ECLI:CZ:US:2020:3.US.3009.18.1
sp. zn. III. ÚS 3009/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Lukosze, zastoupeného JUDr. Štěpánem Viktorem, advokátem, sídlem Lidická 1023/63c, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2018 č. j. 44 Co 797/2017-120 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. června 2017 č. j. 46 C 69/2016-77, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnost. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky - Krajské pobočky v Brně (dále jen "úřad práce") ze dne 29. 5. 2014 č. j. 45033/2014/ZNO stěžovateli nebyl přiznán doplatek na bydlení, když úřad práce dospěl k závěru, že stěžovatel nemá uzavřenu nájemní smlouvu na samostatnou bytovou jednotku. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 29. 7. 2014 č. j. MPSV-UM/8674/14/4S-JMK bylo rozhodnutí úřadu práce potvrzeno. Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministerstva žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 č. j. 41 A 77/2014-33 rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v době podání žádosti o doplatek na bydlení stěžovatel užíval samostatný byt o velikosti 2+1 v rodinném domě č. p. X v H. Rozhodnutím ze dne 23. 10. 2015 ministerstvo zrušilo rozhodnutí úřadu práce a věc mu vrátilo k novému projednání. Úřad práce rozhodnutím ze dne 4. 11. 2015 č. j. 77216/2015/ZNO přiznal stěžovateli doplatek na bydlení ve výši 4 797 Kč měsíčně od března 2014.
3. Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené mu nezákonnými rozhodnutími vydanými úřadem práce a ministerstvem v řízení a jejich nesprávným úředním postupem. Rozsudkem městského soudu ze dne 6. 6. 2017 č. j. 46 C 69/2016-77 byla žaloba zamítnuta. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že jakkoli bylo stěžovatelem namítané rozhodnutí ministerstva zrušeno shora citovaným rozsudkem krajského soudu, za nezákonné nelze podle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") považovat takové rozhodnutí orgánu, které sice bylo (pro nezákonnost) zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Ve věci stěžovatele byl po zrušení rozhodnutí požadovaný příspěvek na bydlení vyplacen. Důvodnou soud neshledal žalobu ani pro nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení.
4. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry městského soudu a dodal, že stěžovatel neformuloval projevy zásahu nezákonnosti do jakékoliv sféry svého života tak, aby bylo možno seznat vazbu na nezákonné rozhodnutí, zejména nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by se dostal do velmi tíživé situace, kdy byla ohrožena jedna z jeho základních životních potřeb - bydlení, a hrozilo mu bezdomovectví. Stěžovatel totiž již před vydáním nezákonného rozhodnutí v tíživé sociální situaci byl, nelze tedy vysledovat souvislost uvedeného s rozhodnutím.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, a je přesvědčen, že si počínaly svévolně a v rozporu se zákonem, když mu nepřiznaly právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zejména rozhodnutí krajského soudu postrádá dle stěžovatele jakékoliv relevantní argumenty, když vychází pouze z úvah, které směřují k osobě stěžovatele a staví ho do pozice laika, který nerozumí obsahu rozhodnutí. To platí i pro argument "rodinné solidarity", kdy je poukazováno na skutečnost, že se stěžovatel nemohl dostat do tíživé situace, neboť je nájemcem bytu, který vlastní jeho sestra. Krajský soud se nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele a nevyhodnotil správně důkazy svědčící o tíživé situaci stěžovatele způsobené průtahy v řízení vydáním nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel byl a je řádným nájemcem bytu na základě nájemní smlouvy, uzavřené s vlastníkem bytu. V důsledku své tíživé životní situace si nebyl schopen zajistit finanční prostředky na úhradu nájemného a měla mu být proto poskytována dávka v hmotné nouzi, pro kterou splňoval všechny zákonné požadavky. Stěžovatel byl v důsledku pochybení úřadu práce a ministerstva rok a půl bez sociální dávky, na kterou měl dle zákonné úpravy nárok. Tento stav stěžovatel těžce snášel, když žil v nejistotě a bez finančního zajištění. Stěžovatel v průběhu správního řízení dokládal svou finanční situaci, soudu tedy muselo být zřejmé, jakou část finančních prostředků stěžovatele tvoří právě doplatek na bydlení a v jaké tísni se stěžovatel nachází. Uvedené skutečnosti však ve svých rozhodnutích soudy nezvážily a nevypořádaly se s nimi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal, když otázka nároku na náhradu škody proti státu nebyla soudy vyřešena excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud založena pravomoc k zásahu do rozhodování obecných soudů k výkladu podústavního práva.
9. Jak již bylo výše uvedeno, obecné soudy návrhu stěžovatele nevyhověly, neboť dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky stanovené v §8 zákona č. 82/1998 Sb., když rozhodnutí ministerstva ze dne 29. 7. 2014 č. j. MPSV-UM/8674/14/4S-JMK bylo krajským soudem v Brně zrušeno, ve správním řízení však bylo pokračováno, a stěžovateli byl následně doplatek na bydlení ve výši 4 797 Kč měsíčně přiznán zpětně od března 2014. Soudy přitom neměly za prokázané, že by stěžovateli v důsledku zrušeného rozhodnutí vznikla stěžovatelem tvrzená újma spočívající v ohrožení jeho základní životní potřeby - bydlení, neboť v inkriminované době žil na základě nájemní smlouvy v bytě o velikosti 2+1 v rodinném domě své sestry. Ústavní soud podotýká, že obecně nelze vyloučit, že by se stěžovatel nemohl v důsledku postupu úřadu práce a ministerstva dostat do tíživé životní situace, když, jak ukázal výsledek správního řízení, nepochybně podmínky pro přiznání dávky doplatku na bydlení splňoval, v konkrétní posuzované věci však takový stav nenastal, respektive nebyl osvědčen. Soudy tedy nepochybily, když pouze na základě tvrzení stěžovatele, že mu byla v důsledku nezákonného rozhodnutí ministerstva způsobena škoda ve výši 50 000 Kč, jeho žalobě nevyhověly.
10. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Městský soud i krajský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z ústavním pořádkem stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu