ECLI:CZ:US:2020:3.US.36.20.1
sp. zn. III. ÚS 36/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Aloise Krále 10, Prostějov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 17 Co 122/2019-1315, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 12. 2018, č. j. 0 P 50/2011-1238, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a výživových poměrů ve vztahu k nezletilé dceři K., jejímž otcem je P. Z.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, nezletilá byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 3. 2014, č. j. 0 P 50/2011-307, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 12. 2014, č. j. 17 Co 224/2014-428, který nabyl právní moci dne 9. 1. 2015, svěřena do střídavé péče obou rodičů.
4. K návrhu otce na zvýšení výživného stanoveného stěžovatelce pro nezletilou a k návrhu stěžovatelky na změnu péče, jímž se domáhala svěření nezletilé do své výlučné péče, stanovení přiměřeného výživného otci a úpravy styku otce s nezletilou, projednávaných ve společném řízení, v němž byla posuzována rovněž otázka uložení výchovného opatření, rozhodl okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že - stručně řečeno - zamítl stěžovatelčin návrh na svěření nezletilé do její výlučné péče, neboť neshledal důvod pro zrušení stávajícího režimu střídavé péče (výrok III).
5. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka (společně s kolizním opatrovníkem) odvolání, ve kterém zopakovala zejména požadavek na svěření nezletilé do své výlučné péče. Kolizní opatrovník zdůraznil, že "střídavá péče není v zájmu nezletilé, jelikož rodiče nesplňují základní předpoklady střídavé péče, nesnaží se spolu komunikovat a špatná konfliktní situace mezi nimi má negativní vliv na osobnostní rozvoj nezletilé."
6. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu (v odvoláním napadených výrocích) potvrdil jako věcně správné podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a polemizuje s konkrétními důvody, na jejichž základě bylo rozhodnuto o ponechání nezletilé ve střídavé péči. Namítá, že obecné soudy nepřihlédly k výpovědi nezletilé, v níž bylo vysloveno přání trávit více času se stěžovatelkou. Má za to, že soudy nesprávně posoudily skutkový stav a dostatečně nezohlednily okolnosti dokládající nefunkčnost stávajícího režimu střídavé péče. Stěžovatelka rovněž poukazuje na postup okresního soudu po ukončení řízení, který předvolal nezletilou, aby jí vysvětlil, proč nerozhodl dle jejího přání. Toto poučení bez přítomnosti rodiče, i bez předchozího obeslání rodiče o tom, že bude provedeno, považuje stěžovatelka za problematické.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilé dceři, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro její svěření do péče matky.
10. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, předkládala v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilé, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů její nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
12. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
13. Ústavní soud současně setrvale judikuje, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče tehdy, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
14. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
15. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly obecné soudy předpoklady pro změnu nastaveného režimu střídavé péče o nezletilou, s výjimkou dílčí úpravy týkající se převzetí nezletilé, ke kterému nově dochází v pondělí ráno ve škole (srov. rozsudek krajského soudu, bod 14), s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
17. Okresní soud na základě podrobného dokazování (šetření poměrů obou rodičů opatrovníkem, výslech třídní učitelky nezletilé, zpráva dětské psychiatričky, znalecký posudek) předně dospěl k závěru, potvrzenému i krajským soudem, že "nebyla shledána žádná skutečnost, která by některého z rodičů z péče o nezletilou vylučovala" (srov. rozsudek krajského soudu, bod 9), což ovšem podporuje již zmíněnou presumpci ve prospěch střídavé péče. Pro Ústavní soud je dále podstatné, že obecné soudy dostatečně zohlednily aspekt špatné komunikace mezi rodiči, který - vzhledem k předestřeným obecným východiskům ústavního přezkumu - potenciálně problematizuje ponechání nezletilé ve střídavé péči. Okresní soud ovšem s přihlédnutím k okolnostem nyní projednávaného případu uzavřel (srov. rozsudek okresního soudu, bod 86), že "změna střídavé péče na výlučnou péči jednoho z rodičů by pravděpodobně nepřinesla pozitivní změnu do života nezletilé. Naopak pokud by docházelo ke styku s druhým rodičem v širokém rozsahu přes víkendy i ve všední dny, zvyšovala by se frekvence možných setkání rodičů a možných konfliktních situací." Krajský soud též kvitoval, že nově nastavený režim převzetí nezletilé ve škole eliminoval vzájemné výpady a obviňování rodičů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8) a s odkazem na znalecký posudek konstatoval (srov. rozsudek krajského soudu, bod 11), byť poněkud smířlivě, že "za stávající situace je zachování střídavé péče nejméně špatným řešením". Na tomto závěru nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat, neboť jej považuje za odůvodněný.
18. Obecným soudům nelze vytýkat ani kritické přehodnocení přání nezletilé. Pro Ústavní soud je v nyní projednávaném případě především podstatné, že obecné soudy kladly důraz na zjištění názoru nezletilé. Ze shora citované judikatury zdejšího soudu navíc vyplývá, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte vždy a bez dalšího nekriticky převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Řečeno jinak, názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. Napadená rozhodnutí jsou v tomto ohledu dostatečně odůvodněná (srov. rozsudek krajského soudu, bod 12).
19. Ústavní soud dodává, že okresní soud nepochybil ani tím, že po skončení jednání nezletilé vysvětlil, proč nerozhodl dle jejího přání. Ba právě naopak, okresní soud tímto svým postupem dostál požadavku, jenž byl formulován v judikatuře zdejšího soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018).
20. Ústavní soud dále ve formě obiter dicta připomíná, že stěžovatelce nic nebrání, aby návrh na změnu výchovných poměrů podala znovu. Možnost změny výchovných poměrů, tedy např. i formou svěření nezletilé do výlučné péče
jednoho z rodičů, totiž není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů", čehož si je ostatně stěžovatelka dobře vědoma.
21. Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé nevyžadují změnu jejích výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke své nezletilé dceři, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilých dětí spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu