ECLI:CZ:US:2020:3.US.3475.19.1
sp. zn. III. ÚS 3475/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. obce Dobročovice, sídlem Dobročovice 38, 2. městyse Škvorec, sídlem Masarykovo náměstí 122, Škvorec, 3. obce Květnice, sídlem K Dobročovicům 35, Květnice, a 4. města Úvaly, sídlem Pražská 276, Úvaly, zastoupených Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem, sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 22 Cdo 1525/2019-264, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2018 č. j. 27 Co 56/2018-226 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. října 2017 č. j. 4 C 222/2016-116, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti ENERGIE AG BOHEMIA s. r. o., sídlem, Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, 2) obchodní společnosti Vodohospodářské společnosti Vrchlice - Maleč a. s., sídlem Ku Ptáku 387, Kutná Hora, 3) obce Tuklaty, sídlem Ke Školce 158, Tuklaty, 4) obce Břežany II, sídlem Břežany II 32, a 5) obce Rostoklaty, sídlem Rostoklaty 32, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé uzavřely dne 10. 11. 1999 s vedlejší účastnicí 2) smlouvu o sdružení, jejíž podstatou bylo vybudování vodovodů ve sdružených obcích (dále jen "smlouva"). Po dokončení výstavby nemovitostí specifikovaných v I. výroku ústavní stížností napadeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "nemovitosti"), bylo v roce 2003 sdružení rozpuštěno. Vedlejší účastnice 2) se podle smlouvy stala po dokončení výstavby provozovatelkou nemovitostí, jejichž držby se ujala dne 24. 3. 2003. Na den 11. 4. 2016 svolala valnou hromadu, a to za účelem schválení převodu vlastnického práva k nemovitostem na vedlejší účastnici 1).
3. Stěžovatelé následně podaly k Okresnímu soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem. Okresní soud žalobu zamítl. Zjistil, že podle smlouvy se při zániku sdružení měla za splnění dalších podmínek vedlejší účastnice 2) stát výlučným vlastníkem nemovitostí. Mezi stěžovateli a vedlejšími účastnicemi zůstalo sporným, zda byly ke dni zániku sdružení vypořádány jejich majetkové vztahy. Podle okresního soudu nemohly mít strany smlouvy pochyb o určitosti a srozumitelnosti ujednání o předmětu převodu vlastnického práva podle smlouvy. Byť v době sepisu smlouvy nebyly ještě nemovitosti zbudovány, a nemohly tak být přesně určeny, nebylo s přihlédnutím k výkladu projevu vůle podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu z kontextu věci i účelu a předmětu činnosti sdružení pochyb, že právě nově vzniklé vodovody, jejichž zbudování bylo účelem sdružení, měly po jejich dokončení přejít do vlastnictví vedlejší účastnice 2). Okresní soud nesouhlasil se stěžovateli ani v tom, že by převod nemovitostí podléhal uveřejnění podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obcích"), neboť nešlo o hospodaření s majetkem obce vůči třetím osobám, nýbrž o vypořádání majetku při rozpuštění sdružení. Toto ustanovení má za cíl umožnit zájemcům vyjádřit se a podat nabídky k záměru obce prodat, směnit nebo darovat nemovité věci, pročež mu předmětné právní jednání podle smlouvy - vypořádaní majetku sdružení - nepodléhá. Jelikož byl majetek ve spoluvlastnictví vypořádán podle smlouvy a v souladu s ní je vlastníkem nemovitostí vedlejší účastnice 2), nezabýval se okresní soud pro nadbytečnost jejím možným vydržením vlastnického práva k nemovitostem.
4. V návětí uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž vyšel ze - podle něj správných - skutkových zjištění okresního soudu. Krajský soud však dospěl k závěru, že účel §39 odst. 1 zákona o obcích, obdobně též §36a odst. 4 zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění platném do dne 11. 11. 2000 (dále jen "zákon č. 367/1990 Sb."), je širší, než se podává z napadeného rozsudku okresního soudu. Okresní soud údajně nepřihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, podle kterého je účelem právní úpravy uveřejnění záměru obce o převodu vlastnického práva k nemovitostem na úřední desce obce informovat občany o dispozicích s obecním majetkem. A to proto, aby příslušné úkony probíhaly transparentně a občané mohli včas upozornit na případné nesprávné hospodaření obce nebo sami projevit zájem o nabytí věcí z obecního majetku. Opačný výklad by umožňoval obcházení uvedeného smyslu např. účelovým založením sdružení k vyvedení vloženého majetku z vlastnictví obce. Jelikož záměr nebyl v rozporu se zákonem uveřejněn, bylo ujednání o vypořádání majetku sdružení absolutně neplatné. Krajský soud však přisvědčil námitce vedlejší účastnice 2), že vlastnické právo k nemovitostem vydržela. Mělo být zřejmé, že si obce nebyly vědomy své zákonné povinnosti uveřejnit záměr uzavřít smlouvu. Protože žádná ze sedmi sdružení se účastnících obcí neuveřejnila záměr uzavřít smlouvu, dále pro znění rozhodných norem podle §36 odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. a podle §39 odst. 1 zákona o obcích a pro absenci judikatury normy vykládající, nešlo dovodit obvyklost znalosti ve vztahu k vypořádání nemovitostí. Proto dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastnice 2) jednala v omluvitelném právním omylu, kterému se ani při vynaložení obvyklé opatrnosti nemohla vyhnout. Vedlejší účastnice 2) mohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, neboť disponovala ",putativním' právním titulem", na jehož základě se chovala jako vlastník; z její strany tak šlo v souladu s vůlí stran vyjádřenou ve smlouvě o oprávněnou držbu nemovitostí. Jelikož se stěžovatelé svého tvrzeného spoluvlastnického práva nedovolávali až do dne 8. 4. 2016 (ani je do té doby nerealizovali, ani se nechovali jako vlastníci), vydržela vedlejší účastnice 2) vlastnické právo k nemovitostem uplynutím desetileté vydržecí doby, tj. dne 24. 3. 2013.
5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu napadeným touto ústavní stížností odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozpor rozsudku krajského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. 22 Cdo 929/2001, který měl založit přípustnost dovolání, není dán. Ve stěžovateli odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu šlo o vlastní výkon držby, kteréžto chování bylo údajně zakázáno, nikoli o to, že by se držba opírala o právní titul neplatný pro rozpor s veřejným právem, jak namítali stěžovatelé. V posuzované věci se vedlejší účastnice 2) chovala jako vlastník, což (ani veřejným právem) zakázáno není.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé spatřují v napadených rozhodnutích porušení svého ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví především ve třech ohledech. Za prvé se domnívají, že smlouva obsahovala v čl. 10 absolutně neplatné ujednání, které pro jeho neurčitost nemohlo postačovat k platnému převodu vlastnického práva na vedlejší účastnici 2). Nadto podle stěžovatelů byly nemovitosti ve spoluvlastnictví jejich a vedlejších účastnic 1) a 2), pročež vedlejší účastnice 2) neměla právo s nemovitostmi samostatně disponovat. Ačkoli byl ve smlouvě ujednán převod vlastnického práva na vedlejší účastnici 2), obsahuje toto ujednání nejasnou specifikaci předmětu převodu - nemovitostí, které ve smlouvě nebyly dostatečně konkrétně vymezeny. Za druhé neměly být splněny podmínky podle §39 odst. 1 zákona o obcích, podle něhož musí obec na úřední desce zveřejnit záměr nakládat s jejím nemovitým majetkem, a to pod sankcí absolutní neplatnosti takového právního jednání podle §41 odst. 3 téhož zákona. Za třetí mají stěžovatelé, na rozdíl od krajského soudu, za to, že vedlejší účastnice 2) nemohla vlastnické právo vydržet, a to pro absenci oprávněné držby nemovitostí. Pro objektivní usuzování na dobrou víru je podle stěžovatelů zřejmé, že vedlejší účastnice 2) nemohla být ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc patří. Na rozdíl od krajského soudu se stěžovatelé domnívají, že dobrá víra vedlejší účastnice 2) nemohla spočívat na omluvitelném právním omylu - její pochybení považují stěžovatelé za zásadní, způsobené základní právní neznalostí, která nemůže představovat zákonný předpoklad oprávněné držby. Nadto je-li vedlejší účastnice 2) právnickou osobou podnikající v oboru, tj. profesionálem uzavírajícím obdobné smlouvy s řadou osob, včetně obcí a měst.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek. Jakékoliv jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Proto se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelek. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Argumentace stěžovatelů představuje z velké části opakování námitek vznesených v řízení před obecnými soudy. K tvrzené neplatnosti ujednání o převodu vlastnického práva k nemovitostem na vedlejší účastnici 2), způsobené neurčitostí čl. 10 smlouvy, je třeba předeslat, že stěžovatelé v podstatě žádají (pře)hodnocení skutkových zjištění soudů, která lze ústavněprávnímu přezkumu podrobit jen výjimečně. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze, kdyby se při hodnocení důkazů soudy dopustily libovůle. Zejména vykazovala-li by skutková zjištění rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) nebo ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Tímto konstantním přístupem k ústavně právnímu posuzování zjišťování skutkového stavu soudy Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí nevykazují takový rozpor, přepjatě formalistický přístup či jiné znaky libovůle při hodnocení důkazů, jež by si vyžadovaly jeho kasační zásah. O určitosti a srozumitelnosti stěžovateli namítané části smlouvy neměly okresní soud ani krajský soud pochybnosti a příslušné závěry přehledně a srozumitelně odůvodnily.
11. Z napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že právní omyl, v jehož důsledku měla vedlejší účastnice 2) vlastnické právo k nemovitostem vydržet, nespočíval pouze v neznalosti zákona, jak tvrdí stěžovatelé. Krajský soud na str. 16 a 17 rozsudku podrobně odůvodnil, proč bylo možné v této konkrétní věci považovat omyl vedlejší účastnice 2) za omluvitelný. Svou argumentaci podepřel též tím, že ani sami stěžovatelé po celou dobu platnosti smlouvy nevyvinuli úsilí ke zveřejnění záměru o převodu nemovitostí na úřední desce. Krajský soud ústavně souladným způsobem dospěl k závěru, že i pro absenci judikatury vykládající klíčová ustanovení zákona o obcích lze neznalost vedlejší účastnice 2) v daném případě (se zřetelem ke všem okolnostem) považovat za omluvitelnou. Stran dobré víry krajský soud srozumitelně odůvodnil, že jelikož stěžovatelé po dobu třinácti let nepodnikli žádné kroky z pozice byť domnělého "spoluvlastníka" nemovitostí, neshledal důvod, proč by vzhledem k nikoli zcela jasné právní úpravě (ohledně majetkového vypořádání vztahů ze smlouvy) neměla být držba nemovitostí vedlejší účastnicí 2) považována za oprávněnou. Bylo by konec konců absurdní považovat omyl vedlejší účastnice 2) za "základní právní neznalost", nedisponovali-li evidentně touto znalostí ani stěžovatelé.
12. Soudy učinily dostatečná skutková zjištění, která posoudily ústavně souladným způsobem. Na tom nic nemění ani částečné přehodnocení závěrů okresního soudu krajským soudem, který naopak přihlédl k účelu a smyslu uveřejnění záměru podle zákona o obcích a své rozhodnutí srozumitelně, logicky a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu odůvodnil. Dospěl-li krajský soud k ústavně souladnému a Nejvyšším soudem aprobovanému závěru o vydržení nemovitostí vedlejší účastnicí 2), je bez právního významu námitka stěžovatelů o absolutní neplatnosti ujednání o převodu vlastnického práva.
13. Poukazují-li stěžovatelé na to, že Nejvyšší soud se některými jejich námitkami nezabýval, je to důsledkem toliko nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jestliže stěžovateli namítaný rozpor rozsudku krajského soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu zjevně nenastal, a tento závěr byl Nejvyšším soudem srozumitelně odůvodněn, nevykazuje odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, kterým se tak Nejvyšší soud věcně nezabýval, ústavněprávních nedostatků. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na podrobná a ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu