ECLI:CZ:US:2020:3.US.3396.20.1
sp. zn. III. ÚS 3396/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 306/2020-19, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 2020, č. j. 22 A 65/2020-10, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a soudy nedostály své povinnosti zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Bližší ústavněprávní argumentaci, nad rámec rekapitulace předchozího řízení, ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka se tak omezuje na tvrzení, že nečinnost nesměřující k vydání rozhodnutí ve věci je zásahem ve smyslu §84 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."). Touto nečinností bylo nezaslání vyrozumění žalovaného Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí v souvislosti s podáními stěžovatelky ze dne 22. 4. 2020.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým byla odmítnuta její žaloba ze dne 12. 6. 2020.
4. Krajský soud shledal tuto žalobu nepřípustnou, jelikož podle §82 s. ř. s. je podmínkou vyslovení nezákonnosti zásahu správního orgánu tvrzení o přímém zkrácení na právech žalobce. V daném případě však stěžovatelka spatřovala jiný zásah pouze v tom, že ji žalovaný správní orgán nevyrozuměl o tom, jak naložil s její námitkou uvedenou v podání vztahujícím se k "žádosti o obnovu řízení", kterým reagovala na předchozí výzvu k odstranění vad. K přímému zkrácení práv stěžovatelky proto nemohlo dojít, jelikož povinností správního orgánu není sdělovat svoje úvahy týkající se jednotlivých částí podání stěžovatelky, nýbrž posoudit, zda vyhověla jeho výzvě a na tomto základě zvolit další procesní postup. Tento právní závěr potvrdil jako souladný se zákonem i s ustálenou soudní judikaturou v nyní rovněž napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu a krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě.
9. Námitky stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany žalovaného správního úřadu. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i krajského soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě rozhodně nelze hovořit o odepření přístupu k soudu. Pokud totiž krajský soud odmítl podanou žalobu stěžovatelky, učinil tak z důvodu nesplnění podmínky řízení a jeho závěry, které následně aproboval rovněž Nejvyšší správní soud o tom, že tzv. zásahovou žalobou se lze bránit jen proti tvrzenému zkrácení na svých subjektivních veřejných právech, odpovídá jak zákonné dikci (§82 s. ř. s.), tak i smyslu tohoto procesního prostředku ochrany veřejných subjektivních práv stěžovatelky (§2 s. ř. s.).
11. Stěžovatelka se totiž po žalovaném správním orgánu domáhala pouze uložení povinnosti zaslat jí vyrozumění v souvislosti s jejími podáními, přičemž Ústavní soud jako ústavně souladný plně akceptuje závěr správních soudů, že toto samotné nezaslání požadovaného vyrozumění svojí povahou a intenzitou ještě není způsobilé jakkoliv zasáhnout právní sféru stěžovatelky, tzn. reálně zhoršit její procesní postavení.
12. V závěrech obecných soudů přitom Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající příkladmo v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení, ústícího ve vydání nyní napadených rozhodnutí. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci.
13. Sama stěžovatelka ostatně uvádí, že krajský soud neměl její žalobu odmítnout z důvodu nesplnění podmínky řízení, nýbrž zamítnout jako nedůvodnou, neboť okolnost, že zásah nebyl nezákonný, by měl vést právě k jejímu zamítnutí. Je tak zřejmé, že ani stěžovatelka sama netvrdí relevantní porušení některého svého hmotného práva, k jehož ochraně by měla sloužit uplatňovaná procesní práva.
14. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu obsáhle rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. zejména body 8 - 14 rozsudku Nejvyššího správního soudu), k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad. V nyní projednávaném případě je pro Ústavní soud podstatné, že nebyly splněny podmínky pro poskytnutí ochrany v případě nezákonného zásahu správního orgánu, neboť nedošlo ke zkrácení na veřejných subjektivních právech stěžovatelky. Na tomto závěru nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu