ECLI:CZ:US:2020:3.US.2993.20.1
sp. zn. III. ÚS 2993/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, ze dne 12. srpna 2020 č. j. 59 Co 86/2020-1037 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. ledna 2020 č. j. P 140/2016-904, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a 1) J. K. a 2) nezletilé A. K. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 1. 2020 č. j. P 140/2016-904 byla nezletilá svěřena do střídavé péče obou rodičů tak, že od neděle sudého kalendářního týdne do následující neděle lichého kalendářního týdne bude v péči stěžovatelky (dále také jen "matka") a od neděle lichého kalendářního týdne do následující neděle sudého kalendářního týdne bude v péči prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec"). Soud dále určil rozsah péče rodičů o nezletilou v období letních a vánočních prázdnin. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že po provedeném dokazování dospěl k závěru o kompetentnosti a schopnosti obou rodičů zajistit nezletilé kvalitní výchovné prostředí. Soud vyšel ze skutečnosti, že styk otce s nezletilou v rozsahu od čtvrtku do neděle každý druhý týden probíhá od poloviny roku 2018, tento režim nemá na nezletilou negativní vliv, naopak dochází k rozvíjení vztahu nezletilé s otcem i jeho rodinou, a je evidentní, že nezletilá se u otce cítí dobře a má k němu pozitivní vztah. Nezletilá je spokojená také u matky a je nesporné, že velmi silný citový vztah má také k ní. Soud se ztotožnil se závěry znalce, že nezletilá je schopna zvládat střídavou péči nyní v předškolním věku (tj. do doby zahájení povinné školní docházky), a že je v jejím nejlepším zájmu, aby byl zvýrazněn výchovný podíl otce na její výchově.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2020 č. j. 59 Co 86/2020-1037 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud přisvědčil závěrům okresního soudu, že v průběhu řízení byla jednoznačně prokázána schopnost obou rodičů zajistit péči o nezletilou, která má k nim oběma kladný vztah a v případě, že matka se odstěhovala od otce, má krajský soud za to, že je zcela namístě, aby byl dosavadní způsob péče nahrazen péčí střídavou, jejíž realizace, jak je dosud rodiči praktikována, se přes jisté komplikace související s vyhlášením nouzového stavu v souvislosti s onemocněním Covid-19 v praxi v zásadě osvědčila.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nesprávným způsobem hodnotily provedené důkazy, když nevzaly v úvahu, že stěžovatelka neopustila společnou domácnost dobrovolně, nýbrž ji otec nezletilé z domu vyhodil. Nemůže jít tedy k tíži stěžovatelky, že se s dcerou odstěhovala tam, kde našla práci, bydlení a školku pro dítě, zde stěžovatelka poukazuje na rozpor s judikaturou Ústavního soudu. Pro stěžovatelku je soudem uložená povinnost vozit nezletilou ke styku do K. a zde ji vyzvedávat s ohledem na velkou vzdálenost nevyhovující, stěžovatelka má za to, že jednu cestu by měl vykonat otec a jednu cestu stěžovatelka. Stěžovatelka nesouhlasí ani se samotným svěřením nezletilé do střídavé péče rodičů v době, kdy nastupuje do předškolního ročníku, neboť nezletilá se potřebuje připravovat na školní docházku. U stěžovatelky bude mít nezletilá také veškeré předpoklady pro to, aby mohla vystudovat vysokou školu a měla umělecké vzdělání. Z uvedených důvodů není svěření nezletilé do střídavé péče v jejím nejlepším zájmu, bere jí možnost vzdělání a vystavuje ji neustálému cestování, z něhož je unavená a vyčerpaná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily účinnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní soud i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily svůj závěr, že svěření nezletilé do střídavé péče rodičů je v jejím nejlepším zájmu, vycházely přitom i ze závěrů znaleckého posudku ze dne 31. 8. 2019 z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, podle kterého je nejvhodnějším uspořádáním péče v režimu střídání po týdnu s tím, že návštěva dvou mateřských škol či změna kolektivu při předškolní docházce nemá pro vývoj dítěte zásadní vliv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou ústavněprávní argumentaci svědčící o opaku, tvrdí-li, že nezletilá by se v její péči více připravovala na školní docházku a následně pak měla lepší předpoklady pro získání vysokoškolského a uměleckého vzdělání, nijak toto své tvrzení neodůvodňuje. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v době rozhodování okresního soudu nezletilá nedovršila ani věku pěti let.
9. Jedinou podstatnou námitku tedy představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, že "musí dceru otci vozit a vyzvedávat ji". Podle stěžovatelky by měl jednu z cest vždy absolvovat otec.
10. Okresní soud I. výrokem napadeného rozsudku mimo jiné rozhodl, že předání a převzetí nezletilé bude probíhat v místě vlakového nádraží stanice K. vždy v rozmezí doby 14:30 hodin až 15:30 hodin. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že předávání bude probíhat tak jako dosud, tzn. na půli cesty na vlakovém nádraží v K. , časový úsek předání byl zvolen v souvislosti s veřejně dostupným platným jízdním řádem, který zohledňuje fakt, že matka vozí dceru k předání vlakem. Dle okresního soudu není důvod odchýlit se od tohoto režimu a místa předávání, které respektuje nezbytný aktivní podíl matky, jak předpokládá judikatura Ústavního soudu.
11. Z uvedeného vyplývá, že okresní soud za situace, kdy stěžovatelka bydlí v U. a otec v L. , rozhodl o předávání nezletilé v K. (tedy podstatně blíže bydliště otce než bydliště stěžovatelky), jak bylo doposud praktikováno. Na předávání nezletilé v K. se dohodli rodiče již dříve v dohodě o úpravě styku schválené rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. P 140/2016-556.
12. Pro rozhodování okresního soudu bylo podstatné, že stěžovatelka jednostranně významně změnila bydliště nezletilé, když se bez vědomí otce odstěhovala s dcerou ze Č. do U., při výslechu před okresním soudem stěžovatelka potvrdila, že o přestěhování informovala otce až večer následujícího dne, a že otec reagoval nesouhlasem. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka jednala protiprávně, když svým jednostranným rozhodnutím a jednáním podstatně změnila bydliště nezletilé dcery, a poukázal na usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 (dostupném stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), ze kterého vyplývá, že skutečnost, že jeden z rodičů jednostranně změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o předávání dítěte ke styku.
13. Ústavní soud považuje závěry okresního soudu včetně odkazu na odpovídající judikaturu za ústavně souladné. Ústavní soud dodává, že v citovaném nálezu vyšel z toho, že určení místa bydliště dítěte je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči (viz §858 zákona č. 98/2012 Sb., občanský zákoník), jeden z rodičů tedy nemůže bydliště dítěte změnit proti vůli druhého rodiče. Ústavní soud výslovně uvedl, že "Takové jednání by bylo ospravedlnitelné, pouze pokud by pro takový krok existovaly nějaké závažné důvody, jako například ochrana fyzické integrity rodiče nebo dítěte v případě domácího násilí ze strany druhého rodiče. ... Je tedy nespravedlivé, aby matka fakticky profitovala z toho, že dítě protiprávně odvezla do 200 km vzdáleného místa. Skutečnost, že jeden z rodičů protiprávně (jednostranně) změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku. Například k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte. Pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody, které by měly být v soudním rozhodnutí vysvětleny."
14. V posuzované věci žádné závažné důvody pro přemístění nezletilé na místo vzdálené zhruba 300 km od původního bydliště dány nebyly. Jakkoli stěžovatelka tvrdila a tvrdí, že soužití s vedlejším účastníkem bylo konfliktní a byla vedlejším účastníkem donucena společnou domácnost opustit, bylo věcí stěžovatelky, aby si zajistila bydlení v takové vzdálenosti od původního bydliště, aby se stěžovatel mohl nadále podílet na péči o nezletilou. Původně tak stěžovatelka učinila, když bydlela ve 40 km vzdálené V.. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že následně si zvolila bydliště v U. , neboť je odtud přímý autobusový spoj do P., kde má rodinu. Takový důvod však ve světle následků vyplývajících z jednání stěžovatelky pro nezletilou a jejího otce nemůže obstát. V usnesení sp. zn. III. ÚS 4301/18 ze dne 19. 3. 2019 Ústavní soud uvedl, že "za ospravedlnitelný argument nelze považovat ani přemístění za účelem pomoci rodičů vedlejší účastnice s nezletilými. Jakkoli je příznivé, mohou-li se prarodiče podílet na výchově vnoučat, nemůže být zájem vedlejší účastnice na pomoci s péčí o děti nadřazen právu dětí a jejich otce na rodinný život". Uvedené závěry nejsou v rozporu s nálezem ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19, na který poukazuje stěžovatelka, neboť tímto bylo naopak vyhověno ústavní stížnosti otce za situace, kdy se matka s nezletilým odstěhovala 273 km z místa původního bydliště, a otci bylo uloženo nezletilého převzít v době začátku styku v místě bydliště matky a při ukončení styku jej v místě bydliště matky předat zpět. Ústavní soud měl za to, že realizace styku nezletilého s otcem byla v tomto konkrétním případě náročná a neshledal žádný důvod, proč by se na ní neměli podílet oba rodiče stejným (jak navrhoval stěžovatel), nebo alespoň podobným dílem. Ústavní soud však konstatoval, že by obecné soudy měly při rozvržení povinností spojených se stykem postupovat s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15. To v nyní posuzované věci okresní soud učinil.
15. Ústavní soud uzavírá, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Optikou tohoto pohledu nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit obecným soudům v tom, že za situace, kdy stěžovatelka jednostranně přemístila nezletilou do U., tedy do místa značně vzdáleného od původního bydliště nezletilé, musí strpět z toho vyplývající následky, mimo jiné i soudem uloženou povinnost předávat nezletilou v K., jak ostatně činila na základě uzavřené dohody i před vydáním rozsudku okresního soudu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu