ECLI:CZ:US:2020:3.US.3420.19.1
sp. zn. III. ÚS 3420/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti E. ON Energie, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem, sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti části I. výroku usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. srpna 2019 sp. zn. 24 Co 1118/2019 a II. výroku usnesení soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny, Exekutorský úřad Prachatice, ze dne 26. června 2019 č. j. 040 EX 590/02-63, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroků o nákladech řízení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Soudní exekutor Mgr. Kamil Košina (dále jen "soudní exekutor") I. výrokem usnesení ze dne 26. 6. 2019 č. j. 040 EX 590/02-63 zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), exekuci vedenou ve prospěch stěžovatelky (oprávněné) pro vymožení částky 6 009 Kč s příslušenstvím, neboť povinný v jejím průběhu zemřel. Výrokem II. rozhodl, že soudnímu exekutorovi náleží náhrada nákladů exekuce ve výši 14 000 Kč s daní z přidané hodnoty, které jsou představovány jeho hotovými výdaji souvisejícími s vymáháním pohledávky. Výrokem III. pak určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů exekučního řízení.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. 24 Co 1118/2019 změnil usnesení soudního exekutora ve výrocích II. a III. tak, že určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení (první věta výroku I.) a soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce (druhá věta výroku I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud uvedl, že soudní exekutor nepostupoval nesprávně, když vyčíslil ve svém rozhodnutí náklady exekuce tak, jak odpovídá provedeným úkonům v návaznosti na již dříve vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor výrokem II. rozhodoval o výši nákladů, avšak stěžovatelce neuložil žádnou povinnost k jejich zaplacení, neboť již byly uhrazeny z plnění vymoženého v průběhu exekuce. Na tom nic nezměnila ani skutečnost, že soudní exekutor nedodržel pravidla, která pro předání vymoženého plnění oprávněnému stanovují právní předpisy [srov. §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Ustanovení §6 prováděcí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, totiž předjímá, že soudní exekutor může vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce již v průběhu provádění exekuce a rovněž má oprávnění zadržet poměrnou částku vymoženého plnění v rozsahu pravděpodobných nákladů určených v exekučním příkazu, což bylo realizováno v době, kdy soudní exekutor předpokládal, že bude dodržen příslib povinného k úhradě vymáhané částky plněním podle dohodnutých splátek. Podstatné pro krajský soud bylo, že náklady soudní exekutor skutečně vynaložil, což vyplynulo z exekutorského spisu. Krajský soud s ohledem na výše uvedené proto změnil výroky o nákladech exekuce a o nákladech řízení, neboť tyto náklady již byly uhrazeny z vymoženého plnění před zastavením exekuce.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Uvádí, že byť jejímu odvolání krajský soud formálně vyhověl, fakticky rozhodl v podstatě stejně jako soudní exekutor. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu vyjádřeným v odůvodnění, že o nákladech exekuce bylo již dříve rozhodnuto příkazy k úhradě těchto nákladů. Ve shodě s komentářovou literaturou i soudní praxí vyslovuje přesvědčení, že o náhradě nákladů soudního exekutora musí být při zastavení exekuce rozhodnuto, i když byly dříve vydány příkazy k jejich úhradě. Krajskému soudu vytýká, že aproboval zneužití práv soudního exekutora, jemuž umožnil, aby měl prospěch ze svého protiprávního jednání, které spočívalo v tom, že prováděl úkony porušující princip hospodárnosti, zadržoval v rozporu s právními předpisy vymožené prostředky, které náležely stěžovatelce, a svým nekonáním zmařil stěžovatelčino uspokojení. Odporuje principům spravedlnosti, aby si soudní exekutor v rozporu s exekučním řádem ponechal veškeré vymožené plnění, a to za situace, kdy ani neodůvodnil účelnost jím vynaložených nákladů. Upřednostněním uspokojení svých nákladů exekuce ve zjevném nepoměru k vymáhané částce namísto částečného uspokojení stěžovatelky byla porušena i její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka brojí proti postupu soudního exekutora, jímž bylo podle jejího názoru znemožněno její uspokojení pro částku ve výši 6 009 Kč, a který krajský soud aproboval. K tomu je třeba podotknout, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
8. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (jako zejména majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, nebo jde-li o posouzení otázky ústavněprávní relevance, jež má zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Tento přístup nelze chápat jako odepření ochrany základních práv a svobod, nýbrž jako praktické promítnutí postavení Ústavního soudu v systému ústavních orgánů České republiky a účelu řízení o ústavní stížnosti. Podobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, v praxi např. rozhodnutí ve věcech Korolev proti Rusku č. 25551/05 ze dne 1. 7. 2010, Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011 nebo Šumbera proti České republice č. 48228/08 ze dne 21. 2. 2012].
9. Výše sporné částky v posuzované věci je bagatelní a stěžovatelka žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsala. Její argumentace vychází z toho, že postup soudního exekutora v daném případě byl v rozporu s §46 odst. 4 exekučního řádu, tedy s ustanovením běžného zákona. Jakkoliv lze dát stěžovatelce v tomto směru zapravdu, zjevně nejde o otázku zásadního ústavněprávního významu pro další rozhodování obecných soudů. K tomu lze dále podotknout, že vymáhání se děje i pro náklady a tyto náklady stojí v pořadí uspokojení na prvém místě před ostatními částmi vymáhané peněžité pohledávky [srov. §46 odst. 4 věta druhá a §66 odst. 7 exekučního řádu nebo §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudní exekutor rovněž může průběžně uspokojovat své hotové výdaje. Podstatné pro danou věc je, že náklady exekuce byly určeny příkazem k úhradě nákladů exekuce a rovněž odpovídaly úkonům provedeným soudním exekutorem v průběhu exekuce. Namítala-li stěžovatelka neúčelnost soudním exekutorem vynaložených hotových výdajů, přezkum jejich účelnosti není věcí Ústavního soudu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu