ECLI:CZ:US:2020:3.US.3358.19.1
sp. zn. III. ÚS 3358/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů S. G. a nezletilých S. G. a A. G., zastoupených JUDr. Ivo Jelínkem, advokátem, sídlem Fügnerova 812/2, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. srpna 2019 č. j. 9 As 85/2018-49, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2018 č. j. 9 A 182/2017-32, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. srpna 2017 č. j. MV-65674-5/SO-2017 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy ze dne 20. ledna 2017 č. j. VS-2142/835.3/2-2015, a s ní spojeným návrhem na zrušení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, ministra vnitra a Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Se svou ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh na zrušení §26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky) [dále jen "zákon o státním občanství" ].
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 22. 8. 2017 č. j. MV-65674-5/SO-2017 byl zamítnut rozklad stěžovatelů proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy (dále jen "ministerstvo vnitra") ze dne 20. 1. 2017 č. j. VS-2142/835.3/2-2015, kterým bylo dle §11 a §22 odst. 3 zákona o státním občanství rozhodnuto o nevyhovění žádosti o udělení státního občanství stěžovatele, do které byly zahrnuty i jeho nezletilé dcery, tj. stěžovatelky. Ministerstvo vnitra odůvodnilo své rozhodnutí tím, že stěžovatel na základě stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství ohrožuje bezpečnost státu, a stěžovatelky nesplňují podmínku §14 odst. 1 písm. a) téhož zákona, která jim nebyla dle §15 odst. 2 písm. b) prominuta, neboť společné žádosti nelze vyhovět dle §13 odst. 2 citovaného zákona.
3. Proti rozhodnutí ministerstva vnitra podali stěžovatelé žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 9 A 182/2017-3 ze dne 26. 2. 2018 odmítl podle §26 zákona o státním občanství, jež vylučuje rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky z přezkoumání soudem, a pro úplnost poukázal na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16 ze dne 11. 10. 2016 (N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), jímž byl zamítnut návrh na zrušení §22 odst. 3 zákona o státním občanství.
4. Stěžovatelé podali proti usnesení městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2019 č. j. 9 As 85/2018-49 zamítl, neboť se ztotožnil se závěry městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jsou si vědomi nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 ze dne 2. 7. 2019 (212/2019 Sb.), kterým byl zamítnut návrh na zrušení §26 zákona o státním občanství, jelikož však dle názoru stěžovatelů dochází k nepřiměřenému a neodůvodněnému zásahu do jejich základních práv, dovolují si s tímto nálezem polemizovat. Stěžovatelé zejména namítají, že stanovisko bezpečnostního sboru, že osoba žádající o státní občanství České republiky může být bezpečnostním rizikem, není nijak odůvodněno, a je tudíž nepřezkoumatelné. Dle stěžovatelů nelze přijmout, že s obsahem důvodů rozhodnutí se nemůže seznámit soud, a nemůže proto jejich důvodnost uvážit a přezkoumat. Uvedený zásah státní moci do života občana dle názoru stěžovatelů nemůže obstát v kontextu zásad, na nichž stojí ústavní systém nejen České republiky, ale celého civilizovaného světa, který počítá s existencí nezávislé soudní moci a právem každé osoby na rozhodnutí či přezkoumání její věci soudem. Stěžovatel se přestěhoval do České republiky před více než 20 lety jako zástupce ruské společnosti vyrábějící obaly na uzeniny, poté pracoval v cestovním ruchu a v současné době podniká v poradenství v nemovitostech, a není si vědom jakéhokoliv porušení právních předpisů České republiky či jiného státu, ani nikdy nepřišel do styku s ničím, co by mohlo být jakýmkoliv způsobem spojeno s otázkami bezpečnosti nebo státního tajemství. Stěžovatelé jsou toho názoru, že jejich žádost o udělení státního občanství mohla být zamítnuta s odůvodněním údajného veřejného nebezpečí právě kvůli tomu, že u takto odůvodněného zamítnutí není možnost účinného odvolání a přezkumu, a tak se správní orgán mohl zbavit odpovědnosti za mimořádně dlouhou dobu posuzování žádosti stěžovatelů, která byla v jejich případě mnohonásobně delší než doba stanovená zákonem. Závěrem stěžovatelé opětovně jako v průběhu soudního řízení poukazují na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 6. 2018 ve věci Gašpar proti Rusku, č. 23038/15, ve kterém se uvádí, že pouhá konkrétními skutečnostmi nepodložená deklarace údajného nebezpečí pro veřejný pořádek nemůže sloužit jako základ pro rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení městského soudu je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ve zbytku, proti rozhodnutí ministra vnitra a rozhodnutí ministerstva vnitra je ústavní stížnost podána opožděně. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem ke skutečnosti, že §26 zákona o státním občanství vylučuje rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky z přezkoumání soudem, bylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje, rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 8. 2017 č. j. MV-65674-5/SO-2017. Ústavní soud proto konstatuje, že byla-li ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra vnitra a jemu předcházejícímu rozhodnutí ministerstva vnitra podána k poštovní přepravě až dne 16. 10. 2019, jde o návrh opožděný pro jeho podání po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho použití v daném konkrétním případě Nejvyšším správním soudem bylo důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].
9. Ústavní soud ve věci stěžovatelů žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
10. V posuzované věci městský soud odmítl žalobu pro vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu podle §26 zákona o státním občanství. Stěžovatelé přesto v řízení před Nejvyšším správním soudem i nyní v ústavní stížnosti namítají, že vyloučení soudního přezkumu tohoto rozhodnutí je v rozporu s právem na soudní ochranu a právem nebýt diskriminován.
11. Jak již bylo konstatováno v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu i městského soudu, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 uvedl, že právní úpravu vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované informace o ohrožení bezpečnosti státu nelze považovat za projev svévole zákonodárce, Ústavní soud tedy nepovažuje toto ustanovení za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
12. Je evidentní, že shora uvedené závěry se uplatní i ve věci stěžovatelů; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy pro všechny orgány i osoby zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého.
13. Tvrdí-li stěžovatelé, že se nemohli seznámit s důvody rozhodnutí o nevyhovění jejich žádosti o udělení státního občanství, odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. Pl. ÚS 5/16, kterým zamítl návrh na zrušení §22 odst. 3 zákona o státním občanství ukládajícího ministerstvu, aby v odůvodnění takového zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, jež z takových stanovisek bezpečnostních sborů vyplývají. Ústavní soud ve shora zmíněném nálezu dospěl k závěru, že "uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli o občanství sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu." V posuzované věci námitky stěžovatelů, že neodůvodněné a ničím nepodložené nařčení blíže nedefinovaného orgánu z vážného porušení veřejného pořádku stěžovatelem se zřejmě neopírá o správně zjištěná fakta, a že ani nikdy nebylo zahájeno řízení o zrušení povolení k pobytu stěžovatele na území České republiky, vypořádal ministr vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 22. 8. 2017 tak, že stanoviska bezpečnostního sboru v intencích zájmů uváděných v §13 odst. 2 zákona o státním občanství České republiky, tj. zda osoba žádající o státní občanství České republiky může být bezpečnostním rizikem, jsou vydávána na úrovni ředitele příslušného bezpečnostního sboru, případně jeho zástupce, a je tudíž garantováno, že závěr o bezpečnostním riziku pro Českou republiku spojený s osobou žádající o její státní občanství je založen na ověřených poznatcích a skutečnostech. Rozhodnutí ministerstva vnitra o nevyhovění žádosti o udělení státního občanství ani rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu však Ústavní soud s ohledem na shora učiněný závěr o opožděném podání ústavní stížnosti podrobit ústavněprávnímu přezkumu nemůže.
14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakují argumentaci, kterou uplatnili již před správními soudy a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud zastává názor, že v posuzované věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu a městského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení městského soudu jako návrh, zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 8. 2017 a rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 20. 1. 2017 jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení §26 zákona o státním občanství Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu