ECLI:CZ:US:2020:3.US.3115.20.1
sp. zn. III. ÚS 3115/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Lubomíra Kalakaje, , b) Moniky Kalakajové, a c) Martiny Pavlíkové, právně zastoupených JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem, sídlem Bratčice čp. 137, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. září 2020 č. j. 5 As 246/2020-18 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2020 č. j. 62 A 123/2019-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy. Svou ústavní stížnost spojili stěžovatelé s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Městského úřadu Rosice ze dne 6. 6. 2018 č. j. MR-S 11346-17-OSU-RN-11 byla zamítnuta žádost stěžovatelů a) a b) o vydání dodatečného povolení stavby "pergola u rekreační chaty" L. č. ev. XY , stojící na pozemku parc. č. st. AB v katastrálním území L. Proti rozhodnutí městského úřadu podali titíž stěžovatelé odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 5. 2019 č. j. JMK 45064/2019 sp. zn. S-JMK 17393/2019 OÚPSŘ zamítl a rozhodnutí Městského úřadu Rosice potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadli stěžovatelé a) a b) žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 9. 7. 2020 č. j. 62 A 123/2019-90 zamítl.
3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka c) kasační stížnost, ve které uvedla, že na základě kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2020 nabyla vlastnické právo od stěžovatelů a) a b) k předmětné stavbě, což doložila také výpisem z katastru nemovitostí. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením kasační stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky c) odmítl v rozporu s §102 a §34 odst. 1 s. ř. s., když nevzal v úvahu, že stěžovatelka c) se dnem povolení a provedení vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. dnem 30. 7. 2020 stala osobou zúčastněnou na řízení podle §34 odst. 1 s. ř. s., tedy osobou, která byla přímo dotčena ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozsudku krajského soudu, jenž nabyl právní moci před tímto povolením a provedením vkladu jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatelka c) proto byla osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu podle §102 s. ř. s. Podle stěžovatelů je rovněž třeba vzít v úvahu, že soudní řád správní neobsahuje žádný odkaz na zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), takže odkaz Nejvyššího správního soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. 29 0do 47/2005 je nedůvodný a věcně nesprávný. V ústavní stížnosti stěžovatelé rovněž vyjadřují nesouhlas se závěry napadeného rozsudku krajského soudu ve věci samé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou c), která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení Nejvyššího správního soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu je ve vztahu ke stěžovatelce c) přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Oproti tomu ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu je ve vztahu k stěžovatelce c) návrhem podaným někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo. Stěžovatelka c) však účastníkem řízení, z něhož vzešel napadený rozsudek krajského soudu, nebyla.
6. Stejně tak je návrhem podaným někým zjevně neoprávněným ústavní stížnost stěžovatelů a) a b) v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Uvedeným usnesením totiž bylo rozhodováno o kasační stížnosti stěžovatelky c), respektive o jejím účastenství v řízení před Nejvyšším správním soudem, nikoli o jejich opravném prostředku proti rozsudku krajského soudu. Skutečnost, že stěžovatelé a) a b) rozsudek krajského soudu kasační stížností nenapadli, rovněž předurčuje, že jejich ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu je nepřípustná, neboť nevyužili všech prostředků k ochraně práva, které jim zákon poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky c) žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky c) zasaženo nebylo.
9. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného usnesení s odkazem na znění §102 s. ř. s. uvedl, že kasační stížnost může podat pouze účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení. V nyní posuzované věci přitom není sporu o tom, že stěžovatelka účastnicí řízení před krajským soudem, ani osobou na něm zúčastněnou nebyla. Svou aktivní legitimaci stěžovatelka c) dovozuje z nabytí vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil, že taková skutečnost, dojde-li k ní v průběhu soudního řízení, může být zohledněna pouze postupem podle §107a odst. 1 o. s. ř., kdy může žalobce navrhnout, aby na jeho místo nastoupil nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, a osoba, jejíž vstup do řízení je navržen, se pak stává účastníkem řízení až právní mocí usnesení, kterým soud návrhu podle §107a o. s. ř. vyhověl. Nejvyšší správní soud proto odmítl (i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) názor stěžovatelky c), že by se mohla stát účastníkem řízení na místo stěžovatelů a) a b) již samotným soukromoprávním úkonem (na základě kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2020). Nejvyšší správní soud současně upozornil, že dne 9. 7. 2020 proběhlo před krajským soudem jednání, na kterém se stěžovatelé a) a b) o vkladovém řízení probíhajícím u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj nijak nezmínili, za této situace nelze krajskému soudu vyčítat, že probíhající vkladové řízení nijak nezohlednil.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Napadené usnesení proto Ústavní soud nepovažuje za vybočující z mezí ústavnosti, neboť při interpretaci §102 s. ř. s. Nejvyšší správní soud šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu. Ohledně námitky, že na věc nelze použít judikaturu Nejvyššího soudu, neboť soudní řád správní neobsahuje žádný odkaz na s. ř. s., je nutno poukázat na §64 s. ř. s., podle kterého platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Nejvyšší správní soud proto postupoval ústavně souladným způsobem, když v otázce procesního nástupnictví, kterou soudní řád správní neupravuje, použil §107a odst. 1 o. s. ř.
11. Ústavní soud uzavírá, že Nejvyšší správní soud náležitě odůvodnil, že v posuzované věci byli oprávněni kasační stížnost podat pouze stěžovatelé a) a b), jakožto účastníci řízení před krajským soudem, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení napadeného rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 věta první s. ř. s.), teprve poté měli stěžovatelé a) a b) navrhnout, aby na jejich místo do řízení vstoupila stěžovatelka c). Neučinili-li tak, zbavili se (všichni tři stěžovatelé) ze shora popsaných důvodů (bod 5 a 6) možnosti domáhat se přezkumu rozsudku krajského soudu.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu