ECLI:CZ:US:2020:3.US.3139.20.1
sp. zn. III. ÚS 3139/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Milanem Schagererem, advokátem se sídlem Plzeňská 276/298, Praha 5 - Motol, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 6 Tdo 741/2020-542, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 2 To 110/2019, a rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 9. 2019, č. j. 2 T 38/2019-362, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu rodinného života podle čl. 32 odst. 1 Listiny, právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny, princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a princip, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než na základě zákona dle čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měl dopustit tím, že v době a v místě v rozsudku specifikovaném ve stavu střední až těžké opilosti za účelem svého sexuálního uspokojení olizoval tehdy šestiletou poškozenou v oblasti hrudníku a mezi nohama, přestože plakala, strkal jí prsty do přirození, přitom znal její věk a musel vědět, že nemá dostatečné znalosti a vědomosti, aby chápala smysl jeho jednání. Nemohla se rovněž jeho jednání účinně bránit. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání tří roků, přičemž tento trest mu byl za současného vyslovení dohledu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání pěti roků. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby se v průběhu zkušební doby zcela zdržel požívání alkoholu a jiných omamných a návykových látek. Poškozená byla s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání stěžovatele, státní zástupkyně a poškozené proti výše uvedenému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozené napadený rozsudek částečně v celém výroku o trestu a ve výroku o uplatněném nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč s úrokem z prodlení. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele zamítl. V dané věci totiž podle vrchního soudu nebyly dány podmínky pro mimořádné snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve věci stěžovatele rovněž nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti případu, ani žádné zvláštní poměry stěžovatele, které by postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku odůvodňovaly.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud sice v rozhodnutích krajského a vrchního soudu shledal určité pochybení spočívající v tom, že vycházela i z části skutkové věty, podle níž měl stěžovatel zasunout prsty do pochvy poškozené, když ovšem na základě lékařsko-znaleckého zkoumání bylo zjištěno, že jí prsty jen tlačil na přirození, tedy poškozenou nemohl znásilnit podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží. Na druhou stranu však nebylo zpochybněno, že se stěžovatel dopustil jednání, které je nezbytné kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (tzn. stěžovatel znásilnil dítě mladší 15 let, byť nikoliv způsobem srovnatelným se souloží). Při uznání vinným tímto zvlášť závažným zločinem by bylo opětovně potřeba uložení trestu, který by nemohl být pro stěžovatele příznivější, neboť vypuštění zmíněné části právní kvalifikace by žádným způsobem neovlivnilo nahlížení na otázku možnosti uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Co se týká zjevné neopodstatněnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, lze připomenout, že uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními normami chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí následující.
9. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a stížnostní argumentací Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů, že stěžovatelovo jednání vůči poškozené, jak popsáno shora, bylo vedeno úmyslně s cílem uspokojit jeho sexuální touhu, žádné pochybení ústavní relevance, které teprve by mohlo vést k jeho kasačnímu zásahu.
10. Stěžovatelovo tvrzení, že za účelem uspokojení své sexuální touhy navštívil P. D. (u níž poškozená přespávala, neboť si hrála s jejími dětmi) totiž zjevně intimní kontakt s poškozenou nevylučuje, když krajský soud (srov. odstavec 34 odůvodnění jeho rozsudku) dospěl k závěru, že P. D. stěžovatele uspokojila teprve až po znásilnění poškozené. To však není rozhodné, neboť stěžovatelovu touhu po poškozené ovlivněnou alkoholem ještě případný intimní kontakt s P. D. sám o sobě nevylučuje.
11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom ohledu, že by byl ze shora popsané trestné činnosti usvědčován prakticky jen tvrzením samotné poškozené. Byla to totiž svědkyně P. D., jíž pláč poškozené probudil a kterou stěžovatelova poloha u poškozené udivila, když stěžovatel tuto svoji polohu ovšem nedokázal vysvětlit a z pokoje odešel. Možno rovněž uvést, že podle znalců bylo tvrzení poškozené z forenzního hlediska zcela použitelné, což stěžovatel - byť opakovaně v ústavní stížností napadá procesní správnost provedení výslechu poškozené - dostatečně věcně nezpochybňuje. V odst. 3 rozsudku krajského soudu se totiž uvádí (v rozporu s naznačenou argumentací stěžovatele), že poškozená byla vyslechnuta v přítomnosti pracovníků orgánu sociálněprávní ochrany dětí a byla podrobně vyšetřena dětskými psychology, kteří sice zjistili lehké kognitivní zaostávání poškozené (asi o 1 rok oproti jejímu fyzickému věku), nicméně na hodnověrnosti její výpovědi to ani podle jejich názoru nic neměnilo.
12. K porušení panenské blány poškozené skutečně nedošlo, a pokud v popisu skutkové věty chybně zůstala část, která by tomu mohla (nikoli ovšem nutně) nasvědčovat, Nejvyšší soud (srov. k tomu rekapitulaci shora) dostatečně vysvětlil, že to na právní kvalifikaci stěžovatelem spáchané trestné činnosti ani na výši jemu uloženého trestu nemůže mít vliv, neboť stěžovateli byla výše trestu odnětí svobody vymezena s ohledem na to, že znásilnil dítě mladší 15 let, nikoliv s ohledem na to, že tak měl učinit způsobem srovnatelným se souloží. Je tak nevýznamná stěžovatelova námitka o opomenutém důkazu eventuálním znaleckým posudkem k šíři jeho prstů, kterými by panenskou blánu patrně poškodil, neboť nebylo prokázáno porušení panenské blány poškozené a nedošlo tak ani ke stěžovatelem tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo, neboť v trestním řízení nakonec nebylo vycházeno z toho, že by stěžovatel nezletilou znásilnil způsobem obdobným souloži.
13. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud pro něj překvapivě změnil k odvolání státní zástupkyně rozhodnutí krajského soudu tak, že mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, byť na samé dolní hranicí zákonem předvídané trestní sazby, pak už jen z tohoto důvodu nelze o překvapivosti bez dalšího hovořit. Vrchní soud se ostatně ztotožnil s právním názorem státní zástupkyně, že ve stěžovatelově případě nebyly dány žádné mimořádné okolnosti umožňující snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, když opak stěžovatel v podstatě netvrdí ani v nyní podané ústavní stížnosti. Okolnost, že stěžovatel je otcem dvou dětí, pracuje a je běžně sociálně ukotven, totiž není ještě sama o sobě důvodem pro snížení trestu. Stěžovatel by musel přinejmenším uvést okolnosti, pro něž by v jeho případě trest odnětí svobody - uložený přitom na samé dolní hranici pro kvalifikovanou podstatu trestného činu (znásilnění dítěte mladšího 15 let podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku) - měl být nepřiměřený vzhledem ke společenské škodlivosti takového činu. Není tedy správná stěžovatelova úvaha, která se snaží dovodit z jím citovaných skutkových okolností případů projednávaných v minulosti Ústavním soudem, že stěžovateli uložený trest lze použít jen v případě ukládání úhrnného trestu [zde postačí odkázat např. na odmítavé usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1386/17 ze dne 31. 7. 2017 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy tehdejšímu stěžovateli byl za znásilnění pětiletého vnuka uložen trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let].
14. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti netvrdí, že by se k odvolání státní zástupkyně nemohl vyjádřit nebo dokonce, že by se s ním ani nemohl seznámit. Zjevně proto ve stěžovatelově věci nejde ani o situaci, kdy by odvolací soud bez opětovného provedení důkazů na základě jiného skutkového stavu stěžovatele odsoudil za jinak kvalifikovaný trestný čin (tedy že by nově rozhodl o vině i trestu), než jak to učinil soud nalézací [srov. k tomu opačně stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)]. Nepřiléhavý je rovněž stěžovatelův odkaz na zamítavý nález sp. zn. IV. ÚS 950/19 ze dne 14. 4. 2020, neboť stěžovatel v ústavní stížnosti v souladu s odst. 56 odůvodnění tohoto nálezu neuvádí žádné specifické okolnosti, pro něž by jinak oprávněný zájem stěžovatelových dětí, aby byly vychovávány otcem, měl převážit nad veřejným zájmem společnosti, aby stěžovateli za jeho trestný čin byl uložen přiměřený trest.
15. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími základní práva stěžovatele porušena nebyla. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu