ECLI:CZ:US:2020:3.US.2950.20.1
sp. zn. III. ÚS 2950/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČS, náhradní plnění s. r. o., se sídlem Litvínovice, U Zlaté stoky 576, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, č. j. 2 Ads 288/2019-31, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2019, č. j. 50 Ad 2/2019-48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává následující.
3. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky ze dne 28. 12. 2017, č. j. CBA-T-420/2017, nebyl stěžovatelce podle §78 odst. 4, odst. 8 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti") poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 3. čtvrtletí roku 2017 ve výši 1 355 683 Kč. Stěžovatelka totiž nesplnila povinnost bezdlužného zaměstnavatele, neboť měla evidován nedoplatek na penáte na veřejném zdravotním pojištění ve výši 101 Kč, který byl sice následně uhrazen, avšak stalo se tak později, než ukládá zákon.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") rozhodnutím ze dne 26. 1. 2018,
č. j. MPSV-2018/6761-421/1, zamítlo.
5. Proti rozhodnutí MPSV se stěžovatelka bránila správní žalobou. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 50 Ad 2/2018-27, žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. MPSV však proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podalo kasační stížnost, na základě níž Nejvyšší správní soud (dále též jen "NSS") rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 2 Ads 340/2018-23, napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Krajský soud následně, vázán podle §110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") právním názorem NSS, podanou žalobu ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem zamítl. Proti tomuto v pořadí druhému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost; ta však byla nyní napadeným usnesením NSS s poukazem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. odmítnuta.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že názor NSS a krajského soudu, obsažený v jeho v pořadí druhém rozhodnutí, není správný. Namítá, že zjištěné penále v zaokrouhlené výši činilo 100 Kč, k jeho vzniku však došlo tak, že stěžovatelka neúmyslně na pojistném každý měsíc odváděla pojistné chybně v řádu několika korun. Stěžovatelka tímto nezpochybňuje, že formálně nesplnila podmínku bezdlužného zaměstnavatele, jež je stěžejní pro přiznání předmětného příspěvku. Posuzující orgány a soudy však měly vzít v potaz, jakým způsobem k nedoplatku došlo, že se nejednalo o úmyslné porušení zákona a především, že jakmile se stěžovatelka o dluhu dozvěděla, okamžitě jej uhradila. Cílem stěžovatelky tak rozhodně nebylo krátit stát, případně zdravotní pojišťovnu na odvedeném pojistném. Důležité je také zdůraznit, že výše vypočteného penále přesahuje zákonný limit pro jeho předepsání ze strany zdravotní pojišťovny o pouhých 47 haléřů, což je jistě neproporcionální vzhledem k výši příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, který měla stěžovatelka obdržet ve výši 1 355 683 Kč.
8. Stěžovatelka si je rovněž vědoma toho, že celá záležitost byla posuzována dle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2017, nicméně od 1. 1. 2018 nabyla účinnosti novela, na základě níž bylo do zákona o zaměstnanosti včleněno nové ustanovení §78a odst. 15, které umožňuje ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele prominout splnění podmínky uvedené v §78a odst. 4 písm. b) i pokud jde o nedodržení lhůt stanovených k úhradě nedoplatků zaměstnavatele. Tímto novým ustanovením, účinným od 1. 1. 2018, tedy sám zákonodárce projevil snahu odstranit v mnoha případech neproporcionální a tvrdou zákonnou úpravu. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že právě její situace, kdy zanedbatelný nedoplatek uhradila okamžitě poté, co se o jeho existenci dozvěděla, nicméně přesto 5 dní po lhůtě dle §78a odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, je přesně tou situací, kvůli níž bylo do zákona o zaměstnanosti zařazeno výše zmiňované nové ustanovení. Postup správních soudů je proto v rozporu se zásadou zákazu přílišného formalismu. Naopak první rozhodnutí krajského soudu (tedy ještě před kasačním zásahem NSS), které vycházelo z principu proporcionality a které stěžovatelce dávalo za pravdu, bylo správné.
9. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu je však ústavní stížnost podaná opožděně (viz podrobněji níže).
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti nejprve v rozsahu brojícím proti usnesení Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Nejvyšší správní soud totiž vydal napadené usnesení jako v pořadí druhé, přičemž s ohledem na to, že veškerá stěžovatelkou předložená argumentace v kasační stížnosti byla nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost pro nepřípustnost odmítl, s odůvodněním, že argumentace obsažená v kasační stížnosti neobsahuje žádné nové námitky, které by kasační soud již jednou závazně neposuzoval (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2019, č. j. 2 Ads 340/2018-23 v této věci). Tento svůj závěr Nejvyšší správní soud řádně a přesvědčivě odůvodnil a Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádný ústavněprávní deficit.
12. Odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky též pro posouzení podmínek řízení o ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí krajského soudu, které tomuto usnesení Nejvyššího správního soudu předchází. Byla-li totiž kasační stížnost odmítnuta pro její objektivní nepřípustnost, nedošlo k jejímu odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího správního soudu, neboť mu ani nebyl dán procesní prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jak totiž konstatoval zdejší soud již dříve [nález sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne 8. 6. 2005 (N 119/37 SbNU 519); všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], "smyslem a účelem ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil."
13. V takovém případě ovšem nelze kasační stížnost považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již k dispozici neměla, a bylo namístě, domnívala-li se stěžovatelka, že krajský soud skutečně porušil její ústavní práva, brojit přímo a v zákonné lhůtě dvou měsíců proti napadenému rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnosti. To však stěžovatelka neučinila a namísto toho se obrátila na Nejvyšší správní soud. Ústavní stížnost je proto v části, směřující proti rozsudku krajského soudu, návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
14. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že podstata námitek stěžovatelky směřuje již proti rozhodnutí správních orgánů, resp. proti údajně příliš formalistickému výkladu zákona, jenž následně převzaly i soudy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu však na odstranění tvrdosti zákona není dán právní nárok. Protože zde neexistuje veřejné subjektivní právo stěžovatelky na odstranění tvrdosti zákona, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohla být stěžovatelka činností moci výkonné krácena (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 51/02, nebo usnesení ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 154/04).
15. Stručně lze shrnout, že správní orgány a následně i správní soudy postupovaly v tomto případě podle v dané době účinného zákona, a to bez ohledu na to, že při následné novelizaci byla stěžovatelkou vytýkaná přílišná tvrdost zákona novelou odstraněna či zmírněna. Rozhodující správní orgány a následně ani správní soudy, jejichž rozhodnutí nyní stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti napadá, tak nejednaly protizákonně. Tím, že stěžovatelka nenapadla v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích bezprostředně, nýbrž teprve poté, co podala nepřípustnou kasační stížnost a tato musela být z tohoto důvodu Nejvyšším správním soudem odmítnuta, neumožnila ani Ústavnímu soudu věcný přezkum jejích námitek, brojících proti podstatě nyní řešené záležitosti.
16. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný, a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu