ECLI:CZ:US:2020:3.US.2991.20.1
sp. zn. III. ÚS 2991/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Štefan Szabó a 2) Marie Hemzalová, proti údajnému zadržování a nevyplácení starobního důchodu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 10. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, označené jako "ústavní stížnost č. 27", ve kterém stěžovatelé tvrdí, že vůči nim dochází k páchání trestné činnosti zločinného spolčení, nadržování, zneužívání pravomoci veřejných činitelů a nepřekažení trestních činů ze strany úředníků České správy sociálního zabezpečení, Ministerstva práce a sociálních věcí, Obvodního soudu pro Prahu 5, státního zastupitelství pro Prahu 5 a "státního zastupitelství Vrchního soudu v Praze". Podstata této trestné činnosti má spočívat v neoprávněném zadržování a nevyplácení starobního důchodu.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je nicméně přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem a dalších podmínkách řízení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti tak, aby byla věcně projednatelná, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
V případě stěžovatelů Ústavní soud z lustra jejich předchozích návrhů zjistil, že se jim podrobného poučení o tom, co vše musí obsahovat návrh podávaný k Ústavnímu soudu, že každý stěžovatel musí být zastoupen advokátem a na koho se má obrátit, aby mu bylo právní zastoupení poskytnuto, dostalo opakovaně; naposledy ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 4148/18, II. ÚS 4147/18 a III. ÚS 4128/18, přičemž však stěžovatelé ve všech těchto případech na zaslané výzvy patřičným způsobem nezareagovali a ústavní stížnosti proto musely být z tohoto důvodu odmítnuty. Ostatně, Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že obdobně se tak v minulosti stalo v několika desítkách dalších případů (koneckonců i stěžovatelé svoje podání číslují a tuto stížnost označují číslem 27), kdy stěžovatelé navzdory podrobnému poučení Ústavním soudem neodstranili vady svých návrhů a tyto musely být z tohoto důvodu odmítnuty.
Za této situace, kdy stěžovatelé byli v minulosti opakovaně a marně poučeni o všech zákonných podmínkách řízení a navzdory tomu nyní zase předkládají podání, nezpůsobilé jeho věcného posouzení, nevidí Ústavní soud žádný rozumný důvod, pro který by měl stěžovatele obdobným způsobem poučovat opětovně.
Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že podání stěžovatelů je věcně neprojednatelné a v této podobě k němu není Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti příslušný, neboť Ústavní soud není oprávněn nařídit nápravu spočívající v doplacení zadržovaných peněžních částek důchodu, resp. nařídit sdělení zvýšené částky důchodu od ledna 2020 tak, jak stěžovatelé požadují. Ústavní soud je totiž - jako každý orgán veřejné moci - vázán zásadou, podle které může činit jen to, co mu zákon výslovně dovoluje (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Podle §82 zákona o Ústavním soudu přitom platí, že vyhoví-li ústavní stížnosti, může buď zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, anebo spočívá-li porušení základního práva v jiném zásahu, zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování tohoto práva pokračoval a případně mu přikázat obnovit stav před porušením.
Má-li proto Ústavní soud poskytnout efektivní ochranu, musí být ústavní stížnost formulována tak, aby ji mohl věcně projednat. To v daném případě především znamená, že stěžovatelé musí označit konkrétní rozhodnutí, které žádají zrušit jako protiústavní, přičemž se však musí jednat o poslední rozhodnutí, která zákon k ochraně jejich práva připouští. Pokud by totiž všechny procesní prostředky, které se nacházejí v jejich dispozici, před podáním ústavní stížnosti nevyužili, musela by být tato ústavní stížnost shledána nepřípustnou.
Právě za tím účelem, aby se stěžovatelům jako právním laikům dostalo odpovídající právní služby, proto zákonná úprava stanoví povinné zastoupení advokátem. Tuto podmínku však stěžovatelé, byť na ni byli v mnoha případech upozorněni a byli poučeni o tom, že při jejím nesplnění se Ústavní soud jejich podáními nemůže věcně zabývat, soustavně ignorují.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj