ECLI:CZ:US:2020:3.US.3515.19.1
sp. zn. III. ÚS 3515/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. 8 To 67/2019 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. července 2019 č. j. VZV 2/2016-6885, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel (obviněný) je trestně stíhán pro zločiny vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v souběhu se zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku.
3. V průběhu trestního stíhání Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") usnesením ze dne 15. 7. 2019 č. j. VZV 2/2016-6885 zajistilo podle §47 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro účely možné náhrady škody poškozených obchodních společností ODESMERA, s. r. o. a VISCONTIA, a. s., v likvidaci (dále jen "poškozené obchodní společnosti"), peněžní prostředky na bankovních účtech v tomto rozhodnutí přesně specifikovaných (dále jen "předmětné účty"), jejichž majitelem je stěžovatel, včetně peněžních prostředků na předmětné účty dodatečně došlých, a to až do výše 24 688 776,05 Kč. Dále podle §47 odst. 4 trestního řádu zakázalo stěžovateli, aby s předmětnými účty nakládal a aby mu sdělil, zda je nějakým způsobem omezeno dispoziční právo s prostředky na předmětných účtech. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je stíhán pro výše uvedené zločiny, u nichž je dáno důvodné podezření, že jimi byla způsobena škoda ve výši 24 688 776,05 Kč, byly shledány důvody pro zajištění případných nároků poškozených obchodních společností.
4. Proti usnesení vrchního státního zastupitelství podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 8 To 67/2019 zamítl. Podle vrchního soudu není nutné, aby bylo prokázáno, že se stěžovatel pokusil zmařit nárok poškozených obchodních společností, nýbrž postačuje pouhá existence těchto prostředků na účtech stěžovatele a reálná možnost vzniku budoucí pohledávky poškozených obchodních společností. Jako irelevantní posoudil vrchní soud námitku stěžovatele, že další prostředky mu byly zajištěny již za účelem výkonu peněžitého trestu (podle §344a trestního řádu), přičemž jejich hodnota převyšuje nejvyšší výměru peněžitého trestu. Takovou argumentaci měl stěžovatel podle vrchního soudu uplatňovat v řízení, v němž se rozhodovalo o zajištění pro účely peněžitého trestu. Dále vrchní soud podotkl, že na předmětných účtech je uloženo 93 462,80 Kč a 65 203 Kč, což jsou částky, které nejsou nepřiměřené k zajištění nároku poškozených obchodní společností.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje na to, že mu již byl podle §344a trestního řádu zajištěn majetek přesahující maximální výši peněžitého trestu, a to po dobu delší než je v jeho případě maximálně přípustná doba vazby. Za této situace pak došlo k dalšímu zajištění majetku podle §47 odst. 1 trestního řádu. Vrchnímu státnímu zastupitelství i vrchnímu soudu vytýká stručnost odůvodnění a v této souvislosti zejména to, že nikterak neuvedly důvody, které je vedly k zajištění stěžovatelova majetku v takovém rozsahu. Tímto jsou napadená rozhodnutí v rozporu s právem na soudní ochranu a jsou v rozporu i se stěžovatelem uváděnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti takto koriguje pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce dalších orgánů činných v trestním řízení. Je tak primárně na soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných zajišťovacích institutů je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
8. Zdrženlivost Ústavní soud zachovává i vůči rozhodování orgánů činných v trestním řízení o dočasném zajištění majetku obviněného pro účely uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či bezdůvodného obohacení podle §47 trestního řádu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Těchto požadavků si je ostatně stěžovatel vědom, neboť na ně v ústavní stížnosti poukazuje. Proto Ústavní soud pouze stručně opakuje, že rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kromě toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
9. Maje na zřeteli výše naznačená ústavněprávní kritéria, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí, posuzovaná jako celek, z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s judikaturou, na niž v ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel, obstojí.
10. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je trestně stíhán, přičemž z dosud provedeného vyšetřování vyplývá důvodné podezření, že se spolu s dalšími spoluobviněnými dopustil výše uvedených zločinů (vydírání v souběhu s účastí na organizované zločinecké skupině), kterým měla být poškozeným obchodním společnostem způsobena škoda v celkové výši 24 688 776,05 Kč. Ústavní soud nejprve připomíná, že v této fázi není oprávněn zabývat se argumenty směřujícími do věci samé, neboť by fakticky nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly marně využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele.
11. Ústavní soud v nyní posuzované věci rovněž zohlednil, že stěžovatel uplatnil obdobné námitky již ve stížnosti proti usnesení vrchního státního zastupitelství, přičemž vrchní soud se jimi zabýval, a sice stručně, nicméně z pohledu práva na soudní ochranu dostatečně, se s nimi vypořádal. Nadto nezanedbatelná část stěžovatelových námitek se týkala zajištění jeho majetku pro účely výkonu peněžitého trestu podle §344a trestního řádu, což je zcela jiný institut. Jak příhodně poznamenal vrchní soud, měl stěžovatel tyto námitky uplatňovat v řízení, v němž se rozhodovalo o zajištění majetku právě pro účely výkonu peněžitého trestu. Ústavní soud považuje odůvodnění jeho rozhodnutí za ústavně souladné i srozumitelné a nemá důvod v něm učiněné závěry jakkoliv zpochybňovat. Ani ve výkladu použitých právních norem neshledal žádný náznak svévole.
12. Nelze konečně přehlédnout další skutečnost, kterou zmínil i vrchní soud, že fakticky byly stěžovateli zajištěny peněžní prostředky na předmětných účtech v celkové výši necelých 160 000 Kč, což je částka, která s ohledem na výši škody vzniklé poškozeným obchodním společnostem, a to i při zohlednění skutečnosti, že obdobně byl zajištěn majetek dalším spoluobviněným, se nejeví jako nepřiměřená. Tvrdí-li stěžovatel, že nárok poškozených obchodních společností je dostatečně zajištěn majetkem dalších spoluobviněných, vrchní soud přiléhavě poukázal na to, že v této fázi řízení nelze předjímat, který ze spoluobviněných bude uznán vinným a kdo bude zavázán k náhradě škody a v jaké výši. Proto není v rozporu s účelem §47 trestního řádu zajištění majetku více spoluobviněných.
13. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad, byla vydána k tomu příslušným orgánem a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dostály své povinnosti vykládat a používat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelova práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je mimo jiné i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Nadto jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatele vlastnit majetek.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu