ECLI:CZ:US:2020:3.US.3059.20.1
sp. zn. III. ÚS 3059/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. D., zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, sídlem Malátova 633/12, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 101 Co 185/2020-410 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. listopadu 2019 č. j. 12 Nc 71/2018-206, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a J. F., V. D. a M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva zaručeného čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 10 odst. 2 (ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ byly nezletilé děti stěžovatele svěřeny do střídavé péče rodičů (výrok I), dále bylo rozhodnuto o výživném (výroky II-V), o styku stěžovatele a matky s nezletilými (výroky VI-XIII a XV), byl zamítnut stěžovatelův návrh na určení bydliště nezletilých (výrok XIV) a konečně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky XVI-XVIII).
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze prvostupňový rozsudek změnil co do výroku o střídavé péči tak, že děti svěřil do péče matky (výrok I rozsudku krajského soudu), dále s výjimkou výroku IV změnil i výroky rozhodnutí okresního soudu o výživném (výroky II-IV rozsudku krajského soudu) a o styku rodičů s dětmi (výrok V rozsudku krajského soudu). Krajský soud naopak výrokem VI potvrdil prvostupňové rozhodnutí ve výrocích IV (výživné stěžovatele na nezletilé) a XIV (zamítnutí návrhu na určení bydliště nezletilých). Výroky VII a VIII pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení.
4. Ústavní stížnost petitem i argumentací míří proti oběma uvedeným rozsudkům. Argumentačně jsou přitom zpochybňovány jen některé z jejich výroků, zatímco v petitu je požadováno zrušení celých rozhodnutí.
5. Rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel shledává nepřezkoumatelným, neboť výrok o péči údajně není úplný, a soud se navíc v rámci odůvodnění tohoto výroku nezabýval nejlepším zájmem nezletilých a rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Dle stěžovatele se okresní soud neřídil kritérii plynoucími z judikatury Ústavního soudu a patřičně nereagoval na stěžovatelovy argumenty. Dostatečně pak okresní soud podle stěžovatele neodůvodnil ani rozhodnutí o výživném, o styku s nezletilými a o bydlišti nezletilých.
6. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, stěžovatel poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, což údajně dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2746/19 ze dne 1. 9. 2020 vylučuje, aby odvolací soud volil další postup v řízení. Odvolací soud navíc údajně nerespektoval ústavněprávní kritéria posuzování nejlepšího zájmu dítěte, především nijak nehodnotil míru zachování identity nezletilých a jejich rodinných vazeb v případě svěření do péče jednoho z rodičů, schopnost každého z nich o děti se starat, ani přání dětí. Odvolací soud dle stěžovatele nepředložil jediný dokazováním podložený důvod svědčící v jeho neprospěch, v důsledku čehož se stěžovatel cítí být diskriminován z důvodu pohlaví.
7. Stěžovatel také upozorňuje, že se odvolací soud bez opory v provedeném dokazování odchýlil od názoru soudu prvního stupně o vhodnosti střídavé péče. V řízení se neprovádělo dokazování stran dopadu cestování na nezletilé či významu navštěvování dvou předškolních zařízení, a soud tak údajně postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020.
8. Dále stěžovatel poznamenává, že od 1. 11. 2018 byly děti zvyklé na pravidelný a velmi široký kontakt se stěžovatelem, přičemž i dle znalkyně byly dobře adaptovány na střídání v krátkých intervalech. Závěr odvolacího soudu, že svěření dětí do střídavé péče není vhodné, je pak údajně v rozporu s jeho vlastním usnesením č. j. 101 Co 338/2019-189 ze dne 30. 10. 2019, v němž krajský soud upravil styk šířeji s tím, že kratší styk by byl nedostatečný.
9. Stěžovatel poukazuje i na to, že odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020 nevěnoval patřičnou pozornost skutečnosti, že matka nezletilých svévolně a protiprávně přemístila děti z P. do P. a bránila stěžovateli ve styku s nezletilými. Nadto byla neochotná podstoupit rodinnou terapii, vůči stěžovateli komunikovala útočně a mlžila ohledně nového bydlení. Odvolací soud však dle stěžovatele toliko konstatoval, že svěření do střídavé péče nemůže být trestem pro nezletilé za chování jejich rodičů, aniž by však vysvětlil, proč by měla být střídavá péče trestem.
10. V ústavní stížnosti je také popisováno, jak stěžovatel od počátku činil vše tak, aby děti byly vztahem rodičů co nejméně poznamenány. Znalkyně přitom potvrdila, že děti mají ke stěžovateli silný vztah a při nedostatečném kontaktu jim bude stěžovatel chybět, přičemž nebyly zjištěny průkazné negativní reakce v důsledku střídání výchovných prostředí. Rozhodnutí odvolacího soudu pak vede k tomu, že děti budou cestovat častěji, než tomu bylo dosud. Doba přerušení kontaktu stěžovatele s dětmi přitom bude delší. V tomto ohledu je dle stěžovatele napadené rozhodnutí vnitřně rozporné, poněvadž vylučuje střídavou péči kvůli velké vzdálenosti bydlišť rodičů a zároveň stanovuje styk tak, že děti cestují více než při střídavé péči.
11. Stěžovatel poukazuje též na to, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu došlo k omezení možností výchovného působení stěžovatele na nezletilé, jakož i k omezení styku nezletilých s prarodiči, kteří bydlí v K. a ve svém věku cestují jen ojediněle, zatímco pro děti by jejich návštěva znamenala další cestování. Zároveň je závažným dopadem napadeného rozhodnutí i zvýšené zatížení stěžovatele, který je nucen pracovat přesčas, aby se při tak krátkém pobytu mohl nezletilým věnovat, přičemž ve čtvrtek, kdy děti přebírá, je na cestě od devíti hodin ráno a vrací se zpět až kolem páté hodiny odpolední. To vše přitom v důsledku jednání matky nezletilých, což napadené rozhodnutí údajně v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 nereflektuje ani při úpravě styku, ani při úpravě výživného.
12. Konečně další pochybení shledává stěžovatel v tom, že odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na určení bydliště nezletilých, aniž by to jakkoli odůvodnil či reagoval na námitky stěžovatelem uplatněné v odvolání.
13. Ústavní stížnost je zčásti návrhem, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný, zčásti je zjevně neopodstatněná.
14. Jak už bylo řečeno, stěžovatel požaduje zrušení napadených rozhodnutí v plném rozsahu. Nicméně výroky I-III a V-XIII rozsudku okresního soudu byly změněny napadeným rozsudkem krajského soudu. Rozsudek okresního soudu tak v uvedeném rozsahu nepředstavuje pravomocné rozhodnutí, k jehož zrušení by byl Ústavní soud příslušný.
15. Ve zbývající části je ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání Ústavní soud je příslušný, jde také o návrh přípustný a podaný osobou k tomu oprávněnou. Nicméně, jde-li o výrok XIV rozsudku nalézacího soudu, ten byl sice odvolacím soudem potvrzen, nicméně tomu tak bylo při odlišném rozhodnutí o péči. V důsledku toho nemá osamocený přezkum tohoto výroku v řízení o ústavní stížnosti smysl. Zamítnutí stěžovatelova návrhu na určení bydliště je nutno posuzovat až v kontextu rozhodnutí odvolacího soudu. To stejné lze říci i o výroku IV (stanovení výživného na nezletilé). Zbývající výroky prvostupňového rozhodnutí pak představují náklady řízení, kterými se stěžovatel argumentačně nezabývá. Jinými slovy, pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné především rozhodnutí odvolacího soudu a námitky vůči němu uplatněné. Ty jsou zjevně neopodstatněné.
16. Ústavní soud předně uvádí, že posuzovaný případ není srovnatelný s věcí řešenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2746/19. Rozsudek soudu prvního stupně byl minimálně v klíčové otázce - tedy v otázce svěření nezletilých do péče - zjevně přezkoumatelný, ačkoli lze k jeho odůvodnění mít výhrady. Za nepřezkoumatelné je ale nutno považovat toliko nejzávažnější případy vad odůvodnění, které typicky vůbec neumožňují ani formulovat odvolací důvody. Odvolacímu soudu tedy nic nebránilo (což nepřímo vyjádřil v bodu 8 svého rozhodnutí), aby výrok o svěření do střídavé péče přezkoumal a případně ho změnil. Jelikož právě tak učinil, nevyhnutelně musel rozhodnout i o výrocích na výrok o svěření do péče navazujících. V takovém případě přitom nemělo smysl, aby se zabýval přezkoumatelností těchto navazujících výroků, jelikož otázky jimi řešené musel tak jako tak posoudit znovu ve světle nového rozhodnutí o péči. Nález sp. zn. I. ÚS 2746/19 ostatně nelze vykládat tak, že kdykoli bude mít Ústavní soud na přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí jiný názor než soud odvolací, bude nezbytné odvolací rozhodnutí zrušit. Vždy je potřeba hodnotit řízení jako celek, přičemž v posuzované věci nelze ignorovat, že šlo o řízení ve věcech nezletilých, v jejichž nejlepším zájmu (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) bezpochyby je, aby bylo o jejich péči rozhodnuto co nejrychleji a aby soudní řízení dospělo v přiměřenou dobu ke svému konci.
17. Jde-li o otázku bydliště nezletilých, stěžovatel navrhoval, aby bylo určeno, že jejich bydlištěm je adresa bydliště stěžovatele. Důvody zamítnutí takto formulovaného návrhu (viz §26 zákona o zvláštních řízeních soudních) vyplývají přímo z rozhodnutí o svěření dětí do péče matky. Vyhovění návrhu by představovalo v podstatě změnu právě učiněného rozhodnutí o péči.
18. Pokud se týče samotného svěření nezletilých do péče matky, Ústavní soud poznamenává, že je na obecných soudech, aby ve světle konkrétních okolností jednotlivých případů o péči rozhodly. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, aby své rozhodnutí řádně odůvodnily, a to včetně zohlednění východisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu. Pokud tak soudy učiní, nebude zpravidla pro zrušení jejich rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti prostor, a to ani kdyby se Ústavní soud s jejich závěry neztotožňoval. Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že se odvolací soud věcí důkladně zabýval, přičemž své závěry nejenže podrobně a logicky odůvodnil, nýbrž i opřel o relevantní rozhodnutí Ústavního soudu.
19. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/20, pomíjí ovšem, že oproti tehdejší věci odvolací soud své rozhodnutí nepostavil primárně na dopadu, jaký může cestování na nezletilé mít, nýbrž zejména na potřebě blízkosti matky (s ohledem na věk nezletilých), která vyplynula ze znaleckého posudku a která byla z pohledu odvolacího soudu pro věc zásadní. V této souvislosti lze poznamenat, že ačkoli odvolací soud doplňoval dokazování, jeho rozhodnutí je postaveno zejména na odlišném právním posouzení věci, nikoli na zásadně odlišném posouzení skutkového stavu.
20. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně argumentuje jednáním matky, která se bez dohody se stěžovatelem přestěhovala i s nezletilými z P. do P.. Odvolací soud si nicméně byl této skutečnosti vědom, dospěl však k závěru, že v posuzované věci nemůže tato okolnost převážit nad zájmem dětí na "snadné dostupnosti" matky. Stěžovatel sice i v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, z ní nicméně neplyne, že by v obdobných případech muselo být vždy přistoupeno k svěření dětí do střídavé péče či do péče druhého z rodičů. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 ostatně byla zátěž spojená s cestováním rozdělena mezi oba rodiče, pročež (a vzhledem k dobrým majetkovým poměrům stěžovatele) nebylo nutné náklady na cestování výrazněji promítnout do rozhodnutí o výživném, které musí především reflektovat potřeby nezletilých.
21. Vzhledem k některým dalším stěžovatelovým námitkám je pak vhodné dodat, že odvolací soud sice rozhodl o svěření nezletilých do péče matky, zároveň však styk nezletilých se stěžovatelem upravil velmi široce tak, aby se jejich vzájemné vztahy mohly nadále plně rozvíjet. Namítá-li pak stěžovatel rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením krajského soudu č. j. 101 Co 338/2019-189, předmětným usnesením bylo nařízeno předběžné opatření, které soud z hlediska konečného rozhodnutí pochopitelně nemůže zavazovat.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu