ECLI:CZ:US:2020:3.US.3467.19.1
sp. zn. III. ÚS 3467/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Kocince, LL. M., soudního exekutora, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, zastoupeného Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2019 č. j. 20 Cdo 1227/2019-217, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 57 Co 225/2018-157 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. února 2018 č. j. 116 C 9/2017-124, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Bc. Miroslava Stodůlky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na ochranu jeho legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž byl porušen čl. 26 odst. 2 Listiny, podle něhož pouze zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání a činností.
2. Vedlejší účastník řízení (vřízení žalobce; v exekučním řízení povinný) se podanou žalobou domáhal po stěžovateli (ve stávajícím řízení žalovaném; v exekučním řízení soudním exekutorovi) vydání bezdůvodného obohacení, které měl získat stěžovatel tím, že si ponechal v průběhu exekuce vedené na majetek vedlejšího účastníka řízení [exekuce nařízená Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") a vedená pod sp. zn. 152 EXE 34/2012] vymožené plnění ve výši 52 755,70 Kč jako náhradu svých nákladů. Exekuce byla nařízena na základě rozhodčího nálezu, který se však ukázal jako nevykonatelný (z důvodu neplatné rozhodčí doložky), a proto byla zastavena pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 26. 2. 2018 č. j. 116 C 9/2017-124 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení žalovanou částku ve výši 52 755,70 Kč s příslušenstvím (výrok I.); dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů řízení částku 28 506 Kč (výrok II.). Okresní soud vyšel z toho, že po zastavení exekučního řízení vedeného u obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 31. 8. 2015 č. j. 30 Co 251/2015-228 mimo jiné rozhodl, že soudní exekutor (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Stěžovatelem přitom byla v průběhu exekuce vymožena částka ve výši 52 755,70 Kč, kterou si ponechal i přesto, že bylo rozhodnuto, že se mu náklady exekuce nepřiznávají. Nárok vedlejšího účastníka řízení kvalifikoval okresní soud jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to za plnění poskytnuté na základě právního důvodu, který odpadl.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 57 Co 225/2018-157 rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech odvolacího řízení částku 4 259 Kč (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu a uvedl, že vymožené plnění ve výši 52 755,70 Kč na náklady exekuce stěžovateli původně náleželo, avšak pouze do doby pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce a souvisejícího výroku o nákladech exekuce. Vzhledem k podstatě uplatněného nároku nebylo namístě posoudit tento nárok jinak, než jak učinil okresní soud, např. jako újmu způsobenou žalovaným ve smyslu §32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2528/2016 a ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1503/2016, v nichž je vysloven závěr, že je-li postaveno najisto, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením. Dále s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci, přenesené na něj zákonem, odpovídá vedle státu rovněž sám exekutor. Obě odpovědnosti stojí vedle sebe a poškozený si může vybrat, proti komu podá žalobní návrh. K interpretaci §47 odst. 7 exekučního řádu krajský soud uvedl, že toto zákonné ustanovení jednoznačně uvádí, že provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 7. 2019 č. j. 20 Cdo 1227/2019-217 v části, směřující proti výroku I. rozsudku krajského soudu, zamítl (první výrok). Dovolání v části, směřující proti výroku II. rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl (druhý výrok). Třetím výrokem rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud připustil dovolání k řešení právních otázek, které dosud nebyly zcela zodpovězeny, a to zda i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému, a zda běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná nejdříve právní mocí usnesení, jímž byla exekuce zastavena, a bylo rozhodnuto o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Podstatné pro danou věc bylo, že městský soud usnesením ze dne 31. 8. 2015 č. j. 30 Co 251/2015-228 rozhodl (výrokem III.) tak, že stěžovatel (tehdy vystupující jako soudní exekutor) vůči vedlejšímu účastníkovi řízení (tehdy vystupujícímu jako povinný) nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Za takových okolností se částka ve výši 52 755,70 Kč, kterou stěžovatel v průběhu exekuce na vedlejším účastníkovi řízení vymohl a kterou si ponechal na náhradu nákladů exekuce, stala plněním, které si stěžovatel jako soudní exekutor již nadále nesměl ponechat ani na základě dříve vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce. K tomu Nejvyšší soud dodal, že právní mocí usnesení městského soudu stěžovatel pozbyl práva na předmětné finanční prostředky. Za správný považoval názor krajského soudu, že běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku vedlejšího účastníka řízení na vrácení částky, kterou stěžovatel vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, počíná vedlejšímu účastníkoviřízení nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že stěžovatel vůči vedlejšímu účastníkovi řízení nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce (srov. §619 odst. 1 a §621 občanského zákoníku). K uplynutí tříleté promlčecí lhůty (§629 odst. 1 občanského zákoníku) ke dni podání žaloby tak v posuzovaném případě skutečně nedošlo.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje svůj dosavadní procesní postoj a námitky, které uplatňoval v průběhu řízení. Zdůrazňuje, že doručením a nabytím právní moci jím vystaveného příkazu k úhradě mu zůstal nárok na své uplatněné náklady řízení, které posléze spotřeboval (na výplatu zaměstnanců a chod exekutorské kanceláře). Poukazuje na to, že platnost rozhodčího nálezu (na základě něhož prováděl exekuci) vydaného podle rozhodčí doložky nemá možnost jakkoliv ověřit a stejně tak nemá žádnou možnost předcházet případné povinnosti vrátit již jednou v exekučním řízení pravomocně přiznané plnění. Uvádí, že obecné soudy poté, co se ustálila judikatura ohledně rozhodčích doložek (srov. zejm. usnesení velkého senátu občanského a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), nařízením exekuce, které byť by i bylo v rozporu s tímto usnesením, v podstatě legalizovaly zákonnost prováděné exekuce. Namítá, že každý soudní exekutor je v důsledku výše uvedeného postupu soudů vystaven neúnosné míře právní nejistoty. Stěžovatel dále poukazuje na daňové a další aspekty související s jeho činností v souvislosti s přistoupením na názor obecných soudů a rovněž vyslovuje obavy o svou další existenci. K tomu podotýká, že případnou odpovědnost za vrácení již vymožené části nákladů exekuce není možné krýt z profesního pojištění odpovědnosti a rovněž požadovat náhradu škody po státu je problematické. Stěžovatel uzavírá, že je potřeba respektovat jeho právo na ochranu legitimního očekávání.
7. V doplnění ústavní stížnosti zdůrazňuje, že jeho případ není ojedinělým, nýbrž jde o systematický přístup obecných soudů, které soudním exekutorům náhradu nákladů nepřiznávají. Konstrukci přijatou obecnými soudy, že se stěžovatel může obrátit se svým nárokem na náhradu škody na stát, považuje za zdlouhavou a jen stěží smysluplně využitelnou. Rovněž poukazuje na nerovnost v jeho postavení a v postavení povinného. Konečně namítá, že soudy svými rozhodnutími nahrazují zákon, který jedině podle čl. 26 odst. 2 Listiny může stanovovat podmínky a omezení pro výkon exekutorské profese.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel se svými námitkami snaží zvrátit rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě na vrácení bezdůvodného obohacení. Svojí argumentací, která je ovšem spíše obecného a proklamativního charakteru, však v podstatě (a obdobně jako v dovolání) brojí proti rozhodnutí městského soudu vydanému v exekučním řízení, jímž bylo určeno, že stěžovatel (tehdy vystupující jako soudní exekutor) nemá vůči vedlejšímu účastníkovi řízení (tehdejšímu povinnému) právo na náhradu nákladů exekuce. V této souvislosti lze přitakat Nejvyššímu soudu, že měl-li stěžovatel za to, že není správné (spravedlivé), aby si částku, kterou vymohl na nákladech exekuce, nemohl ponechat a že povinnost k náhradě částky vymožené na náklady exekutora má mít výhradně stát, nešlo o argumenty, které by byly v nyní posuzované věci relevantní. Taková argumentace totiž skutečně směřuje vůči věcné správnosti usnesení městského soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 30 Co 251/2015-228 a měla být případně uplatňována vůči předmětnému usnesení, a nikoliv až v nynějším řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení tak byla již jen logickým důsledkem, který vyplynul z výše uvedeného rozhodnutí městského soudu.
11. K námitkám uplatňovaným stěžovatelem, že nese neomezenou odpovědnost za správnost exekučních titulů, Ústavní soud podotýká, že byť se to tak stěžovateli může subjektivně jevit, odpovědnost za správnost exekučního titulu samozřejmě nemá. Případná odpovědnost by měla být na straně toho, kdo exekuci na základě nevykonatelného titulu nařídil (tedy stát). Tuto odpovědnost nelze ani přenášet na třetí subjekty (v daném případě na povinného). Jakkoliv tedy Ústavní soud vnímá obavy stěžovatele, nemůže mu vyhovět. Tím by se totiž náklady za vedenou exekuci přenášely zpět na povinného, který však v situaci, kdy byla exekuce prováděna podle nevykonatelného exekučního titulu, nenese na jejich vzniku žádné zavinění. Ve stávajícím řízení tak nelze vedlejšímu účastníkovi řízení upřít právo na vydání bezdůvodného obohacení.
12. Jde-li o vedlejším účastníkem řízení uplatněný nárok na vrácení bezdůvodného obohacení, má stěžovatel (jako soudní exekutor) v řízení postavení běžného účastníka řízení (vystupuje jako soukromoprávní subjekt), a proto i pro něj platí základní zásady vyplývající z občanskoprávních předpisů. V tomto směru správně poukázal Nejvyšší soud na to, že soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti sice má postavení orgánu veřejné moci, avšak to nebylo pro řešení stávajícího sporu podstatné, neboť vymožené plnění v daném případě zůstalo v dispozici právě soudního exekutora a jeho povinnost k vrácení je povinností soukromoprávní [viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 5/14 (N 44/76 SbNU 609; všechna rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
13. Vyslovuje-li stěžovatel obavy o svoji existenci v důsledku akceptace závěrů vycházejících z napadených rozhodnutí, Ústavní soud, podobně jako ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545) a v něm citovaných rozhodnutích, poukazuje na zákonnou možnost soudního exekutora požadovat po oprávněném složení zálohy, možnost odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena a konečně i využití legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu]. Uvádí-li stěžovatel, že požadavek na zaplacení zálohy na náklady exekuce odradí oprávněné od využívání jeho služeb a povede k přesunu oprávněných k těm soudním exekutorům, kteří tyto zálohy nevyžadují, je opět možné poukázat na citované stanovisko pléna o postavení soudního exekutora jako subjektu, který při své činnosti vystupuje jako podnikatel a nese s tím spojené riziko.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu