ECLI:CZ:US:2020:3.US.3428.19.1
sp. zn. III. ÚS 3428/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. T., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2019 č. j. 6 Tdo 794/2019-1192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 6. 2018 č. j. 3 T 122/2016-1042 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Za to byla odsouzena dle §228 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Dále bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
3. Usnesením ze dne 21. 11. 2018 č. j. 9 To 299/2018-1140 Krajský soud v Praze zamítl stěžovatelčino odvolání proti usnesení okresního soudu jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019 č. j. 6 Tdo 794/2019-1192 bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že na lesním pozemku za pomoci další osoby, které nebyly známy vlastnické vztahy, vedena úmyslem ze svého pozemku odstranit zde postavenou stavbu funkčního vodárenského zařízení, které sloužilo k rozvodu užitkové vody k okolním pozemkům a jehož nebyla výlučným vlastníkem, nechala tuto stavbu vodárenského zařízení zbourat a dále demontovat a odstranit veškeré související technické zařízení s tím, že zbylé výkopy zasypala a srovnala s terénem, čímž podílovým spoluvlastníkům stavby poškozeným S. S., P. F., H. K., J. P., P. V., M. S. a J. S. způsobila celkovou škodu ve výši nejméně 83 440 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka uvádí, že nabyla pozemek v chatové oblasti, kde se nacházela stavba (dřevěný domeček), do které byla potrubím přivedena voda z nedaleké řeky Vltavy. Ve stavbě byla tlaková nádoba a z této tlakové nádoby byla voda potrubím rozvedena k pozemkům poškozených, kteří ji užívali k zalévání a splachování. Stěžovatelka s tím, že se tato stavba na jejím pozemku nachází, nebyla smířena, když poškození bez jakýchkoli relevantních podkladů tvrdili, že je jejich a že jim stěžovatelka musí umožnit její užívání. Proto začala prověřovat právní vztahy k předmětné stavbě a zjistila, že tato stavba z roku 1979 byla postavena bez jakéhokoli povolení správního orgánu a bez ohledu na tehdy platné právní předpisy. Domáhala se proto opakovaně zahájení řízení o odstranění dané stavby u Městského úřadu Sedlčany, odboru životního prostředí (dále jen "městský úřad"), jako vodoprávního úřadu příslušného v této věci, a posléze i ochrany před nečinností správního orgánu. Zahájení řízení k odstranění předmětné stavby však bylo městským úřadem, vždy odmítnuto. Stavební úřad zůstal nečinný i přes stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí o tom, že má městský úřad ve věci konat. Tehdejší právní zástupkyně stěžovatelky Mgr. Martina Klvaňová dospěla k závěru, že předmětná stavba je po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku ve vlastnictví stěžovatelky a poradila stěžovatelce, že může celou věc vyřešit tím, že ji jako její vlastník zbourá. Reakcí na tento postup stěžovatelky však bylo zahájení trestního stíhání pro přečin poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku a následně i její odsouzení.
7. Za klíčový problém stěžovatelka považuje to, že při svém jednání byla laikem řídícím se radou profesionála. Šlo přitom o složitou právní otázku, při jejímž posouzení nemuselo být jasné, do jaké míry je relevantní právní úprava v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebo v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a v zákoně č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Stěžovatelka tak nesouhlasí se závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu, totiž že by byla srozuměna s tím, že může porušit vlastnická práva třetích osob k předmětné stavbě. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 848/2010, podle kterého platí, že jestliže se laické osoby spolehnou na právní rady advokáta jako osoby práva znalé, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých by mohly usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze u nich zpravidla dovodit úmyslné zavinění. Mgr. Klvaňová zastupovala stěžovatelku jako advokátka se specializací mimo jiné na občanské právo a správní právo. Její právní názor proto neměla stěžovatelka důvod jakkoli zpochybňovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem nutno považovat za rozhodující, že se stěžovatelčinou obhajobou, kterou předkládá i v ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně vypořádaly. Jak korektně upozornil Nejvyšší soud, dle §19 odst. 1 trestního zákoníku kdo "při spáchání činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat". Pro jednání v omluvitelném právním omylu pachatele se vyžaduje jeho objektivní nevědomost o protiprávnosti svého činu. Taková situace však nebyla ve věci shledána. I když je pravdou, že Mgr. Klvaňová potvrdila, že stěžovatelce dala právní radu, na kterou stěžovatelka odkazuje, nutno připomenout, že i dle stěžovatelčina vlastního popisu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 848/2010 to dopadá toliko na situace, kdy zde nebyly nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých by mohla usuzovat na nesprávnost právní rady advokáta. V posuzované věci přitom těchto okolností byla celá řada. I sama stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě přiznává, že danou stavbu na jejím pozemku poškození dlouhodobě využívali, čehož si byla vědoma. Z prováděného dokazování vyplynulo, že městský úřad, na který se stěžovatelka snažila obracet za účelem odstranění stavby, její tezi o nelegálnosti stavby odmítl a naopak jí sdělil, že byla řádně povolena, upozornil ji na existenci spoluvlastnických vztahů ke stavbě a varoval ji před nějakými jednostrannými kroky bez povolení úřadů či soudu. Rovněž ostatní úřady neučinily nic, co by podporovalo obhajobu stěžovatelky. Taktéž bylo zjištěno, že stěžovatelka poškozené za spoluvlastníky dříve sama v korespondenci označovala. Předchozí vlastník předmětného pozemku pak dosvědčil, že na stav věcí, totiž že se na něm nachází stavba dlouhodobě užívaná chataři, stěžovatelku při prodeji upozorňoval. Sama stěžovatelka také v řízení přiznala, že její druhá právní zástupkyně JUDr. Jarešová ji na rozdíl od Mgr. Klvaňové na práva třetích osob upozorňovala. Soudy logicky poukázaly na to, že v situaci, kdy stěžovatelka danou stavbu nekoupila, neinvestovala do ní, a naopak se k ní hlásily jiné osoby, které ji dlouhodobě (cca 35 let) užívaly a udržovaly, jakož i s ohledem na další uvedené skutečnosti, se nemohla cítit její výlučnou vlastnicí, a lze tak co do subjektivní stránky dovodit existenci přinejmenším eventuálního úmyslu.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu