infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.12.2020, sp. zn. III. ÚS 3301/20 [ usnesení / ŠIMÍČEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2020:3.US.3301.20.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2020:3.US.3301.20.1
sp. zn. III. ÚS 3301/20 Usnesení Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem Bykoš 41, Králův Dvůr - Bykoš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 5 Tdo 604/2020-737, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 5. 2. 2020, č. j. 14 To 373/2019-688, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 10. 2019, č. j. 3 T 75/2018-610, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí byl stěžovatel shledán vinným z toho, že nejméně v době od 2. 12. 2014 do 8. 7. 2016 neoprávněně zveřejňoval na blíže specifikované internetové stránce odkazy na audiovizuální záznamy, které předtím uploadoval na filehostingovém serveru a odkud si je mohl kdokoliv a kdykoliv stáhnout nebo je shlédnout, přičemž tak neoprávněně sdílel autorskými právy v rozsudku označená chráněná díla. Tím spáchal přečin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání tří roků. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel a poškození odvolání, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice zamítnuta. Rovněž následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením. 4. Bližší rekapitulace napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti případu známy. 5. Podstata stížnostních námitek se týká toho, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí vadou nedostatečně provedeného dokazování a výsledky dokazování v relaci ke skutkovým závěrům učiněným soudy vykazují rozpory. Tato námitka se vztahuje především k mechanismu spáchání předmětného trestného činu. Nebylo prý např. prokázáno, že služba "remote upload" na cílovém úložišti byla funkční, a zda tato služba vůbec umožňovala nahrání daného souboru dat. Nebyl proto respektován princip presumpce neviny. Stěžovatel rovněž zpochybňuje, zda byla splněna podmínka k zabrání věci (IT infrastruktura) ve vlastnictví jeho rodičů, když bylo prokázáno, že tyto věci nesloužily ke spáchání trestného činu (nahrání dat na internet), nýbrž předmětná data se na nich jen nacházela. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a na základě uplatněných stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud proto napadené rozhodnutí obecného soudu je dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval, a to ani za situace, kdy si je vědom možného výkladu odlišného, který by byl také racionální. Z principu ústavně souladného výkladu a používání právních předpisů totiž plyne rovněž závěr, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, zasahuje-li jimi zvolený výklad do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nikoliv ale v případě, kdy tento způsob výkladu Ústavní soud nepovažuje za nejlepší, případně jediný možný. 8. Dále je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Tento úkol totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů pouze v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Pouze v těchto případech by totiž bylo lze dospět k závěru o porušení základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Této okolnosti si je ostatně dobře vědom i stěžovatel (srov. předposlední odstavec na str. 4 ústavní stížnosti). 9. V nyní posuzované věci je z obsahu ústavní stížnosti patrno, že stěžovatel cílí právě na tento (jím tvrzený) extrémní nesoulad a dovozuje z něj porušení principu presumpce neviny. Proto se Ústavní soud zaměřil na opodstatněnost této uplatněné námitky. 10. Ústavní soud předně konstatuje, že v nyní posuzované věci Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodoval dvakrát. Jeho první odsuzující rozsudek ze dne 12. 9. 2018 byl totiž odvolacím soudem zrušen a vrácen k doplnění dokazování. Po doplnění řízení nalézacím soudem jeho v pořadí druhý rozsudek již v odvolacím (stejně jako v dovolacím) řízení obstál. Tuto okolnost zdejší soud uvádí i jako doklad potvrzující okolnost, že se obecné soudy trestní věcí stěžovatele zabývaly zodpovědně, pečlivě a dokonce opakovaně. 11. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že bylo prokázáno umisťování audiovizuálních děl z IP adresy domácnosti stěžovatele a provázanost jeho uživatelského účtu na serveru warforum.cz s jeho účtem na webshare.cz, přičemž soudy vycházely i ze znaleckého posudku a z dalších provedených důkazů. Podstatnou je rovněž okolnost, že soudní znalec vyloučil možnost, že by neznámá osoba z neznámého místa využila IP adresu přidělenou stěžovateli za účelem nahrání dat pod jeho účtem (odst. 7 rozsudku okresního soudu). Obecné soudy se zabývaly i otázkou funkčnosti služby "remote upload" a pokud v tomto ohledu vycházely ze závěrů znaleckého posudku a zprávy společnosti Thinksmart s. r. o. (str. 9 usnesení krajského soudu), nelze v jejich postupu konstatovat shora uvedené pochybení spočívající v extrémním nesouladu mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými závěry učiněnými soudy, jak se mylně domnívá stěžovatel. Rovněž závěr, že zabrání dvou počítačových věží, patřících rodičům stěžovatele, bylo odůvodněno jejich prokázaným používáním k nahrávání audiovizuálních děl, k jejich stahování a následnému umisťování na síťovém externím úložišti, takže se jednalo o věci sloužící k páchání trestné činnosti, z ústavněprávního hlediska nevykazuje žádný deficit. 12. Souhrnně lze závěrem uvést, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena především v rovině práva podústavního, kdy stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany. 13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2020 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2020:3.US.3301.20.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 3301/20
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 8. 12. 2020
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 11. 2020
Datum zpřístupnění 15. 1. 2021
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Ústí nad Orlicí
Soudce zpravodaj Šimíček Vojtěch
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §270
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík trestná činnost
dokazování
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-3301-20_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 114433
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-01-22