodně opakovaně odmítají.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nerespektovaly závazný právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 4247/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém je mimo jiné konstatováno, že krajský soud namísto posuzování, zda je dán důvod proti širšímu styku stěžovatele s dětmi, posuzoval, zda je dán důvod pro takový širší styk. Stěžovatel považuje za nepochopitelné a protiprávní, že jeho návrh na střídavou péči byl zamítnut, a styk s nezletilými je napadeným rozsudkem stanoven od čtvrtka 15:00 hod., a nikoliv od stěžovatelem navrhované středy 19:00 hod., když se Ústavní soud zcela jednoznačně vyjádřil v tom směru, že nevyhovění návrhu otce je zásahem do jeho ústavně zaručených práv. Městský soud sice k tomuto styku přidává ještě v případě nezletilé A. jeden a v případě nezletilého R. dva odpolední úseky v době od 15:00 hod. do 19:00 hod., takové vymezení však dle mínění stěžovatele postrádá jakékoliv racionální odůvodnění, a působí spíše dojmem, že soud chtěl požadavkům nálezu Ústavního soudu dostát toliko formálně, a stanovil styk do průběhu pracovní doby stěžovatele a pravidelné mimoškolní činnosti dětí. Stěžovatel konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou výrazem naprostého nepochopení institutu střídavé péče. Tvrdí-li městský soud, že není dán opravdový a upřímný zájem stěžovatele pečovat o nezletilé formou střídavé péče, není patrné, podle jakých kritérií městský soud upřímnost a opravdovost zájmu stěžovatele hodnotil, a z jakého důvodu se rozhodl učinit závěry v jeho neprospěch. Odmítl-li se stěžovatel přizpůsobit podmínkám rozšíření styku způsobem, jak požadovala zcela jednostranně a svévolně matka, což mu bylo městským soudem vytýkáno, nelze z této situace dovodit neupřímnost či absenci opravdovosti jeho zájmu o děti, ale spíše nechuť podvolit se jednostranně stanoveným podmínkám ze strany rodiče, který je přesvědčen o svém dominantním výchovném postavení. Uvádí-li krajský soud, že není dán žádný ze zákonem předvídaných důvodů pro změnu dosavadního rozhodnutí o úpravě výchovy nezletilých dětí, spatřuje stěžovatel takový důvod ve změně poměrů spočívající v přestěhování stěžovatele z O. zpět do B. v roce 2015. Proti střídavé péči svědčí tedy pouze jediné judikaturou Ústavního soudu vytvořené kritérium, a to názor dětí. Negativní stanovisko nezletilých k jejich svěření do střídavé péče obou rodičů relativizuje stěžovatel tím, že městský soud ani krajský soud neumožnily právnímu zástupci stěžovatele přítomnost u provádění důkazu výslechem dětí, a není tudíž zřejmé, jak přesně byl soudy tento model prezentován, jakým způsobem byly dětem kladeny otázky a jaká byla doslovná vyjádření dětí. Stěžovatel namítá, že byl zcela vyloučen prvek veřejné kontroly, aniž by soudy jakkoliv svůj postup zdůvodnily. Stěžovatel dle svých slov názor nezletilých nikterak nehodlá devalvovat, na druhou stranu se však ani nedomnívá, že by na něm měla být postavena právní forma péče o nezletilé, jak v podstatě dovozuje krajský soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou, že napadenými rozhodnutími nastavený styk stěžovatele s nezletilými, respektive závěr o tom, že nejsou v posuzované věci splněny podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče rodičů, byl v rozporu se závěry přijatými Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 4247/18.
10. V citovaném nálezu Ústavní soud obecným soudům vytkl, že "náležitě neposuzovaly a nezjišťovaly nejlepší zájem dotčených dětí a jeho poměr k dalším oprávněným zájmům, zejména zájmu stěžovatele na širším styku s dětmi a dosažení vyrovnanějšího výchovného uspořádání a péče obou rodičů o děti. Tento zájem přitom vychází i z ústavních práv stěžovatele jako rodiče podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Obecné soudy se vůbec nezabývaly tím, co by pro obě děti konkrétně a reálně znamenalo, kdyby se svým otcem trávily více času (o dva dny déle v rámci dvoutýdenních cyklů) a pobývaly u něj i v pracovním týdnu, jaká pozitiva a negativa by to pro ně mělo, co by jim to přineslo; na základě čehož by pak mohl být zhodnocen zájem dětí v tomto ohledu a porovnán s dalšími oprávněnými zájmy, které byly v řízení vzneseny. Obecné soudy se naopak spokojily s velmi povrchním a kusým zkoumáním a posouzením nejlepšího zájmu dětí a nevyhovění návrhu na rozšíření styku opřely o důvody, které nejsou podloženy žádnými konkrétními zjištěnými okolnostmi určujícími zájem dětí ve vztahu ke styku s jejich otcem".
11. Konkrétně spatřoval Ústavní soud pochybení městského soudu v tom, že poukázal na věk nezletilé dcery; ovšem věk dítěte sám o sobě nemůže svědčit o (ne)vhodnosti rozšíření jeho styku s rodičem, totéž platí i o dalším aspektu zmíněném oba soudy, tzn. o volnočasových aktivitách dětí, zejména dcery, když ani z takové okolnosti samotné bez dalšího nevyplývá zájem dítěte na tom, který rodič o něj má pečovat či u kterého má pobývat. Ústavnímu soudu nebylo zřejmé, jak by volnočasové aktivity dětí měly být narušeny, pokud by děti ob týden přespaly dvě noci v pracovním týdnu u stěžovatele. Krajský soud pak poukazoval na hrozící větší zátěž dětí také v souvislosti s přípravou do školy, měly-li by i ve všedních dnech přespávat u stěžovatele, ovšem tento důvod dle Ústavního soudu opět konstatoval jen velmi kuse, bez jakéhokoli skutkového podkladu a vysvětlení, z čeho by ona větší zátěž měla vyplývat. Konečně městský soud při nevyhovění návrhu na rozšíření styku stěžovatele s dětmi, respektive s dcerou poukázal též na vyjádření samotné nezletilé, avšak jen obecně bez bližšího vysvětlení, jak by mělo podpořit závěr o nevhodnosti rozšíření styku dívky se stěžovatelem. Nelze přitom přehlédnout, že ze samotného vyjádření dívky, jak bylo zaznamenáno orgánem sociálně-právní ochrany dětí, neplyne důvod k nerozšíření styku se stěžovatelem, neboť uvedla, že "nemá proti častějšímu styku s tátou výhrady, ale nechce, aby jí to narušovalo její koníčky". Ačkoli orgán sociálně-právní ochrany dětí jako její kolizní opatrovník posléze při jednání před městským soudem uvedl, že se nezletilá dívka vyjádřila, že si nepřeje, aby byl soudem upraven její styk s otcem v běžném týdnu; tato informace ovšem nevyplývá ze samotného vyjádření dívky sepsaného tímto orgánem. Zde Ústavní soud apeloval, že z hlediska naplnění participačních práv dětí je nezbytné, aby v případě, že nejsou slyšeny přímo před soudem, byly jejich názory a vyjádření soudu tlumočeny s maximální přesností a bez zkreslení.
12. Pro posouzení dané věci je tedy rozhodné, zda obecné soudy Ústavním soudem vytýkané nedostatky napravily, a ve svých závěrech vycházely ze skutkových zjištění vyplývajících z řádně provedeného dokazování.
13. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy této své povinnosti dostály. Zatímco v původních, Ústavním soudem zrušených rozhodnutích obecné soudy vymezily rozsah styku stěžovatele s nezletilými na každý sudý kalendářní týden v roce vždy od pátku 17:00 hod. do neděle 18:00 hod. a dále během prázdnin, napadená rozhodnutí opravňují stěžovatele stýkat se s nezletilou A. každý sudý týden od čtvrtka od 15:00 hod. do neděle 18:00 hod. a v každý lichý týden ve čtvrtek od 15:00 hod. do 19:00 hod., a s nezletilým R. v každý sudý týden od čtvrtka od 15:00 hod. do neděle 18:00 hod. a v každý lichý týden v úterý a ve čtvrtek od 15:00 hod. do 19:00 hod.
14. Jakkoli stěžovatel označuje takové změny původně stanoveného styku za formální vyhovění závěrům nálezu sp. zn. II. ÚS 4247/18, nelze pominout, že jde o rozšíření styku o jeden den a noc v každém sudém týdnu a jedno, respektive dvě odpoledne v lichém týdnu. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že v řízení před městským soudem sám stěžovatel uvedl, že v minulosti nevyužil nabídky trávit s nezletilými odpoledne, jelikož nechtěl být taxikář mezi kroužky. I z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí se stykem s dětmi v odpoledne, kdy mají volnočasové aktivity. Je však nutno připomenout, že i doprava dětí na kroužky je běžnou součástí času, jež tráví rodiče se svými dětmi, a není důvodu, proč by se stěžovatel nemohl do této činnosti zapojit. Zde Ústavní soud poukazuje na korespondující závěry městského soudu, který uvádí, že celým řízením se prolíná i to, že otec dostatečně nereflektuje důležitost zájmových aktivit pro nezletilé. Nejen že se odmítá podílet na případném jejich zajištění, zároveň nezletilá A. opakovaně sděluje obavu z toho, že by jí otec mohl bránit se v tomto realizovat, byť se nikdy nemělo jednat o otcem výslovně projevený nesouhlas, ale o vnímání postoje otce, kvůli kterému zájmovou aktivitu nenavštívila v době styku s ním.
15. Pro věc je podstatné, že městský soud upravil styk nezletilých s otcem širším způsobem, když vycházel zejména ze skutečnosti, že se stěžovatel přestěhoval zpět do Brna a má možnost trávit s nezletilými více času a podílet se na jejich péči, a to i v průběhu týdne, nejen o víkendu, a při stanovení rozsahu styku přihlížel soud ke zjištěnému názoru a časových možností nezletilých. To platí i pro závěr krajského soudu, který za tímto účelem nezletilé před jednáním soudu vyslechnul, čímž odstranil Ústavním soudem vytýkané nedostatky opatrovníkem zprostředkovaného názoru nezletilé, jak bude pojednáno dále. Krajský soud i městský soud tak náležitě přihlédly k zájmu stěžovatele na širším styku s dětmi a dosažení vyrovnanějšího výchovného uspořádání a péče obou rodičů, jak jim uložil ve svém zrušujícím nálezu Ústavní soud. Ústavní soud proto soudy přijaté závěry neshledává svévolnými či excesivními, ani vybočujícími z mantinelů nastavených nálezem sp. zn. II. ÚS 4247/18, ve kterém Ústavní soud činil veškeré své závěry právě ve vztahu k stěžovatelem původně navrhovanému rozsahu styku dětí se stěžovatelem (srovnej bod 25 věta první citovaného nálezu).
16. Druhá skupina námitek směřovala proti závěru soudů o tom, že nejsou splněny podmínky pro vyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých do střídavé péče rodičů.
17. Jak již bylo uvedeno, městský soud především neshledal u stěžovatele opravdový a upřímný zájem o děti pečovat v rámci střídavé péče. Městský soud tento svůj názor opřel o závěry provedeného dokazování, z něhož vyplývá, že stěžovatel nevyužívá možnosti trávit s nezletilými více času, než jak bylo stanoveno zrušenými rozsudky, odmítá také matkou navržený styk nad rámec styku rozsudky vymezeného. Měli-li nezletilí kvůli své zájmové činnosti tuto i během styku s otcem, otec nezletilé daný den, popř. víkend nepřevzal, prakticky vždy s odůvodněním, že nebude dělat "taxikáře" a že takto krátký, příp. zkrácený čas trávený s nezletilými není nikterak přínosný a neodpovídá jeho představám. Bylo prokázáno, že mimo vymezený styk otec děti nijak nekontaktuje (nevolají si apod.). Zde lze nalézt odpověď na otázku stěžovatele, podle jakých kritérií městský soud upřímnost a opravdovost zájmu stěžovatele hodnotil, a z jakého důvodu se rozhodl učinit závěry v jeho neprospěch.
18. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že názor nezletilých byl soudem zjišťován způsobem, který byl v rozporu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka, a nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177) a ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)]. Této své povinnosti krajský soud dostál, když před jednáním konaným dne 4. 6. 2020 přímo vyslechl oba nezletilé. Nezletilý R. výslovně uvedl, že střídání pobytu u rodičů po jednom týdnu by mu nevyhovovalo, protože by si musel stěhovat věci na celý týden, a vyjádřil konkrétní představu, že by rád u stěžovatele byl od čtvrtka odpoledne do pondělí do rána. Nezletilá A. uvedla, že je pro ni příjemnější trávit u stěžovatele víkendy, než u něj být celý týden, opět z důvodu stěhování všech věcí. Nevadilo by jí chodit ke stěžovateli vždy ve čtvrtek v druhém týdnu, to má volno. Z uvedeného je zřejmé, že obě děti byly schopny vyjádřit své představy ohledně budoucího uspořádání pobytu u rodičů a tyto srozumitelně vysvětlily. Stěžovatel si je názoru negativního názoru nezletilých na jejich svěření do střídavé péče rodičů vědom, má však za to, že tento byl ovlivněn tím, že soudem nebyla umožněna přítomnost právního zástupce stěžovatele při zjišťování názoru nezletilých.
19. V této souvislosti je třeba upozornit na rozdíl mezi účastnickým výslechem dítěte, který soud může nařídit pouze za situace, kdy dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (§131 o. s. ř.), a zjišťováním názoru dítěte, které provedl krajský soud v rámci přípravy před zahájením jednání. Ačkoli zákon používá termínu výslech (§100 odst. 3 o. s. ř.), mělo by se jednat o neformální pohovor soudce a dítěte, který je možno uskutečnit i mimo soudní síň a bez použití taláru, aby byla navozena přátelská a pro dítě obavy nevzbuzující atmosféra. Odborná literatura doporučuje soudu využít možnost provést výslech bez přítomnosti dalších osob, zejména rodičů, jejich zástupců, i kolizního opatrovníka, neboť přítomnost blízkých osob často může do značné míry ovlivnit dítě při formulaci jeho názorů. Vzhledem k tomu, že soud při jednání s nezletilými musí postupovat především s ohledem na jejich zájmy a ochranu, nedoporučuje se zejména přítomnost právních zástupců rodičů, kteří z podstaty své profese vždy hájí zájmy svého klienta, které se ne vždy musí slučovat s nejlepšími zájmy dítěte. I Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství veden tak, aby bylo zaručeno právo dítěte v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a umožnit mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi [nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
20. V posuzované věci lze z obsahu vyjádření obou nezletilých dovodit, že podstatě svěření do střídavé péče ve svých třinácti a devíti letech porozuměly, jejich názory byly před soudem zcela jednoznačně vyjádřeny, a byly tak odstraněny nedostatky při zprostředkování názoru nezletilé opatrovníkem, jak je shledal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 4247/18, kdy uvedl, že stanovisko nezletilé nebylo opatrovníkem tlumočeno soudu s maximální přesností a bez zkreslení.
21. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud i městský soud se danou věcí podrobně zabývaly, při svém rozhodování aplikovaly platnou právní úpravu a jejich skutková zjištění vycházela z provedeného dokazování. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu