ECLI:CZ:US:2020:3.US.3112.19.1
sp. zn. III. ÚS 3112/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. W., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2019 sp. zn. 9 To 245/2019 a usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno, ze dne 5. června 2019 sp. zn. BN-835130/TS-4/2016, č. j. 29379/2019-900000-751.3, za účasti Krajského soudu v Brně a Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V březnu 2018 byly Generálním ředitelstvím cel, Odborem pátrání Brno podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zajištěny peněžní prostředky nacházející se na bankovních účtech stěžovatele, nemovité věci ve stěžovatelově vlastnictví a dále stěžovatelovy hodinky značky Breitling Super Avenger. Stěžovatelovy stížnosti proti usnesením o zajištění jeho majetku byly Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuty. Proti rozhodnutím o zajištění náhradní hodnoty podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatel následně dne 7. 5. 2019 žádal o zrušení zajištění, přičemž jeho žádost byla napadeným usnesením Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno zamítnuta. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími, kterými byla zamítnuta jeho žádost o zrušení zajištění náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 tr. řádu, bylo zasaženo do jeho majetkových práv, neboť dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení tohoto trestněprávního institutu. Stěžovatel zvláště zdůrazňuje, že nikdy neexistovala věc, jež by byla nástrojem nebo výnosem trestné činnosti, které by se dopouštěl, z čehož dovozuje nezákonnost použití institutu zajištění náhradní hodnoty. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti napadá délku trvání tohoto zajištění a odůvodnění jednotlivých rozhodnutí a namítá, že v jeho věci došlo k upření přístupu k účinnému opravnému prostředku, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že kontrolní orgány důsledně nereagovaly na jeho námitky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Trestní řízení co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci, a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
6. Majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. tr. řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde ovšem o opatření pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (blíže Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976, §62). Na druhou stranu skutečnost, že jde pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
7. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu vychází Ústavní soud ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou není odnětí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití v neprospěch výsledku trestního řízení. Jde zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§1 odst. 1 tr. řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících tr. řádu z pohledu ústavního rámce kladeny do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí postrádá zákonný podklad a že je zatíženo svévolí. Tvrdí, že věc (výnos z trestné činnosti) nikdy neexistovala. Na tomto místě je třeba připomenout, že zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty byly použity ke spáchání trestného činu nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi. Na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty, ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat (srov. např. usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1384/18, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s přihlédnutím k výše uvedeným požadavkům a žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Krajský soud se vypořádal se všemi předloženými (a v ústavní stížnosti v podstatě toliko zopakovanými) námitkami, když popsal jednání, jehož se měl stěžovatel ve spojení s dalšími osobami dopustit, i účelový řetězec obchodních společností, kdy tyto (řada z nich jako "prázdné schránky" bez zaměstnanců nebo provozoven) předstíraly zdanitelná plnění s cílem získat nadměrný daňový odpočet. Právě tento daňový odpočet představuje hodnotu, jež má být dle závěrů orgánů činných v trestním řízení výnosem z trestné činnosti (zároveň jde i o věc, o které stěžovatel tvrdí, že neexistuje). Závěry policejního orgánu i krajského soudu jsou dle Ústavního soudu logické i přesvědčivé. Postup orgánů činných v trestním řízení je dle Ústavního soudu zcela přiměřený aktuální fázi trestního řízení.
9. Stěžovatel dále poukazuje i na faktor plynutí času. V této souvislosti je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291), ve kterém Ústavní soud shledal, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení sp. zn. II. ÚS 3674/13 ze dne 19. 2. 2014 či sp. zn. II. ÚS 776/14 ze dne 7. 5. 2014, týkající se zajištění v délce cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. To vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. V případě stěžovatele došlo k zajištění jeho majetku v březnu a dubnu 2018, v době podání ústavní stížnosti trvalo zajištění náhradní hodnoty rok a půl. Stěžovatel odkazuje v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Tz 7/2013, který uvádí, že přestože zákon přípustnou dobu zajištění věci blíže nestanoví, "v zásadě je třeba přiměřenost délky omezení vlastnického práva posuzovat podobně ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody".
10. Ve věci stěžovatele, který je podezřelý ze spáchání zločinu krácení daně dle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, by délka vazby mohla být nejvýše tři roky [dle §72a odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Tedy ani v tomto ohledu není možné shledat, že by došlo k výraznému překročení přiměřené lhůty pro zajištění náhradní hodnoty, neboť v době podání ústavní stížnosti uplynula teprve polovina uvedené doby. Navíc, jak již Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209), je stále třeba mít na paměti, že na rozdíl od zajišťovacího institutu vazby (viz §72a tr. řádu) nestanovuje zákon přesné lhůty pro celkové možné trvání zajištění majetku v přípravném řízení a řízení před soudem, což je ostatně s ohledem na rozmanitost situací, v nichž bude nutno tohoto nástroje užít, pochopitelné.
11. K odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že jejich obsah považuje za ústavně konformní a srozumitelný. Zajišťovaná hodnota není v nápadném nepoměru s konkrétními skutkovými okolnostmi a je přiměřená předpokládané výši škody vzniklé prověřovanou trestnou činností s vysokou typovou závažností. Zajištění sleduje legitimní cíl, je přiměřené zájmu na náležitém zjištění trestných činů a trvá přiměřenou dobu.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu