ECLI:CZ:US:2020:3.US.3649.19.1
sp. zn. III. ÚS 3649/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ilji Padalíka, LL.M, BA (Hons), MSc, zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem, sídlem Šantova 719/2, Olomouc, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. září 2019 č. j. 28 C 285/2014-497, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2019 č. j. 22 Co 145/2019-482, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. března 2019 č. j. 28 C 285/2014-465, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2018 č. j. 22 Co 117/2018-446, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. března 2018 č. j. 28 C 285/2014-417 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 28 C 285/2014-361, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Google Inc., sídlem Wilmington, Orange Street 1209, Delaware, Spojené státy Americké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 11. 2017 č. j. 28 C 285/2014-361 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 440 000 Kč. Usnesením obvodního soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 28 C 285/2014-417 bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 26. 10. 2018 č. j. 22 Co 117/2018-446 Městský soud v Praze ("dále jen "městský soud") změnil citované usnesení obvodního soudu tak, že řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků se nezastavuje. Usnesením obvodního soudu ze dne 19. 3. 2019 č. j. 28 C 285/2014-465 stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že se stěžovatel v posuzované věci domáhal ušlého zisku ve výši 8 700 000 Kč s úrokem z prodlení a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 250 000 Kč, a soud dospěl k závěru, že je zde zcela patrná existence zjevného nepoměru mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, což svědčí o zřejmé bezúspěšnosti žaloby ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, neboť lze důvodně předpokládat, že žalobě nelze vyhovět v plném rozsahu. Městský soud usnesením ze dne 22. 7. 2019 č. j. 22 Co 145/2019-482 usnesení obvodního soudu potvrdil. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2019 č. j. 28 C 285/2014-497 byl stěžovatel opětovně vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 440 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu byl nejprve po zahájení řízení usnesením obvodního soudu ze dne 18. 6. 2015 č. j. 28 C 285/2014-132 vyměřen soudní poplatek ve výši 7 500 Kč, který byl zaplacen, poté byl obvodním soudem navýšen na částku 440 000 Kč. Stěžovatel má za to, že takový postup je nezákonný, když ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nevyplývá oprávnění soudu doměřovat soudní poplatek z úkonů (návrhů), u nichž poplatková povinnost vzniká v okamžiku jejich podání soudu. Stěžovatel dále upozorňuje, že městský soud vydal své rozhodnutí ze dne 22. 7. 2019 dříve, než stěžovatel doplnil řádně a včas své odvolání na základě výzvy obvodního soudu, a proto nemohl přihlížet k argumentačním tvrzením a důkazům uvedeným v doplnění odvolání. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud zkreslil rozhodné skutečnosti uvedené v odvolání, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se se zásadními námitkami stěžovatele, když se omezil na vlastní úvahy, které nemají oporu v založených důkazech a tvrzeních stěžovatele, a po konstatování, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva stěžovatelem, se již nezabýval majetkovými poměry stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které za zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva nemůže být považováno chování, které by vyšlo najevo až v průběhu řízení, nýbrž to musí být zřejmé již z návrhu na zahájení soudního řízení. Dospěl-li tedy obvodní soud k závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva stěžovatelem až po zahájení řízení ve věci samé, považuje stěžovatel postup obecných soudů za projev nepřípustné libovůle.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti usnesení městského soudu dne 22. 7. 2019 č. j. 22 Co 145/2019-482, usnesení obvodního soudu ze dne 19. 3. 2019 č. j. 28 C 285/2014-465, usnesení městského soudu ze dne 26. 10. 2018 č. j. 22 Co 117/2018-446 a usnesení obvodního soudu ze dne 15. 3. 2018 č. j. 28 C 285/2014-417 je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ve zbytku je ústavní stížnost nepřípustná. Usneseními obvodního soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 28 C 285/2014-361 a ze dne 23. 9. 2019 č. j. 28 C 285/2014-497 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 440 000 Kč. Přípustností ústavní stížnosti proti výzvě k zaplacení soudního poplatku se Ústavní soud zabýval mj. ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.). V něm konstatoval, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nebo usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu poplatníka na vrácení poplatku, jenž byl zaplacen na základě nesprávné výzvy soudu. Ústavní soud se proto námitkami proti citovaným usnesením, kterými byl stěžovateli dle jeho názoru neústavním postupem obecných soudů doměřen soudní poplatek, nemohl zabývat.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
7. Ústavní soud se již v minulosti zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávné použití podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)].
8. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů, v případě věcného a osobního osvobození jde o správné soudní použití příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 2432/08 (N 49/52 SbNU 491)].
10. V posuzované věci obecné soudy v napadených usneseních srozumitelně odůvodnily, že žaloba stěžovatele představovala zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když se domáhal po vedlejší účastnici náhrady ušlého zisku v částce 8 700 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy v částce 1 250 000 Kč za škodu způsobenou vedlejší účastnicí tím, že o něm na svých webových stránkách šířila nepravdivé údaje (že jde o dlužníka z insolvenčního registru a registru dlužníků). Soudy shodně konstatovaly, že je dán nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, což svědčí o zřejmé bezúspěšnosti žaloby podle judikatury Nejvyššího soudu. I kdyby vedlejší účastnice odpovídala za zásah do práv stěžovatele zobrazením, případně tvrzenou úpravou údaje o záznamu dlužníka v insolvenčním rejstříku, pak následky, které jim stěžovatel připisuje, stejně tak jako rozsah majetkové a nemajetkové újmy a výše požadované náhrady, jsou zcela mimo realitu. Současně nelze přehlédnout, že vyhledaná informace nebyla informací z insolvenčního rejstříku (oficiálního zdroje isir.justice.cz, kde stěžovatel jako dlužník dohledatelný nebyl, jak tvrdí sám stěžovatel), ale z jiného webu. Lze sice připustit, že vyhledaný údaj někdo spojil konkrétně se stěžovatelem, ale připisoval-li takovému údaji skutečně význam, pak je vysoce nepravděpodobné až nemožné, že by se dále nezajímal o údaj přímo v insolvenčním rejstříku, který je též snadno dostupný prostřednictvím sítě internet, a zobrazený údaj na něj navíc odkazoval.
11. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní posuzované věci není důvodu, aby shora uvedené závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Soudy ve svých rozhodnutích poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto použily na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně odůvodnily a nastínily, jaké úvahy je k učiněným závěrům vedly.
12. Uvedené platí i pro postup obvodního soudu, který se poté, co dospěl k závěru, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva podle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), již nezabýval majetkovými poměry stěžovatele. Podle citovaného ustanovení může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Kumulativně se tedy vyžaduje splnění obou podmínek u žadatele - odůvodněné poměry účastníka a skutečnost, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Za situace, kdy jedna z podmínek splněna není, jak tomu bylo ve věci stěžovatele, je bezpředmětné zabývat se splněním podmínky druhé, bez ohledu na to, zda si soud vyžádal vyplnění formuláře o majetkových poměrech stěžovatele. Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud rozhodl o odvolání stěžovatele dříve, než uběhla stěžovateli stanovená lhůta pro jeho doplnění, a nebylo přihlédnuto k argumentům uvedeným v doplnění dovolání, stěžovatel neuvádí, o jakou argumentaci šlo, a jaký vliv měla či mohla mít na jednoznačný závěr soudu, že žaloba stěžovatele představovala zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Důvodem k zásahu Ústavního soudu totiž nemůže být sama skutečnost, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitému pochybení, aniž by zároveň bylo možno dospět k závěru, že toto pochybení mělo, či alespoň mohlo mít, vliv na výsledek daného řízení pro stěžovatele. Ústavní soud má za to, že stěžovatelem uplatněná argumentace nesvědčí o existenci jakýchkoliv skutečností, které by měly být důvodem ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí.
13. Nelze tedy než uzavřít, že stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem §138 odst. 1 o. s. ř. a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení se však nemůže stát předmětem meritorního projednání návrhu v řízení o ústavní stížnosti, neboť použití norem podústavního práva je výlučnou doménou soudů obecných, přičemž vstoupit do této oblasti je Ústavní soud oprávněn a současně povinen pouze tehdy, dochází-li při této činnosti k zásahu do základních práv.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu