ECLI:CZ:US:2020:3.US.3234.20.1
sp. zn. III. ÚS 3234/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Hannové, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Václavské nám. 837/11, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 62 Co 213/2020-96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle hlavy čtvrté Ústavy, jakož i právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 27 C 207/2019-48, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 41 925 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takto rozhodl v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalované uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy (zadostiučinění) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před finančním arbitrem (dále také "posuzované řízení") s tím, že toto řízení trvalo více jak 24 měsíců. Jeho předmětem bylo určení neplatnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení. Po provedeném dokazování obvodní soud uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy se v řízení vyskytly průtahy. Nález finančního arbitra byl totiž vydán po lhůtě stanovené zákonem, a to o 93 dnů. Nicméně na daný typ řízení podle obvodního soudu nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nelze tak uvažovat o případném odškodnění újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Nadto obvodní soud doplnil, že by stěžovatelka i bez ohledu na tuto skutečnost nebyla se svým nárokem úspěšná, neboť nijak nedoložila svá tvrzení ohledně vzniku újmy, její výše a existence příčinné souvislosti mezi újmou a namítaným rozhodnutím finančního arbitra.
3. K odvolání stěžovatelky potvrdil městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od obvodního soudu uvedl, že dané řízení podléhá kritériím spravedlivého procesu a tedy i právu na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů. Při posuzování přiměřené délky řízení je tak třeba vycházet z podmínek uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když v posuzovaném řízení se jednalo o složitou věc, v níž se navíc obě strany sporu k předmětu řízení opakovaně vyjadřovaly; jejich vyjádření finanční arbitr musel pro zachování rovnosti účastníků zohlednit a vyčkat na ně, když nadto nedisponuje (na rozdíl od soudu) možností koncentrace řízení. V této souvislosti městský soud rovněž zdůraznil, že lhůta pro vydání rozhodnutí finančního arbitra se nepočítá ode dne zahájení řízení, ale od zajištění podkladů od obou stran sporu nutných pro vydání rozhodnutí. V odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí městský soud také vyjádřil domněnku, že i kdyby daný spor byl řešen před soudem (tzn. nikoliv před finančním arbitrem), pak by stejně délka takového řízení - přes možnost koncentrace - přesahovala 24 měsíců. V případě stěžovatelky byl finanční arbitr po celou dobu posuzovaného řízení činný a mezi jednotlivými pravidelnými úkony nebyla žádná prodleva. Daný typ řízení nelze bez dalšího řadit mezi ta, kterým je ve smyslu soudní judikatury přisuzován zvýšený význam pro účastníky, jako je tomu například v řízení trestním, vazebním, o ochraně osobnosti, ve věcech péče o nezletilé a podobně. Vyšší význam posuzovaného řízení nelze stěžovatelce přiznat ani z důvodu jejího věku nebo zdravotního stavu. Městský soud tak neshledal žádné okolnosti, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatelky při posuzování přiměřenosti délky řízení před finančním arbitrem. Proto zadostiučinění učiněná formou konstatování porušení práva ze strany žalované je i podle městského soudu dostatečná.
4. Stěžovatelka ve stručně pojaté ústavní stížnosti, jež neobsahuje podrobnější ústavněprávní argumentaci (vlastní argumentace je soustředěna v pouhých pěti krátkých odstavcích), namítá, že městský soud nesprávně hodnotil otázku přiměřenosti délky řízení, neboť ji chybně posuzoval na základě kritérií podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. určených zákonem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Ve svém rozhodnutí prý také řádně neodůvodnil, proč doba trvání řízení před finančním arbitrem přesahující 24 měsíců je ještě přiměřená. K závažnosti újmy způsobené stěžovatelce prodlením finančního arbitra se údajně také nevyjádřil.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K vlastní argumentaci stěžovatelky - a to i s ohledem na její shora uvedenou povšechnost a nekonkrétnost - Ústavní soud uvádí pouze následující.
9. Ústavní soud se především domnívá, že se městský soud nedopustil žádné ústavněprávní diskrepance, pokud o přiměřenosti délky řízení před finančním arbitrem uvažoval v intencích kritérií zákonodárcem vytyčených pro spravedlivě stanovení výše zadostiučinění kompenzujícího průtahy v řízení. Předmětná kritéria pro výši zadostiučinění totiž v sobě logicky zahrnují i přiměřenost nebo nepřiměřenost délky řízení posuzovaného za účelem eventuálního odškodnění; tato kritéria zohledňují závažnost eventuálních průtahů ve vztahu ke konkrétním účastníkům řízení. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti k tomu jen stroze uvádí, že postup městského soudu byl nesprávný, aniž by však vysvětlila, v čem vlastně tuto nesprávnost spatřuje.
10. V napadeném rozsudku se přitom městský soud dostatečně pečlivě a argumentačně přesvědčivě zabýval povahou řízení před finančním arbitrem a odlišnostmi tohoto řízení ve vztahu k řízení před soudem. Dovodil v konturách takového srovnání, že ani před obecným soudem by daný spor netrval kratší dobu. Na žádný z těchto závěrů přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti přiměřeně nereaguje. Městský soud se konečně v ústavní stížností napadeném rozhodnutí zabýval i věkem stěžovatelky, jejím zdravím a ani z tohoto pohledu neshledal, že by průtahy v řízení znamenaly pro stěžovatelku zvýšenou zátěž. Pokud se taková zvýšená zátěž v případě stěžovatelky podle jejího přesvědčení vyskytla, mohla se stěžovatelka k tomuto aspektu v ústavní stížnosti podrobněji vyjádřit, ale neučinila tak.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, jelikož městský soud se odpovídajícím způsobem vypořádal se všemi relevantními námitkami, které se v daném řízení objevily, a v tomto směru nebyl zjištěn žádný zásadnější deficit (tím méně ústavní intenzity). Úkolem zdejšího soudu přitom není a ani nemůže být přehodnocovat skutkové a právní závěry, ke kterým dospěje obecný soud. Stěžovatelka tak ve skutečnosti nebrojí proti protiústavnímu zásahu městského soudu do jejích základních práv, nýbrž zpochybňuje pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení, což však nelze podřadit pod ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, jak se stěžovatelka (zřejmě, avšak mylně) domnívá.
12. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu