ECLI:CZ:US:2020:3.US.3326.19.1
sp. zn. III. ÚS 3326/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti INDEX REAL s. r. o., sídlem Výškovická 3085/2, Ostrava - Zábřeh, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2019 č. j. 25 Cdo 1492/2019-313, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 16 Co 315/2018-271 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 22 C 107/2015-146, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Jána Locka, bývalého soudního exekutora, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 10. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastník byl jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce ve věci oprávněného společnosti Thorndale Limited Company proti stěžovatelce a Ing. Petru Černínovi jako povinným k vymožení jejich povinnosti zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 9 386 406 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 030 000 Kč, úroky z prodlení ve výši 14 % ročně z částky 9 386 406 Kč ode dne 1. 1. 2009 do 31. 3. 2009 a náklady oprávněného a povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Věc byla vedena u Exekutorského úřadu v Kutné Hoře pod sp. zn. 092 EX 33/10. V rámci exekuce byla provedena dražba nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky a dne 20. 6. 2011 udělil vedlejší účastník příklep vydražiteli Davidu Dutkovi za nejvyšší podání ve výši 31 500 000 Kč, zahrnující také 20 % DPH. Dne 27. 9. 2011 se konalo jednání o rozvrhu rozdělované podstaty. Usnesením ze dne 20. 10. 2011 č. j. 092 EX 33/10-75 vedlejší účastník učinil předmětem rozvrhu pouze částku 26 250 000 Kč, ze které uspokojil pohledávku oprávněného, který byl zástavním věřitelem, a soudního exekutora. Dne 24. 10. 2011 sdělil vedlejší účastník vydražiteli, že nejnižší podání nemělo být navýšeno o DPH, a proto mu částku 5 250 000 Kč vrátil. K odvolání povinných Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 3. 2012 č. j. 56 Co 720/2011-113 rozvrhové usnesení zrušil a uložil vedlejšímu účastníkovi, aby předmětem rozvrhu učinil celou částku 31 500 000 Kč. Dne 5. 12. 2012 vydal vedlejší účastník nové rozvrhové usnesení č. j. 092 EX 33/10-110, kterým podle dohody o narovnání účastníků z téhož dne z rozdělované podstaty ve výši 26 250 000 Kč uspokojil svou pohledávku na nákladech exekuce ve výši 1 326 260 Kč a pohledávku oprávněného ve výši 24 923 740 Kč. Všichni účastníci rozvrhového usnesení se vzdali práva na odvolání a usnesení tak nabylo právní moci dne 5. 12. 2012.
3. Z uvedené dohody o narovnání vyplývá, že byla uzavřena mezi společností Thorndale Limited Company jako věřitelem, stěžovatelkou jako dlužníkem 1), Ing. Petrem Černínem jako dlužníkem 2) a vedlejším účastníkem jako soudním exekutorem. V bodě II. se uvádí účel dohody a způsob vypořádání účastníků tak, že všichni účastníci této dohody s ohledem na jejich společný zájem na úhradě nároku věřitele z pohledávky, ukončení exekuce a uhrazení jejich nákladů, jakož i vrácení zajišťovacích instrumentů, včetně vymazání poznámek o nařízení exekuce, exekučních příkazů na provedení exekuce prodejem nemovitostí a zástavních práv se dohodli tak, že dlužník 1) a dlužník 2) se zavázali společně a nerozdílně na pohledávku zaplatit věřiteli částku ve výši 29 203 526,69 Kč, spolu s úroky připsanými na účet exekutora k částkám vymoženým v exekuci, a to v dohodě popsaným způsobem. V bodě III. účastníci dohody prohlásili, že zaplacením této částky jsou jejich veškerá vzájemná práva a povinnosti vyplývající z existence pohledávky vypořádány, a takto jsou vypořádány veškeré nároky exekutora z titulu odměny či dalších nákladů exekuce.
4. Stěžovatelka se žalobou podanou dne 10. 4. 2015 domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti a vedlejším účastníkovi náhrady škody ve výši 5 250 000 Kč odpovídající vrácené části nejvyššího podání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 8. 2016 č. j. 22 C 107/2015-83 byla žaloba vůči oběma žalovaným zamítnuta, tento rozsudek byl však ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 2. 2017 č. j. 16 Co 500/2016-199 a věc byla vrácena obvodnímu soudu.
5. V dalším řízení rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2017 č. j. 22 C 107/2015-146 o zamítnutí žaloby stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi. K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 13. 11. 2018 č. j. 16 Co 315/2018-271. Obecné soudy posuzovaly odpovědnost vedlejšího účastníka jako soudního exekutora podle §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, za škodu způsobenou v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Oba dospěly ke stejnému závěru, že vedlejší účastník porušil právní povinnost, neboť v rozporu s §337a občanského soudního řádu neučinil předmětem rozvrhu nejvyšší podání, kterého bylo dosaženo v dražbě nemovitostí konané dne 20. 6. 2011. Stěžovatelce tak mohla vzniknout škoda až do výše 5 250 000 Kč, tedy částky, jež by jí mohla být jako hyperocha vyplacena podle §337c občanského soudního řádu, jestliže by pohledávka oprávněného a soudního exekutora byla plně uhrazena. Nebyl však splněn třetí předpoklad odpovědnosti exekutora za škodu, a to příčinná souvislost mezi tím, že předmětem rozvrhu neučinil celé nejvyšší podání, a škodou, která stěžovatelce měla tímto postupem vzniknout.
6. K přetržení příčinné souvislosti mělo dojít uzavřením dohody o narovnání ze dne 5. 12. 2012, ve které si její účastníci dohodli, jak bude v rámci nového rozvrhového usnesení rozdělena částka 26 250 000 Kč, a v níž se stěžovatelka vzdala práva odvolání do takto koncipovaného rozvrhového usnesení. Pokud by stěžovatelka proti rozvrhovému usnesení podala odvolání, ke škodě by nedošlo. V takovém případě by krajský soud předmětné rozvrhové usnesení zjevně opět zrušil a zavázal soudního exekutora k rozvrhu celé částky, které bylo dosaženo nejvyšším podáním. Uzavřením dohody došlo k vypořádání pohledávek účastníků dohody o narovnání a tím k přetržení příčinné souvislosti mezi pochybením soudního exekutora a případnou škodou vzniklou stěžovatelce.
7. Podle městského soudu se stěžovatelka mýlí, tvrdí-li, že podle obvodního soudu se měla dohodou o narovnání vzdát práva na náhradu škody vůči vedlejšímu účastníkovi. Na tomto závěru totiž rozsudek obvodního soudu nestojí. Neobstojí ani její námitka, že se vzdala práva na odvolání proti rozvrhovému usnesení po zjištění, že vydražitel odmítá vedlejšímu účastníkovi vrátit soudním exekutorem mu poukázanou částku 5 250 000 Kč a že dohodou chtěla zabránit narůstání dluhu o úroky z prodlení či smluvní pokutu. Při zkoumání příčinné souvislosti soud pouze posuzuje skutečnosti, které vedou ke vzniku škody. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost, jak tomu bylo v daném případě.
8. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019 č. j. 25 Cdo 1492/2019-313, neboť nebylo shledáno přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody, stejně jako výklad obsahu smluvního ujednání, jsou otázkou skutkovou, nikoli právní.
III.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi porušením procesních předpisů ze strany vedlejšího účastníka jako soudního exekutora a vznikem škody stěžovatelce tím, že byla uzavřena dohoda o narovnání či akceptováno rozvrhového usnesení. K takovémuto přerušení by mohlo dojít "jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1474/2011). Novou okolností, která by měla takovýto následek, ovšem nemohlo být právní jednání stěžovatelky jako povinné.
10. V dohodě o narovnání podle stěžovatelky nelze spatřovat prominutí jejího nároku na náhradu škody proti vedlejšímu účastníkovi způsobené nesprávným úředním postupem. Žádný takovýto výslovný projev vůle z této dohody neplyne. Jejím smyslem nebylo "prominutí" tohoto nároku, ale fixace absolutní částkou nadále rostoucích nároků oprávněného na sankčním příslušenství vymáhané pohledávky. K tomuto nárůstu by docházelo při dalším prodloužení exekučního řízení. I z označení stran dohody o narovnání je patrné, že vedlejší účastník v nich nevystupuje jako dlužník a že jeho účast v této dohodě jen potvrzuje, kolik bylo z majetku prvního povinného vymoženo a bude ještě oprávněnému prostřednictvím soudního exekutora zaplaceno. Stranami, které se mezi sebou "generálně narovnaly", nebyla stěžovatelka a vedlejší účastník, ale oprávněný a oba povinní, z nichž jedním byla stěžovatelka.
11. Závěr, že nepodáním odvolání proti rozvrhovému usnesení stěžovatelka nepředešla vzniklé škodě, neobstojí s ohledem na nález ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. II. ÚS 2159/11 (N 39/64 SbNU 455), podle něhož se lze domáhat náhrady škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za určitých okolností i v případě, že nedošlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Stěžovatelka poukazuje i na nález ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 (N 155/54 SbNU 17), podle něhož je vyloučeno, aby určité pochybení nebylo možné podřadit ani pod pojem "nesprávný úřední postup", ani by nešlo o nezákonné rozhodnutí, protože nebylo formálně zrušeno nebo změněno. Stěžovatelka se domnívá, že byla oprávněna uzavřít dohodu o narovnání svého závazku vůči oprávněnému, jakož i závazku vůči exekutorovi ohledně jeho odměny a nákladů exekuce, a současně si nepodat odvolání proti rozvrhovému usnesení exekutora proto, aby se nenavyšoval její závazek o sankční příslušenství vymáhané pohledávky, s tím, že se nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem exekutora domůže po skončení exekuce.
12. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky založena na extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení. Jsou výrazem přepjatého formalismu v rozhodování obecných soudů, jenž nekoresponduje s obsahem smluvních ujednání účastníků exekuce, které byly předmětem dohody o narovnání, ani s jimi zvoleným navazujícím postupem směřujícím k ukončení exekuce. Je v rozporu se základním principem spravedlnosti, aby byla stěžovatelka jako dlužnice postižena dvakrát. Jednak tím, že na závazek v původní nominální výši 9 mil. Kč uhradila v exekuci 29 mil. Kč, jednak tím, že by byla nucena bez dalšího nést škodu ve výši 5 250 000 Kč způsobenou jí vedlejším účastníkem, který zjevně postupoval nezákonně a za takovou škodu objektivně odpovídá podle §32 exekučního řádu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
14. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti vedlejšího účastníka jako soudního exekutora, který v rozporu s §337a občanského soudního řádu neučinil předmětem rozvrhu nejvyšší podání v celé jeho výši, nýbrž jeho část ve výši 5 250 000 Kč vrátil vydražiteli, a vznikem škody spočívajícím v tom, že tato částka nebo alespoň její část nemohla být stěžovatelce vrácena podle §337c občanského soudního řádu jako zbytek rozdělované podstaty povinnému. V příslušných závěrech obecných soudů spatřuje stěžovatelka vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
17. Ústavní soud takovéto hodnocení nicméně nesdílí. K posouzení zákonnosti postupu soudního exekutora, pokud jde o určení částky, kterou tvořilo nejvyšší podání, slouží rozvrhové usnesení, v němž byla jako nejvyšší podání přerozdělena částka 26 250 000 Kč. Toto usnesení, byť mělo správně zahrnovat částku vyšší, nabylo právní moci a je třeba je považovat za východisko pro posouzení výše částky, která byla v rámci dražby získána. Stěžovatelka měla možnost podat si proti němu odvolání a dosáhnout tak jeho zrušení. Teprve pokud by rozvrhové usnesení zahrnovalo částku 31 500 000 Kč, soudní exekutor by byl povinen rozdělit celou tuto částku a podle §32 exekučního řádu by odpovídal za škodu, která by vznikla tím, že by ji nemohl v souladu s rozvrhovým usnesením vyplatit.
18. Uvedené neznamená, že stěžovatelka jako povinná nemohla s oprávněným uzavřít dohodu o narovnání, která by se týkala jejich vzájemných nároků. Protože k vyplacení výtěžku z dražby mohlo dojít až na základě rozvrhového usnesení, byla vzhledem k navyšování příslušenství pohledávky oprávněného pochopitelná i snaha stěžovatelky urychlit vydání tohoto usnesení a okamžik nabytí jeho právní moci. Pokud se však rozhodla nevyužitím práva odvolání akceptovat rozvrhové usnesení, v němž bylo stanoveno nejvyšší podání v jiné (nižší) než skutečné výši, a toto rozhodnutí nabylo právní moci, pak soudní exekutor neměl povinnost vyplatit kterémukoli z účastníků exekuce nad rámec rozvrhového usnesení jakoukoli další částku. Za této situace nemohlo jít v případě žalované částky 5 250 000 Kč o zbytek rozdělované podstaty povinnému podle §337c občanského soudního řádu a její nevyplacení ani nemohlo založit odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu.
19. Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2159/11 a nález sp. zn. II. ÚS 1774/08 není namístě. Posuzovaná věc se od obou věcí liší již tím, že stěžovatel si byl v době vydání rozvrhového usnesení vědom jeho nezákonnosti (nesprávné výše nejvyššího podání) a měl k dispozici zákonný prostředek k ochraně svého práva, který přesto nevyužil. Jeho využitím by předešel vzniku jím tvrzené škody.
20. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nebo jiné její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu