ECLI:CZ:US:2020:3.US.3124.19.1
sp. zn. III. ÚS 3124/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Maškové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2019 č. j. Ncd 103/2019-62, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud posoudil předmětnou věc jako naléhavou podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a projednal ji přednostně.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 27. 12. 2017 podanou u Okresního soudu v Domažlicích (dále také jen "okresní soud") se stěžovatelka domáhá nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s převodem v žalobě specifikovaných náhradních pozemků na stěžovatelku. Okresní soud usnesením ze dne 15. 11. 2018 č. j. 5 C 246/2017-204 řízení o podané žalobě vyloučil do samostatných řízení dle toho, v jakých okresech se jednotlivé náhradní stěžovatelkou požadované pozemky nacházejí, a následně věc postoupil osmi okresním soudům. Návrhem ze dne 21. 12. 2018 se stěžovatelka domáhala, aby všechna řízení, která byla okresním soudem postoupena okresním soudům, byla z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přikázána Okresnímu soudu v Domažlicích. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 26. 8. 2019 č. j. Ncd 103/2019-62 byl návrh na přikázání věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 251/2019 Okresnímu soudu v Domažlicích zamítnut s odůvodněním, že ve věci je dána výlučná příslušnost, nelze tedy dovodit, že přikázáním věci jinému soudu bude dosaženo záměru sledovaného §12 odst. 2 o. s. ř., tedy hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci. Vrchní soud vzal rovněž v úvahu judikaturu Ústavního soudu, podle níž by použití zákonné výjimky z práva na zákonného soudce nemělo vést k tíži účastníka řízení, který s delegací projevil nesouhlas.
4. Ústavní stížnost stěžovatelky je po věcné stránce obsahově shodná se stížnostmi sp. zn. III. ÚS 2970/19, II. ÚS 2996/19, II. ÚS 3013/19, III. ÚS 3014/19, IV. ÚS 3066/19, II. ÚS 3147/19, I. ÚS 3148/19, II. ÚS 3242/19, III. ÚS 3283/19, I. ÚS 3282/19, I. ÚS 3332/19, IV. ÚS 3387/19, III. ÚS 3482/19, I. ÚS 3743/19, IV. ÚS 3937/19, III. ÚS 3065/19, I. ÚS 3094/19, I. ÚS 3415/19, IV. ÚS 3323/19, IV. ÚS 3324/19, I. ÚS 3325/19, III. ÚS 3322/19, I. ÚS 3402/19 a I. ÚS 3462/19 (usneseními pléna Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2019, 30. 10. 2019 a 17. 12. 2019 spojených ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 2970/19), které byly taktéž podány prostřednictvím právního zástupce stěžovatelky, shodný je i další účastník (orgán, který napadené rozhodnutí vydal) a vedlejší účastnice řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup vrchního soudu spočívající v postupném zamítání jejích návrhů na přikázání věcí Okresnímu soudu v Domažlicích je nelogický, když celý nárok lze vyřešit u jediného soudu a tím eliminovat nutnost provádění téměř totožného dokazování o základu jednotlivých nároků stěžovatelky (o žalobách stěžovatelky nyní rozhoduje celkem osm obecných soudů). Okresní soud v Domažlicích je přitom již velmi dobře s věcmi obeznámen a bude schopen rozhodnout ve věci hospodárněji a rychleji, než kterýkoli jiný soud. Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí neobsahuje žádný argument, který by závěr, že vedení jediného řízení je hospodárnější a rychlejší, než vedení vícero řízení, jakkoli zpochybnil, přičemž vrchní soud se ani nevypořádal se stěžovatelkou v návrhu uvedenou judikaturou. Dle stěžovatelky přitom nemůže být ani nesouhlas vedlejšího účastníka s delegací z důvodu vhodnosti, je-li řádně odůvodněna a jsou-li zde dány všechny okolnosti pro to, aby jí bylo vyhověno, absolutní překážkou. Takový závěr by byl ve zjevném rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který připouští přikázat věc z důvodu vhodnosti i přes nesouhlas účastníka řízení, jsou-li zde objektivní důvody pro delegování věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď, v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uplatňován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud posoudil obsah napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je ústavně konformní, a to v souladu se závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil.
10. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy, jak je shora uvedeno, se Ústavní soud zabýval shodnými námitkami v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2970/2019. V usnesení sp. zn. II. ÚS 2970/2019 ze dne 27. 12. 2019 Ústavní soud vyšel ze skutečnosti, že samotné rozhodování o delegaci z důvodu vhodnosti, na niž není právní nárok, svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, neporušil-li obecný soud základní práva nebo svobody účastníků řízení. V předmětné věci měl Ústavní soud postup vrchního soudu za řádně odůvodněný a jeho rozhodnutí za odpovídající zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu rozvedenou v jeho napadených rozhodnutích považoval Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
11. Ústavní soud nemá důvod se od uvedených závěrů v nyní posuzované věci odchýlit, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud též dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu