ECLI:CZ:US:2020:3.US.2980.20.1
sp. zn. III. ÚS 2980/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WNE - CZ s. r. o., sídlem Modlany 56, zastoupené JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem, sídlem U soudu 1971/3, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2020 č. j. 15 Af 67/2015-98, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dodatečným platebním výměrem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 2314022/14/2514-50524-501038 ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností ze dne 11. 2. 2015 č. j. 415411/15/2514-50524-501038 doměřil Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2011 (dále jen "zákon o DPH") a podle §143 a §147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období od 9. 3. 2011 do 31. 3. 2011 ve výši 598 828 Kč, a podle §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu jí sdělil penále z doměřené daně ve výši 119 765 Kč. Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 9. 6. 2015 č. j. 17831/15/5300-21443-701328 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 č. j. 15 Af 67/2015-54 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník porušil §115 odst. 2 větu první daňového řádu, neboť před vydáním svého rozhodnutí neseznámil stěžovatelku s předběžnými závěry ohledně jí předloženého důkazu - faktury, a znemožnil jí, aby se proti těmto závěrům bránila ještě v rámci odvolacího řízení a v reakci na tyto závěry navrhla případné další důkazy. Dále krajský soud shledal porušení §92 odst. 1 a 2 daňového řádu, neboť vedlejší účastník neprovedl jako důkaz obsah spisu jiného daňového subjektu, kterým stěžovatelka chtěla prokázat, že společnost WEBERA, s. r. o., pořídila zboží, za něž byla doměřena DPH stěžovatelce, pro tento jiný daňový subjekt, a předmětné zboží tak nemohlo být zároveň pořízeno pro ni.
4. Vedlejší účastník podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2020 č. j. 2 Afs 133/2018-38 rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Dle Nejvyššího správního soudu nebylo sporu, že stěžovatelka je plátkyní DPH, a se že prohlásila v jednotném správním dokladu za deklarantku (a příjemkyni zboží), přičemž si zvolila na základě předložené plné moci i přímého celního zástupce DEKLAMO, který jednal podle čl. 18 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (dále jen "celní kodex") jménem a na účet stěžovatelky. Potvrzením jednotného správního dokladu ze dne 16. 3. 2011 celním úřadem bylo tedy dovezené zboží propuštěno na účet stěžovatelky do celního režimu volný oběh. Vlastnické právo k uvedenému zboží je proto z hlediska určení osoby povinné k DPH irelevantní a osobou povinnou k DPH byla v tomto případě stěžovatelka jako deklarantka. Stejně tak je irelevantní prokázání, že stěžovatelka není vlastníkem dovezeného zboží, neboť by ničeho nemohlo změnit na závěru, že osobou povinnou k dani byla v daném případě stěžovatelka jako deklarantka. Není proto třeba řešit právní otázku, zda odvolací orgán pochybil, pokud stěžovatelce nesdělil, jak právně a skutkově hodnotí její věc.
5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud poté žalobu zamítl. Krajský soud uvedl, že je shora uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán, a proto konstatuje, že vedlejší účastník neporušil §115 odst. 2 daňového řádu, neboť nebyl povinen seznamovat stěžovatelku se svými úvahami ohledně důkazních návrhů k prokázání vlastnictví k předmětnému zboží. Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud se domnívá, že napadené rozhodnutí bylo z důvodu domnělého porušení §115 odst. 2 daňového řádu vydáno před řádným ukončením odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší správní soud a následně krajský soud nesprávně vyložily §108 odst. 1 písm. e) zákona o DPH, podle kterého je povinen daň přiznat plátce, na jehož účet je zboží při dovozu propuštěno do celního režimu, u kterého vzniká povinnost přiznat daň podle §23 odst. 1 písm. a) až c) a §23 odst. 5 tohoto zákona. Konkrétně se jednalo o výklad pojmu "na účet" při propuštění zboží do celního režimu, kdy je stěžovatelka názoru, že z jazykového výkladu tohoto ustanovení neplyne, že by osobou, na účet které je zboží propuštěno, byl deklarant tohoto zboží, naopak pojem "na účet" je obvykle v právním řádu spojován se skutečným nositelem práva, oproti pojmu "jménem", který je spojován s osobou deklarující držbu práva vůči třetím osobám. Podle názoru stěžovatelky tak z jazykového znění citovaného ustanovení plyne, že osobou povinnou k dani je skutečný vlastník propuštěného zboží. Sám Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí dovozuje, že přímo z textu tohoto ustanovení nevyplývá, kdo je osobou povinnou k dani, přičemž na uvedené nedává odpověď ani směrnice o DPH a důvodová zpráva k novele zákona o DPH, k řešení této otázky dospěl soud až na základě použití celního kodexu. Tento zásah do práva stěžovatelky je umocněn skutečností, že stěžovatelka v předchozím řízení předkládala důkazy, že celá ekonomická transakce skutečně proběhla a nastaly všechny její daňové důsledky zákonem o DPH předvídané, tedy že skutečný majitel propuštěného zboží a další subjekty v řetězu dané transakce je použili pro svou ekonomickou činnost, a daň z přidané hodnoty tak uhradil konečný spotřebitel. Přijatým výkladem obecné soudy mohly dle stěžovatelky dopustit (pokud by se na základě provedeného dokazování ukázala tvrzení stěžovatelky jako pravdivá), že daná ekonomická transakce byla zdaněna dvakrát, což zákon o DPH nepředpokládá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
10. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se správní soudy dostačujícím způsobem vyjádřily, zejména lze odkázat na argumentaci Nejvyššího správního soudu, který v odůvodnění svého kasačního rozsudku uvedl, že z pohledu zákona o DPH ve spojení s celním kodexem má být považována za osobu, na jejíž účet je zboží propuštěno [§108 odst. 1 písm. e) zákona o DPH], ta, která je deklarantem (případně držitelem režimu), neboť tato osoba projevuje podáním celního prohlášení vůli, aby bylo zboží propuštěno do určitého celního režimu.
11. Ústavní soud uzavírá, že správní soudy náležitě odůvodnily, že o propuštění zboží do celního režimu při dovozu rozhodují příslušné celní orgány rozhodnutím na základě podání celního prohlášení deklaranta, tedy osoby, která se vědomě zavazuje k plnění závazků vyplývajících z propuštění zboží do daného režimu (např. uhradit clo), a že vlastnické právo k tomuto zboží je z hlediska určení osoby, na jejíž účet je dovezené zboží propuštěno, irelevantní. Jak přitom uvedl krajský soud, svou roli deklarantky stěžovatelka nijak nezpochybnila, a pokud ji její zmocněnec v celním řízení řádně neinformoval o některých skutečnostech, jde výhradně o soukromoprávní vztah mezi stěžovatelkou a jejím zmocněncem, který nelze přičítat k tíži celním ani daňovým orgánům.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu