ECLI:CZ:US:2020:3.US.3316.19.1
sp. zn. III. ÚS 3316/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2019 č. j. 6 Tdo 641/2019-2671, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2018 č. j. 2 To 20/2018, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2017 č. j. 5 T 2/2017-1789, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 9. 2017 č. j. 5 T 2/2017-1789 byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokusu zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §173 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 6. 2018 č. j. 2 To 20/2018 byl rozsudek vrchního soudu ve vztahu ke stěžovateli (a dalším odsouzeným) zrušen ve výroku o vině, trestu i náhradě škody a stěžovatel byl nově uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokusu zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, přičemž podle §82 odst. 2 trestního zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 č. j. 6 Tdo 641/2019-2671 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v pomoci hlavním pachatelům k přepadení vozidla převážejícího finanční prostředky, kdy odsouzený P. Š. oslovil stěžovatele, aby zajistil k realizaci plánované loupeže další osoby, stěžovatel za tímto účelem kontaktoval odsouzeného A. L., který s provedením loupeže souhlasil a k přímé realizaci loupežného přepadení získal odsouzené P. Š. a J. K., a dále stěžovatel na základě žádosti P. Š. přislíbil opatřit k provedení loupeže dva automobily, byť fakticky tak neučinil, a po realizaci loupeže se stěžovatel přihlásil o svůj finanční podíl, ačkoliv žádný finanční obnos nakonec neobdržel.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel má za to, že jeho vina není dostatečně důkazně podložena. Informace o slibu poskytnout vozidla pro spáchání předmětné loupeže je pouze tvrzena odsouzeným Š. Není prokázáno, že by stěžovatel jakékoliv auto pro tuto akci vůbec sháněl, a žádná auta ostatně ani nebyla stěžovatelem dodána. Stejně tak pouze na tvrzení P. Š. je založen závěr, že stěžovatel měl na základě oslovení P. Š., aby zajistil k realizaci plánované loupeže další osoby, kontaktovat odsouzeného L. Soud sice v této souvislosti odkázal i na výpověď odsouzeného L. z přípravného řízení, nicméně učinil tak bez pečlivějšího hodnocení. Odůvodnění závěrů nalézacího soudu je nedostatečné, což nebylo zhojeno ani rozhodnutím soudu druhého stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Co se týče rozsudku krajského soudu, ten byl ve vztahu ke stěžovateli již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za nepřípustnou.
9. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Stěžovatel předkládá argumentaci směřující proti hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Soud vyslovil vinu stěžovatele s odůvodněním, že, stručně shrnuto, ho usvědčuje výpověď obžalovaného Š., která odpovídá výpovědi obžalovaného L. v přípravném řízení. Podpůrnou v tomto směru shledal i výpověď obžalovaného V. Soud zároveň neshledal existenci okolností, jež by nasvědčovaly motivaci obžalovaného Š. nepravdivou výpovědí stěžovatele poškodit. V podrobnostech lze odkázat zejména na str. 27-28 rozsudku krajského soudu. Za této situace nezbývá než konstatovat, že závěr o stěžovatelově vině byl založen na konkrétních důkazech, které soudy následně hodnotily, a své úvahy v tomto směru vysvětlily. Stěžovatelova polemika s jejich závěry se pohybuje jen v rovině běžného zákona, k čemuž nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu