ECLI:CZ:US:2020:3.US.3153.20.1
sp. zn. III. ÚS 3153/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem se sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 17 Co 82/2020-332, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 15 odst. 1, čl. 17 odst. 1, odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 11. 2019, č. j. 27 C 1/2018-275, bylo částečně vyhověno žalobě, jíž se stěžovatel domáhal pro sebe jako nerozvedeného manžela vůči manželce, P. B., výživného, a to od podání žaloby v částce 21 000 Kč měsíčně.
4. Obvodní soud uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 73 940 Kč (výrok I.). Co do částky výživného ve výši 15 000 Kč měsíčně za období od 8. 1. 2018 (tj. ke dni podání žaloby) do 18. 1. 2019 (tj. ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství) žalobu zamítl (výrok II.).
5. Tento rozsudek napadla žalovaná i stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o výživném II. (výrok I.) a změnil jej ve vyhovujícím výroku o výživném I., přičemž nově rozhodl, že se v této části žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli výživné v částce 73 940 Kč zamítá (výrok II.).
6. Městský soud po doplnění dokazování zohlednil námitku žalované ohledně nepřiznání výživného pro rozpor s dobrými mravy, jíž se obvodní soud nezabýval, ačkoliv ji žalovaná vznesla již v průběhu řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud proto stěžovatelovu žalobu zamítl pro hrubě urážlivé chování vůči žalované, přičemž současně zohlednil, že stěžovatel nadále užíval byt, který byl ze 2/3 ve vlastnictví žalované.
7. Stěžovatel s tímto závěrem městského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž překládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opětovně tudíž rozporuje, že by se jeho chování příčilo dobrým mravům. Nesouhlasí s tím, že by měl být vyloučen z práva na výživné pro nerozvedeného manžela, když poukazuje na značné rozdíly v majetkové zejména příjmové - úrovni manželů. Namítá, že jeho soukromá emailová korespondence s žalovanou neobsahovala nic, co by bylo možno označit za vulgární, resp. co by vybočovalo z obvyklé terminologie sdělované soukromě mezi manželi. Stěžovatel konečně uvádí, že byl jako muž vystaven i určité diskriminaci, neboť v dané věci rozhodoval senát složený pouze z žen, většinou jiné generace než je on sám.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy - v posuzovaném případě městský soud v řízení o stěžovatelem (a žalovanou) podaném odvolání, resp. obvodní soud v řízení o žalobě na výživné manžela. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, resp. městského soudu, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany obecných soudů. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
11. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
12. Nad rámec výše uvedeného zdejší soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí (a skutkových okolností předcházejících jeho vydání) jednoznačně vyplývá, že závěr městského soudu o nesplnění předpokladů pro přiznání stěžovatelem uplatněného nároku není protiústavní. Jak se totiž podává z rozhodnutí městského soudu, stručně zrekapitulovaného již výše, odvolací soud zohlednil zejména hrubě urážlivé projevy vůči žalované mající ve své podstatě nereprodukovatelný sexuální obsah, přičemž konstatoval, že tato vyjádření "již podle svého obsahu postačují pro závěr, že je jednání žalobce rozporné s dobrými mravy" (srov. rozsudek městského soudu, bod 26). Rozpor s dobrými mravy přitom vylučuje existenci nároku na výživné (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1979/07 ze dne 2. 1. 2008; z literatury srov. např. Grygar, Jiří. §697. Výživné mezi manžely. In: Melzer, Filip, Tégl, Petr a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IV. §655-975. Praha: Leges, 2016, s. 194-195).
13. Městský soud tedy jednoznačně vyložil, v čem spatřuje rozpor jednání stěžovatele s dobrými mravy, pro který mu nebylo možné přiznat výživné na manžela. Úvahy městského soudu přitom podle názoru Ústavního soudu nevybočují z rámce ústavnosti, neboť jsou zcela přiměřené a odůvodněné. Pouhá skutečnost, že s těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, nemůže sama o sobě zakládat porušení jeho (tvrzených) ústavních práv či svobod.
14. Ústavní soud toliko stručně dodává, že se nezabýval námitkou diskriminačního zacházení, neboť ji považoval za zcela nepodloženou, spekulativní a účelovou, resp. k argumentu dovolávajícímu se svobody projevu uvádí, že tato svoboda není a v demokratické společnosti ani nemůže být neomezená, ale naopak každý si musí být vědom toho, že svoboda projevu neznamená, že si může, bez jakéhokoliv postihu a následku, říkat, co se mu zlíbí. Tam, kde totiž začíná právo jednoho, je i právo druhého.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu