ECLI:CZ:US:2020:3.US.3328.20.1
sp. zn. III. ÚS 3328/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Nad Zlíchovem 9, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 100 Co 147/2020-412, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 2. 2020, č. j. 12 Nc 88/2019-163, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilé dcery L., nezletilé dcery A. a nezletilého syna J., jejichž otcem je M. K., a to pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") svěřil všechny nezletilé děti pro dobu za trvání manželství a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče stěžovatelky (výrok I.). Otci uložil s účinností od 1. 2. 2020 přispívat na dobu za trvání manželství rodičů a pro dobu po rozvodu manželství rodičů na výživu nezletilé L. částkou 36 000 Kč měsíčně s tím, že částku 21 000 Kč měsíčně bude hradit k rukám matky a částku 15 000 Kč na spořící účet nezletilé, uvedený v tomto výroku; na výživu nezletilé A. měsíčně částkou 34 000 Kč měsíčně s tím, že k rukám matky bude hradit částku 20 000 Kč měsíčně a na spořící účet nezletilé částku 14 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého J. měsíčně částkou 32 000 Kč s tím, že k rukám matky je povinen hradit 19 000 Kč měsíčně a na spořící účet nezletilého částku 13 000 Kč měsíčně (výrok II.). Výrokem III. upravil styk otce s nezletilými.
5. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že počínaje dnem 1. 7. 2019 a počínaje právní mocí rozsudku o rozvodu manželství rodičů je otec povinen přispívat na výživu nezletilé L. částkou 44 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilé A. částkou 36 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého J. částkou 30 000 Kč měsíčně, splatných do každého 15. dne v měsíci předem tak, že k rukám matky bude otec měsíčně hradit pro nezletilou L. částku 22 000 Kč, pro nezletilou A. částku 18 000 Kč a pro nezletilého J. částku 15 000 Kč, přičemž zbývající částky je povinen hradit na spořící účty nezletilých (výrok I.). Krajský soud dále rozhodl o dlužném výživném a pozměnil harmonogram styku s nezletilými.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že "jasně a zřetelně stranily po celou dobu řízení otci." Je toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily výši otcových příjmů, když zejména nezohlednily výši vyplácených bonusů. Namítá, že spořící složka výživného je nepřiměřeně vysoká a odporující samotnému účelu institutu výživného, jež směřuje především k úhradě aktuálních potřeb nezletilých. Stěžovatelka označuje "celý postup soudu prvního stupně i odvolacího soudu za nezákonný, nevídaným způsobem stranící otci, nemající vnitřní logiku a dehonestující potřeby všech tří dětí."
předseda senátu
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je proto Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Ústavní soud dále připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
10. Ačkoliv stěžovatelka odkazuje mj. na své základní právo na spravedlivý proces, podstata její polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatelka nepřinesla argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatelka v právě posuzované věci.
11. Pokud jde o stanovení výživného, krajský soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, která pouze doplnil a aktualizoval. Ústavní soud konstatuje, že postup okresního soudu i krajského soudu byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Ke konkrétním uplatněným námitkám pak toliko stručně podotýká, že obecné soudy při posuzování majetkových poměrů otce vzaly v úvahu rovněž vyplácené bonusy, nelze tak souhlasit s názorem stěžovatelky, že by tak neučinily (srov. rozsudek krajského soudu, bod 27), přičemž za odůvodněný považuje Ústavní soud rovněž závěr, že vzhledem k výši výživného je namístě tvorba úspor, kterýžto postup má oporu v ustanovení §917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
12. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí Ústavní soud navzdory odlišnému názoru stěžovatelky nepovažuje za svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.