ECLI:CZ:US:2020:3.US.3295.17.2
sp. zn. III. ÚS 3295/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Marie M. Warburg, 2) Erica Warburg - von Buchwaldt, 3) Yvette Lehmann, 4) Timothy R. Grainger, 5) Alphonse Pierer von Esch, 6) Marina Decker, 7) Isabel Overhoff a 8) Maria Judd, zastoupených Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2017 č. j. 28 Cdo 2633/2017-275, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 12 Co 201/2016-209 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2016 č. j. 18 C 90/2013-179, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé, resp. právní předchůdkyně čtvrtého stěžovatele a zbývající stěžovatelé (pro stručnost dále také jen "stěžovatelé") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V průběhu tohoto řízení došlo dne 18. 11. 2017 k úmrtí původní čtvrté stěžovatelky Marie Cholmeley-Jones, načež Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2019 č. j. III. ÚS 3295/17-60, že v řízení bude dále pokračováno s jejím procesním nástupcem, kterým se stal Timothy R. Grainger.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhali vydání rozhodnutí, jímž by bylo nahrazeno rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 4. 3. 2013 č. j. MF-36797/44-111718/2011 a rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 8. 2013 č. j. MF-80718/2013/44-111718/2011, a v němž by byla stanovena v souladu s dekretem prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), výše náhrady příslušející stěžovatelům jako právním nástupcům původního vlastníka za znárodnění majetku společnosti Přívozské závody minerálních olejů, akc. spol., a jejích dceřiných společností a v němž by bylo zároveň rozhodnuto o způsobu poskytnutí této náhrady.
3. Napadeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 1. 2016 č. j. 18 C 90/2013-179 byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Soud s odkazem na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shledal, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů vyloučena. Okolnosti posuzované věci přitom neodůvodňovaly odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe, jež je na citovaných závěrech vystavěna.
4. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. 12 Co 201/2016-209 rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že majetkovými křivdami způsobenými před rozhodným obdobím, jež je vymezeno v zákoně o mimosoudních rehabilitacích, se zabývat nelze, a to ani na základě obecných předpisů ani přímo na základě dekretu č. 100/1945 Sb.
5. Dovolání stěžovatelů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017 č. j. 28 Cdo 2633/2017-275 odmítnuto jako nepřípustné, neboť relevantní otázka hmotného práva, na jejímž řešení záviselo napadené rozhodnutí, tedy zda bylo možno stěžovatelům přiznat náhradu za znárodněný majetek na základě poválečných předpisů o znárodnění, byla městským soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nebyl důvod se odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti namítají, že dosud neobdrželi náhradu za znárodněný majetek, a to navzdory tomu, že tehdy příslušné Ministerstvo průmyslu dospělo již v roce 1947 k závěru, že tuto náhradu nelze odepřít, přičemž bylo provedeno též oficiální vyčíslení náhradové hodnoty majetku. Obecné soudy založily svá rozhodnutí na předchozích rozhodnutích vydaných ve zdánlivě obdobných věcech, aniž by jakkoliv zohlednily individuální okolnosti nyní posuzované věci, které stěžovatelé konkrétně vyjmenovávají a které jejich věc v podstatných rysech od dřívějších věcí odlišují. Dále se ohrazují mimo jiné proti odkazům na stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jehož závěry nelze na nynější věc použít rovněž proto, že stěžovatelé nikterak nezpochybňovali vlastnictví státu ke znárodněnému majetku ani nepožadovali jeho vydání, domáhali se pouze náhrady za tento majetek. Obecnými soudy navozený stav vedl de facto k sekundárnímu vyvlastnění, kdy bylo právo stěžovatelů na jakoukoliv náhradu zcela potlačeno. Nejen, že se právní předchůdci stěžovatelů stali obětmi holocaustu a byla jim způsobena dvojnásobná majetková křivda, když jim byl majetek zabaven nejprve z důvodu jejich židovského původu a posléze jim za jeho znárodnění nebyla poskytnuta náhrada, ale v pořadí již třetí křivda je nyní působena i stěžovatelům jako jejich právním nástupcům v důsledku formalistického postupu vedlejší účastnice, potažmo obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli (resp. jejich právními předchůdci), kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni podle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovateli uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému pochybení obecných soudů však v posuzované věci nedošlo.
10. Podstatou stížnostní argumentace je nesouhlas stěžovatelů s právním závěrem obecných soudů, že žalobou uplatněnému nároku na poskytnutí finanční náhrady za majetek, který byl právním předchůdcům stěžovatelů znárodněn dekretem č. 100/1945 Sb. ke dni účinnosti tohoto dekretu, tj. ke dni 27. 10. 1945, nelze podle tohoto právního předpisu vyhovět, a to z důvodu, že takový postup vylučují restituční předpisy, konkrétně §2 odst. 3 věta druhá zákona o mimosoudních rehabilitacích, který je k uvedenému dekretu ve vztahu lex specialis. Ačkoliv argumentaci stěžovatelů, kterou po celou dobu řízení uvedený právní názor zpochybňují, nelze a priori označit za irelevantní, ve světle níže uvedeného se s ní nelze ztotožnit.
11. Vzájemným vztahem dekretu č. 100/1945 Sb. a zákona o mimosoudních rehabilitacích se v souvislosti s nároky na poskytnutí náhrady za majetek, který byl na základě předmětného dekretu znárodněn před počátkem tzv. rozhodného období, tj. před 25. 2. 1948, a za nějž nebyla oprávněným osobám poskytnuta náhrada, Ústavní soud již podrobně zabýval, a to kupříkladu v usneseních ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 775/19 a ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 897/17. Připomněl v nich, že pro posouzení předmětné otázky jsou rozhodné závěry, které vyslovil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Přestože jsou stěžovatelé opačného názoru, má Ústavní soud za to, že právní závěry v tomto stanovisku vyslovené se plně uplatní i v nyní posuzovaném případě.
12. Byť je pravdou, že Ústavní soud se v předmětném stanovisku primárně zabýval jinou právní otázkou (vzájemným vztahem jednotlivých restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), nelze souhlasit s názorem stěžovatelů, že právní závěry v tomto stanovisku vyslovené na nyní posuzovanou věc nedopadají. To proto, že se Ústavní soud v jeho rámci obsáhle zabýval nejen způsobem uplatnění restitučních nároků, ale rovněž časovou a věcnou působností tzv. restitučních předpisů. Tato skutečnost se ostatně promítla rovněž do výroku II. stanoviska, v jehož větě druhé Ústavní soud uvedl, že "se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". Citovaný závěr Ústavní soud opřel o podrobný výklad restitučních předpisů (zejména pak zákona o mimosoudních rehabilitacích, jenž je základním restitučním předpisem, a jeho preambule), z nichž plyne vůle zákonodárce napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž v minulosti došlo, a vyloučit z restitucí ten majetek, který na stát přešel ještě před rozhodným obdobím. Z tohoto důvodu Ústavní soud přijal závěr, že restituční předpisy z hlediska své časové a věcné působnosti neřeší pouze vztahy k majetku, který na stát přešel až v rozhodném období, tj. mezi 25. 2. 1945 a 31. 12. 1989, ale vztahy k veškerému majetku, který stát vlastnil ke dni přijetí zákona o mimosoudních rehabilitacích a který nabyl do konce roku 1989. Tím, že zákon o mimosoudních rehabilitacích ve své preambuli výslovně vylučuje nápravu majetkových křivd "z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti", bylo dle názoru Ústavního soudu uzákoněno, že tento majetek je ve vlastnictví státu a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů, neboť zásah do vlastnických vztahů, k jejichž změně v důsledku znárodňovacích a dalších opatření došlo před počátkem rozhodného období, zákonodárce nepovažoval až na výjimky za žádoucí. Z právě uvedeného pro nynější věc plyne, že Ústavní soud se v předmětném stanovisku závazným způsobem vyslovil nejen ke vzájemnému vztahu restitučních předpisů a tzv. určovací žaloby, ale zároveň k časové a věcné působnosti restitučních předpisů. Není tedy pravdou, že by stanovisko, jímž obecné soudy podepřely odůvodnění svých rozhodnutí, na právě posuzovaný případ nedopadalo, neboť právní závěry v něm vyslovené jsou rozhodné i pro posouzení časové a věcné působnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k nároku, který byl stěžovateli v řízení před obecnými soudy uplatněn.
13. Vzhledem ke skutečnosti, že zákonodárce v restitučních předpisech vyjádřil svou vůli napravit pouze některé majetkové křivdy, k nimž v minulosti došlo, a vyloučit z restitucí ten majetek, který na stát přešel ještě před rozhodným obdobím, tedy před 25. 2. 1948, proto dle názoru Ústavního soudu nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že restituční zákony jejich nároky založené dekretem č. 100/1945 Sb. nevytěsňují. Ústavní soud v tomto ohledu považuje naopak za nezbytné poukázat na zde opakovaně zmiňované ustanovení §2 odst. 3 věty druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích, v němž zákonodárce vyjádřil, že předpokladem odškodnění za neposkytnutí příslušné náhrady je, že k odnětí vlastnického práva (tj. k právním účinkům znárodnění, k přechodu vlastnictví na stát) podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo až v rozhodném období, tj. v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Zákonodárce tedy v předmětném ustanovení výslovně omezil možnost domáhat se poskytnutí této náhrady pouze na ty osoby, jimž bylo vlastnické právo podle poválečných předpisů o znárodnění odňato v období po 25. 2. 1948. Z této skutečnosti a contrario jasně plyne vůle zákonodárce neposkytovat náhradu těm osobám, které své vlastnické právo pozbyly dříve (což je i případ právních předchůdců stěžovatelů, když jak z ústavní stížnosti, tak z napadených rozhodnutí vyplynulo, že ke znárodnění předmětného majetku došlo zestátněním ke dni účinnosti dekretu č. 100/1945 Sb., tedy ke dni 27. 10. 1945, a to vyhláškou ministra průmyslu č. 255/1945 Ú. l. I ze dne 27. 12. 1945 a vyhláškou č. 959/1946 Ú. l. I ze dne 28. 2. 1946; viz též str. 2 a 4 rozsudku obvodního soudu a str. 2 rozsudku městského soudu). Opačný výklad by byl dle Ústavního soudu nelogický a nesystematický, a tudíž je třeba ho odmítnout. S přihlédnutím k právě uvedenému je proto třeba uzavřít, že pokud obecné soudy dovodily, že zákon o mimosoudních rehabilitacích je ve vztahu k dekretu č. 100/1945 Sb. speciálním právním předpisem, v důsledku čehož je v dané věci vyloučeno přiznání náhrady přímo podle tohoto dekretu, nemá jejich postupu Ústavní soud co vytknout, a to právě s ohledem na omezení zakotvené v §2 odst. 3 větě druhé zákona o mimosoudních rehabilitacích a princip lex specialis derogat legi generali. Podpůrné uplatnění obecného právního předpisu by bylo samozřejmě namístě tehdy, nedával-li by speciální právní předpis na určitou právní otázku odpověď; taková situace však nyní, jak obecné soudy zcela správně naznaly, nenastala.
14. Odmítnout je pak nutno i námitku, že odkaz na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 je nepřípadný rovněž z důvodu, že stěžovatelé se nedomáhali ochrany vlastnického práva, když nepožadovali vydání znárodněného majetku ani nezpochybňovali jeho historický přechod na stát, ale domáhali se toliko poskytnutí náhrady za jeho znárodnění. Byť totiž Ústavní soud ve výroku předmětného stanoviska vylučuje možnost odčinění křivd prostřednictvím žalob na ochranu vlastnického práva, z jeho odůvodnění plyne, že se Ústavní soud v rámci svého přezkumu zabýval též zmírněním majetkových křivd, k nimž ze strany státu v minulosti došlo, obecně. Odkázat lze v tomto ohledu na část argumentace stanoviska, v níž Ústavní soud uvádí, že "[b]yť k majetkovým křivdám, které [zákonodárce] mínil zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny... Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného." V další části stanoviska pak Ústavní soud s odkazem na princip právní jistoty ke zmírnění majetkových křivd obecně zdůrazňuje, že ačkoliv byla nastolena tendence "odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989... Tato vůle státu je jasně vymezená právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném je náprava přípustná." Z tohoto důvodu nelze přijmout jiný závěr než ten, že právní závěry ve stanovisku vyslovené se uplatní i v nyní posuzované věci, kdy majetková křivda nespočívá přímo v odnětí vlastnického práva, nýbrž v nevyplacení náhrady tak, jak bylo dekretem č. 100/1945 Sb. předvídáno.
15. Prokládají-li stěžovatelé ústavní stížnost opakovanými tvrzeními, že soudy svá rozhodnutí odůvodnily postupem v souladu s dřívější judikaturou, aniž by zohlednily specifické okolnosti, které nynější věc od odkazovaných zdánlivě obdobných věcí odlišují, Ústavní soud konstatuje, že pro jejich potvrzení nenachází v napadených rozhodnutích oporu. Z odůvodnění rozhodnutí je totiž naopak zřejmé, že soudy na nalezení spravedlivého řešení sporu nerezignovaly a posouzením, zda konkrétní okolnosti nynější věci neodůvodňují odchýlení se od dřívější rozhodovací praxe, se zabývaly (viz kupř. str. 5 rozsudku obvodního soudu nebo str. 8 a 9 rozsudku městského soudu). To, že navzdory přesvědčení stěžovatelů dospěly k názoru, že takové specifické okolnosti v posuzované věci přítomny nejsou, důvodnost ústavní stížnosti bez dalšího nezakládá.
16. Vyjmenovávají-li stěžovatelé jednotlivé skutečnosti, jež dle nich mají z jejich případu vytvářet případ sui generis, postačí toliko souhrnně uvést, že tvrzené "odlišnosti" - mezi nimiž stěžovatelé zdůrazňují kupříkladu skutečnost, že se jejich právní předchůdci svých práv domáhali včas, tedy před uplynutím jakýchkoliv promlčecích či prekluzivních lhůt, což není v obdobných případech pravidlem, nebo že již tehdy bylo provedeno oficiální vyčíslení náhradové hodnoty znárodněného majetku, a uplatněná výše náhrady proto na rozdíl od jiných obdobných případů nebyla arbitrární - nemohou mít na posouzení věci s ohledem na výše uvedené zásadní vliv.
17. Nezbývá než uzavřít, že rozhodnutí soudů spočívají na dnes již ustálených závěrech rozhodovací praxe, jež byly shrnuty výše a od nichž nebylo důvodu se ani přes nesouhlas stěžovatelů odchýlit. Způsobu, jakým soudy svá rozhodnutí odůvodnily, rovněž není z ústavněprávního hlediska co vytknout; napadená rozhodnutí jsou odůvodněna srozumitelně a velmi pečlivě, přičemž vadami, jež jim stěžovatelé vytýkají, netrpí.
18. Ústavní soud může závěrem pouze vyjádřit politování nad osudy právních předchůdců stěžovatelů, kteří byli nejprve perzekuováni nacistickým režimem a kterým se následně nedostalo ani náhrady za majetek znárodněný v poválečné době. O restituci majetku nebo poskytnutí náhrad však nemohou soudy rozhodovat contra legem, tedy v rozporu s platnou právní úpravou, s principem právní jistoty a se zásadami právního státu.
19. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu