ECLI:CZ:US:2020:3.US.3383.19.1
sp. zn. III. ÚS 3383/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka, o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Janem Burdychem, advokátem, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. července 2019 č. j. 2 To 71/2019-2883 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2019 č. j. 48 T 2/2007-2872, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2007 č. j. 48 T 2/2007-2055 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 10. 2008 č. j. 2 To 44/2008-2259 byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jako spolupachatel podle §9 odst. 2 téhož zákona, a podle §187 odst. 4 téhož zákona mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) téhož zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. V uvedené věci byl stěžovatel usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2006 sp. zn. 70 Nt 3511/2006 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 9. 2006 č. j. 3 KZV 5/2006-443 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel podle §73b odst. 3 věty druhé tr. řádu, §73a odst. 1 věty první, odst. 2 písm. a) téhož zákona a §72 odst. 3 téhož zákona propouští z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 1 000 000 Kč, která byla složena na účet Krajského státního zastupitelství v Brně dne 15. 9. 2006. Stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí slibu podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, že povede řádný život, že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu, a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží. Současně bylo stěžovateli uloženo, aby policejnímu orgánu odevzdal cestovní pas a dále mu byl uložen zákaz vycestování mimo území České republiky z osobních, rodinných a služebních důvodů. Dále byl stěžovatel upozorněn na skutečnost, že jím složená peněžitá záruka bude za něj k dispozici po celou dobu trvání trestního řízení, a byl poučen o tom, že peněžitá záruka je složena z důvodu vazby útěkové, neboť u něj je nadále dáno podezření, že by se mohl po propuštění z vazby na svobodu trestnímu řízení vyhýbat, skrývat se či uprchnout a mařit tak jeho průběh. Také byl upozorněn, že peněžitá záruka může propadnout státu v případě, že uprchne, bude se skrývat nebo oznámí změnu svého pobytu a znemožní tak doručení předvolání nebo jiné písemnosti orgánů činných v trestním řízení, zaviněně se nedostaví k úkonu trestního řízení, že bude opakovat trestnou činnost nebo se bude vyhýbat uloženému trestu odnětí svobody či peněžitému trestu. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 26. 9. 2006.
4. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto podle §73a odst. 4 písm. d) tr. řádu, že uvedená peněžitá záruka ve výši 1 000 000 Kč připadá státu. Rozhodnutí je odůvodněno zjištěním, že stěžovatel převzal dne 22. 1. 2009 výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody s tím, že byl povinen nastoupit k jeho výkonu nejpozději do tří dnů od doručení výzvy do Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. Dne 17. 2. 2009 byl krajským soudem vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody a dne 23. 2. 2009 bylo po stěžovateli vyhlášeno celostátní pátrání. Dne 5. 1. 2015 vydal krajský soud žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu podle §79 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť bylo zjištěno, že se stěžovatel zdržoval na neznámém místě v cizině. Nakonec byl až dne 16. 4. 2019 zadržen policejním orgánem v Brně a téhož dne byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Z uvedených skutečností soud dovodil, že se stěžovatel po velmi dlouhou dobu vyhýbal uloženému trestu, čímž porušil zákonné podmínky, za nichž byla přijata jím složená peněžitá záruka.
5. Stížnost stěžovatele vrchní soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se se zjištěními a závěry krajského soudu zcela ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v jeho věci nebylo možné peněžitou záruku přijmout, takže není po právu, aby tato peněžitá záruka připadla státu. Odkazuje přitom na znění §73a odst. 1 tr. řádu. Pozbyl tím peněžité prostředky v nezanedbatelné výši, které od něho neměly být přijaty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu o tom, že jím složená peněžitá záruka připadá státu. Důvody, pro něž byla tato napadená rozhodnutí vydána, jsou v jejich odůvodněních velmi podrobně rozvedeny a závěr, že se stěžovatel dlouhodobě po dobu deseti let vědomě vyhýbal nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, takže porušil omezení, která mu v souvislosti s přijetím peněžité záruky byla uložena, je přesvědčivý a ústavně přijatelný, neboť odpovídá učiněným skutkovým zjištěním.
10. Stěžovatel ostatně proti věcným důvodům uvedeným v napadených usneseních žádné námitky nevznáší, když pouze tvrdí, že pozbyl nikoli zanedbatelnou peněžní částku, která od něj nikdy neměla být přijata. Argumentuje především proti rozhodnutí, jímž byl propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky, které považuje za nezákonné pro nesplnění podmínek, za nichž mohla být peněžitá záruka přijata. Pomíjí však, že peněžitou záruku sám nabídl a z jejího přijetí měl prospěch, neboť v důsledku toho byl propuštěn z vazby na svobodu. Vydáním rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby v důsledku přijetí jím nabídnuté peněžité záruky, o němž stěžovatel tvrdí, že je nezákonné, tak žádná jeho ústavní práva porušena nebyla.
11. Měl-li stěžovatel za to, že rozhodnutí o přijetí peněžité záruky je nezákonné, mohl proti němu podat stížnost, což však neučinil. Námitku o jeho nezákonnosti nevznesl ani ve stížnosti proti napadenému rozhodnutí krajského soudu (z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu naopak vyplývá, že podanou stížnost stěžovatel ani jeho obhájce nijak nezdůvodnili). Stěžovatel tak nedal vrchnímu soudu příležitost, aby se takovou námitkou zabýval a vypořádal se s ní. Tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v soudním řízení, nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post) [k tomu srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367) nebo usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 577/02, ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 604/02 a ze dne 18. 6. 2013 sp. zn. III. ÚS 496/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz], proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu