ECLI:CZ:US:2020:3.US.2964.20.1
sp. zn. III. ÚS 2964/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karola Königa, zastoupeného JUDr. Ing. Markem Andráškem, LLM, advokátem se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 As 95/2020-54, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byl porušen zákaz diskriminace podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále jim bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Ministerstvo obrany rozhodnutím ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 234043/VP-27/OP, zamítlo námitky stěžovatele proti rozhodnutí vydanému jeho odborem sociálního zabezpečení (tzn. proti správnímu rozhodnutí prvního stupně) a toto rozhodnutí potvrdilo.
3. Rozhodnutím prvního stupně byl stěžovateli ode dne 1. 1. 2018 podle nařízení vlády č. 343/2017 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2016, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2016, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2018 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2018 a o zvýšení důchodů v roce 2018, ve spojení s §137 a §142 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání") zvýšen výsluhový příspěvek o 1,75 % na celkovou částku 21 673 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí Ministerstvo obrany konstatovalo, že nelze zvýšit výsluhový příspěvek stěžovatele o 3,5 % tak, jak byly od srovnatelného data zvýšeny důchody vyplácené z důchodového pojištění. Zákon o vojácích z povolání totiž v ustanovení §137 jednoznačně určuje, že výsluhový příspěvek se zvyšuje jen o polovinu procentního zvýšení důchodů, což k 1. 1. 2018 činilo právě 1,75 %.
4. Proti rozhodnutí Ministerstva obrany podal stěžovatel správní žalobu, která však byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 9 Ad 16/2008-73, zamítnuta. Podle městského soudu totiž výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění a mechanismus jeho navyšování je speciálně upraven zákonem o vojácích z povolání. Správní orgány obou stupňů tedy postupovaly v souladu se zákonem, jestliže v rozhodném období zvýšily stěžovateli výsluhový příspěvek jen o 1,75 %.
5. Stejně tak byla zamítnuta i následná kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností nyní napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud především odkázal na svou předchozí relevantní judikaturu (která vznikla i na podkladě řízení vyvolaných stěžovatelem, kdy stěžovatel brojil proti zdanění výsluhového příspěvku daní z příjmů - srov. k tomu rozsudek ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 Ads 32/2018-29, dostupný také na http://www.nssoud.cz). Podle ní totiž výsluhový příspěvek není důchodovou dávkou, a to již proto, že starobní důchod a výsluhový příspěvek jsou zcela odlišnými dávkami, tedy plní odlišné funkce. Zatímco výsluhový příspěvek slouží k zachování životní úrovně příslušníků ozbrojených složek při jejich dalším zaměstnání v civilním životě, starobní důchod má nahradit ztrátu nebo omezení pracovního příjmu, které nastaly v důsledku věku jako sociální události; je tedy na rozdíl od výsluhového příspěvku realizací práva na přiměřené hmotné zabezpečení podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Proto je také výsluhový příspěvek upraven přímo v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů a nikoliv v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Výsluhový příspěvek vyplácený podle §132 a násl. zákona o vojácích z povolání zkrátka není dávkou důchodového pojištění.
6. Skutečnost, že se při rozhodování o nároku na tuto dávku a na její výplatu postupuje podle zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 582/1991 Sb.") na tom nemůže nic změnit, neboť hmotněprávní posouzení věci se nemůže odvíjet od procesních předpisů, podle nichž příslušný orgán veřejné moci postupuje. V důsledku okolnosti, že se v případě výsluhového příspěvku nejedná o dávku sociálního zabezpečení, nemůže podle Nejvyššího správního soudu obstát řada dalších námitek stěžovatele, včetně toho, že v jeho věci rozhodoval místně nepříslušný a nesprávně obsazený soud, nebo že řízení o kasační stížnosti mělo být osvobozeno od placení soudních poplatků. Výsluhový příspěvek nadto nespadá do rozsahu čl. 30 Listiny a proto pravidla pro jeho přiznávání a výpočet jsou v dispozici zákonodárce. Pokud se proto zákonodárce rozhodl valorizovat výsluhový příspěvek v menší míře než je tomu u důchodů, nejedná se o protiústavní rozhodnutí, kterým by došlo k porušení práva stěžovatele na rovné zacházení.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
11. Předně je vhodné uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však Nejvyšší správní soud dostatečně pečlivě, srozumitelně, logicky a ústavně konformně vypořádal. Stěžovatel přitom žádnou hlubší věcnou - natožpak ústavněprávní - argumentaci nyní nepřináší, když předkládá v podstatě jediný argument pro jím zastávaný výklad, tzn. ztotožňuje výsluhový příspěvek s důchodem, aniž by se však jakkoliv pokusil reagovat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
12. Nejvyššímu správnímu soudu lze přitom plně přisvědčit v tom ohledu, že na povahu výsluhového příspěvku nelze usuzovat jen podle toho, že se řízení o něm - včetně podání žádosti - vede částečně i podle zákona č. 582/1991 Sb. Pro stručnost Ústavní soud v tomto ohledu plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které je v tomto ohledu plně dostačující a přesvědčivé - zejména když vyvrací stěžejní stěžovatelovo východisko poukazem na okolnost, že oblast sociálního zabezpečení pokrývá mnohem více právních vztahů než jen důchodové pojištění a argument, že vystupuje-li Ministerstvo obrany při rozhodování o výsluhovém příspěvku jako orgán sociálního zabezpečení, musí být i výsluhový příspěvek důchodem, je proto lichý.
13. Z ústavní stížnosti není rovněž dostatečně zřejmé, jak má na stěžovatelovu věc dopadat jím odkazovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1993, sp. zn. 5 Cao 200/93, neboť tento se týká nesprávné valorizace invalidního důchodu. Nejvyšší správní soud přitom v napadeném rozsudku vysvětlil, že jiná míra valorizace výsluhového příspěvku obsažená v ustanovení §137 zákona o vojácích z povolání ve srovnání s důchody není diskriminační, neboť výsluhový příspěvek plní odlišnou funkci než dávka důchodového pojištění, a proto stěžovatel není s poživateli důchodů ve srovnatelném postavení (nemůže se tak vůči němu jednat o diskriminaci). Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by měl tento závěr z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) jakkoliv zpochybňovat.
14. Neobstojí ani stěžovatelovo letmé konstatování, že zmiňované ustanovení §137 zákona o vojácích z povolání je v rozporu s čl. 14 Úmluvy zakazujícím diskriminaci z tam uvedených důvodů. Ostatně stěžovatel návrh na zrušení tohoto ustanovení podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu sám neuplatňuje a ani rozhodující senát Ústavního soudu neshledal žádné relevantní důvody, aby podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu přerušil řízení a dané ustanovení navrhl plénu Ústavního soudu ke zrušení.
15. Stěžovatel se rovněž mýlí, když tvrdí, že se správní soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, jelikož z obou rozsudků vydaných v této věci je dostatečně patrno, že na všechny námitky stěžovatele bylo důsledně reagováno.
16. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu