ECLI:CZ:US:2020:3.US.3101.20.1
sp. zn. III. ÚS 3101/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Martina Marčíka, zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020 č. j. 24 Cdo 4233/2019-73 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2019 č. j. 11 Co 108/2019-54, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 305 900 Kč s příslušenstvím. Důvodem pro podání návrhu bylo, že dne 23. 5. 2012 uzavřel stěžovatel s Marií Kramperovou smlouvu o půjčce na částku 350 000 Kč se splatností do 30. 7. 2012, kterou Marie Kramperová v dohodnuté lhůtě neuhradila. Dne 14. 2. 2015 Marie Kramperová zemřela a kromě bytu, který nabyl stěžovatel jako dědic ze závěti, ostatní dědictví, tedy i dluhy zůstavitelky včetně podílu z půjčky, připadlo jako odúmrť vedlejší účastnici řízení.
3. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 12. 2018 č. j. 17 C 214/2018-29 žalobě vyhověl a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 305 900 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále uložil vedlejší účastnici řízení povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 67 217 Kč (výrok II.). Okresní soud vyšel z rozhodnutí okresního soudu vydaného v dědickém řízení po zůstavitelce Marii Kramperové (usnesení ze dne 5. 4. 2018 č. j. 15 D 538/2015-266), kterým byla určena obvyklá cena majetku částkou 2 421 030,50 Kč, výše dluhů částkou 418 758,47 Kč, čistá hodnota pozůstalosti částkou 2 002 272,03 Kč. Současně bylo potvrzeno nabytí dědictví stěžovateli jako dědici ze závěti (k označeným nemovitým věcem v obvyklé ceně 305 900 Kč) a vedlejší účastnici řízení jako odúmrť (k ostatnímu majetku zůstavitelky v obvyklé ceně 2 115 450,50 Kč), přičemž do pasiv pozůstalosti byla zařazena i částka 350 000 Kč představující ke dni smrti nezaplacený dluh zůstavitelky vůči stěžovateli. Z tohoto zjištění okresní soud dovodil, že stěžovatel, jako závětní dědic, odpovídá za dluh zůstavitelky vůči sobě samému v rozsahu 12,6 % z částky 350 000 Kč, tj. 44 100 Kč, a že za zbývající část ve výši 305 900 Kč odpovídá vedlejší účastnice řízení. Dále konstatoval, že tento dluh nezanikl ani tím, že se stěžovatel stal vlastníkem bytu, na jehož pořízení byla půjčka poskytnuta a byl předmětem zástavy ve prospěch stěžovatele zapsané v katastru nemovitostí, ani není promlčen.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 7. 2019 č. j. 11 Co 108/2019-54 rozhodnutí okresního změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, věc však po právní stránce posoudil jinak. Uvedl, že vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 23. 5. 2012, je nutno práva a povinnosti z ní vzniklé posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z.") včetně délky a běhu promlčecích lhůt a nelze aplikovat §643 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též "obč. zák." nebo "nový občanský zákoník"), podle něhož přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím 6 měsíců ode dne, kdy bylo nabytí dědictví potvrzeno. Na tomto závěru nezměnilo nic ani to, že dlužnice dne 14. 2. 2015 zemřela a dědictví po ní bylo vypořádáno podle nového občanského zákoníku. Krajský soud uzavřel, že tříletá promlčecí doba podle §101 o. z., uplynula dne 30. 7. 2015 a vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice řízení vznesla námitku promlčení, nebylo možné promlčené právo podle §100 odst. 1 o. z., přiznat.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2020 č. j. 24 Cdo 4233/2019-73 zamítl. Shledal je přípustným pro vyřešení otázky aplikovatelnosti §643 obč. zák., za jehož účinnosti dlužnice zemřela, při posuzování skončení promlčecí lhůty (doby), která začala běžet za účinnosti starého občanského zákoníku, avšak dospěl k závěru, že není opodstatněné. Vycházeje ze zásady zákazu pravé retroaktivity dovodil, že byla-li smlouva o půjčce uzavřena přede dnem nabytí účinnosti obč. zák., právní poměry i práva a povinnosti z nich vzniklé se podle §3028 odst. 3 obč. zák. řídí dosavadním občanským zákoníkem, a to včetně promlčecí doby, když §3036 obč. zák. výslovně stanoví, že se podle dosavadních právních předpisů posuzují až do svého zakončení všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (a to dokonce i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet až po dni nabytí účinnosti nového občanského zákoníku). Dále uvedl, že §643 obč. zák. modifikuje zákonem stanovenou promlčecí lhůtu v závislosti na tom, kdy bylo dědici, na kterého přešla povinnost zůstavitele k plnění, potvrzeno nabytí dědictví tak, aby promlčecí lhůta neskončila dříve než šest měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno. Takovou změnu (představující v zásadě prodloužení původní promlčecí lhůty v důsledku smrti dlužníka) právní úprava účinná do 31. 12. 2013 neobsahovala (znala jen přerušení běhu promlčecí doby ve vymezených případech, samotná smrt dlužníka však přerušení běhu lhůty za následek neměla). Z uvedeného tedy vyplývá, že použití §643 obč. zák. i na právní poměry vzniklé podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 by znamenalo pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu). Nepřípustnost pravé retroaktivity se týká i §651 obč. zák. a na místě není ani použití §1703 obč. zák. nebo §3028 odst. 1 obč. zák.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva. Soudům vytýká přepjatý formalismus a vyloučení aplikace §643 obč. zák. výkladem, který je v rozporu s §2 obč. zák. Výklad provedený Nejvyšším soudem nelze podle stěžovatele podřadit do rámce přijatelné míry odpovědnosti účastníka řízení za výsledek řízení. Po stěžovateli, jako laikovi, nelze požadovat, aby svůj procesní postup v dědickém řízení vedeném podle nového občanského zákoníku založil na vědomí, že jeho zpětná působnost spočívá na principu nepravé retroaktivity a nikoliv na principu pravé retroaktivity. Výklad provedený Nejvyšším soudem je v rozporu s dobrými mravy a vede ke krutosti a bezohlednosti urážející lidské cítění. Setrvává na stanovisku, že je na místě použití §643 odst. 1 obč. zák. a vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí řízení je v rozporu s dobrými mravy. Současně poukazuje na důvodovou zprávu k §643 obč. zák., z níž je zřejmé, že smyslem tohoto ustanovení je ochrana věřitelů zůstavitele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy rozhodly přepjatě formalisticky a použití §643 odst. 1 obč. zák. vyloučily za pomocí výkladu, který je v rozporu se zásadami, na nichž je nový občanský zákoník postaven.
10. Co se týče formalistického rozhodování a postupu obecných soudů, Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem je stěžovatel spatřuje. Spíše než formalistický postup tak stěžovateli zjevně vadí, že soudy nerozhodly podle jeho představ. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti v podstatě pouze zpochybňuje právní závěry obecných soudů (ohledně posouzení aplikovatelnosti §643 odst. 1 obč. zák. na danou věc), aniž by však svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Žádné pochybení, které by mělo dosahovat ústavněprávní roviny, však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Ohledně vyloučení použití §643 odst. 1 obč. zák. lze uvést, že krajský soud i Nejvyšší soud zcela respektovaly jednu ze základních právních zásad, a to zákaz pravé retroaktivity. Soudy, zejména pak Nejvyšší soud, který pro vyřešení dosud nezodpovězené otázky aplikovatelnosti §643 odst. 1 obč. zák. při posuzování skončení promlčecí lhůty (doby), připustil stěžovatelovo dovolání, jasně a srozumitelně vyložil, proč se na běh promlčecí doby, která začala běžet za účinnosti starého občanského zákoníku, musí použít předpisy dosavadního občanského zákoníku a použití nového občanského zákoníku je vyloučeno. Na tom nemění nic ani tvrzení stěžovatele, že jako laik nemohl tušit, jak soudy k posouzení promlčení přistoupí. Ústavní soud podotýká, že institut promlčení je založen na právní zásadě vigilantibus iura scripta sunt, tedy že právo přeje bdělým. Jen kvůli tomu, že účastník řízení je laik, nelze prolamovat základní zásady, na nichž právo spočívá. Takový přístup by znamenal i porušení principu právního státu.
12. Stěžovatel dále zmiňoval, že uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí řízení bylo v rozporu s dobrými mravy a proto jí neměla být poskytnuta ochrana. Odepření ochrany námitce promlčení z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy je judikaturně připuštěnou možností, která se však uplatní zcela výjimečně pouze v případech, kdy by promlčení bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem. S ohledem na to, že vedlejší účastnice řízení se na vzniku promlčení nikterak nepodílela a promlčení nastalo jen v důsledku postupu stěžovatele, nelze v nyní posuzované věci o zneužití práva vedlejší účastnicí řízení vůbec uvažovat.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu