ECLI:CZ:US:2020:3.US.365.19.1
sp. zn. III. ÚS 365/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivy Votrubcové, zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem, sídlem Masarykova 621/19, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 20 Cdo 2278/2018-118 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. února 2018 č. j. 35 Co 314/2017-89, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Artissica s. r. o., sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 10. 2017 č. j. 63 Nc 6510/2006-40 zastavil exekuci nařízenou svým usnesením ze dne 6. 12. 2006 na č. l. 23 spisu a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce. Učinil tak s tím, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť již lze učinit spolehlivý úsudek o nemajetnosti stěžovatelky (povinné).
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 2. 2018 č. j. 35 Co 314/2017-89 bylo usnesení okresního soudu změněno tak, že návrh povinné na zastavení exekuce byl zamítnut. Soud zjistil, že exekuce je vedena již 11 let, soudní exekutor však dosud neukončil šetření o majetku povinné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu odmítnuto jako nepřípustné s tím, že krajský soud při posuzování důvodnosti návrhu povinné na zastavení exekuce respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvádí, že předmětné řízení je vůči ní vedeno pro částku 10 239 290,23 Kč s příslušenstvím a kromě toho má i další dluhy, celkově tedy dluží 33,5 milionu korun. Po celou dobu cca deseti let výkonu rozhodnutí nedošlo k vymožení v podstatě ničeho v žádném z exekučních řízení. Stěžovatelka je nemajetná. Pohledávky vůči ní jsou tedy zcela nedobytné a setrvávání stávajících exekučních řízení je toliko bezúčelným zvyšováním nákladů řízení. S těmito skutečnostmi, na které setrvale upozorňuje, se však krajský soud a následně ani dovolací soud dostatečně nevypořádaly. U úvah soudů, že stěžovatelka může do budoucna nějaký majetek nabýt, postrádá zhodnocení reálnosti této možnosti. Upozorňuje, že její rodiče nevlastní žádný hodnotný majetek, který by mohla zdědit. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dle které zjišťování majetku a poměrů povinného vyžaduje určitý časový prostor, avšak současně je třeba mít na zřeteli, že smyslem exekuce je uspokojit oprávněného v přiměřené lhůtě, nikoliv čekat zda povinný někdy v budoucnosti bude mít majetek, který by exekuci podléhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 20 Cdo 5551/2016).
6. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59) stěžovatelka poukazuje na to, že jestliže "Nejvyšší soud nerozpozná a odmítne zodpovědět otázku, u níž je zjevné - a to kupříkladu z toho, že se dotýká substantivních základních práv jednotlivců či že její řešení vyvolává rozpory v rozhodovací praxi nižších soudů, neboť dosud nebyla řešena Nejvyšším soudem nebo jeho původní řešení bylo později zpochybněno - že se jedná o závažnou, nikoliv banální právní otázku, jejíž zodpovězení je pro právní praxi důležité, pak dochází k závažnému selhání Nejvyššího soudu v jeho roli sjednocovatele judikatury, spojenému též s ústavně nepřípustnou svévolí. Uvedená role Nejvyššího soudu totiž nutně předpokládá, že tento je schopen - a ochoten - identifikovat otázky zásadního právního významu, tedy pro právní praxi podstatné otázky, které dosud v rozhodovací praxi obecných soudů nejsou vyřešeny či nejsou řešeny jednotně." Stěžovatelka se domnívá, že, jak ve svém dovolání uvedla, krajský soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, když exekuční řízení se v případě zjištěné nemajetnosti povinného má zastavovat, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4051/2011 a 20 Cdo 3442/2011.
7. Stěžovatelka dále upozorňuje, že jiná její exekuce, jakož i exekuce vedená na jejího bývalého manžela, u nichž byly podobné okolnosti vzniku pohledávky, byly dle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastaveny. Odkazuje přitom na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nejvyšší soud se k této námitce vyjádřil tak, že rozhodnými prameny pro posouzení nemajetnosti povinné jsou především podklady o majetkových poměrech a úkonech provedených v rámci konkrétního exekučního řízení a poukaz stěžovatelky na množství dřívějších neúspěšných exekucí je sám o sobě bez významu. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře zdůrazňuje předvídatelnost soudního rozhodování [srov. např. nálezy ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203), ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) a ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1663/16 (N 230/83 SbNU 583)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je nutno považovat za rozhodující, že krajský soud i Nejvyšší soud svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Lze připustit, že exekuce již probíhá po dlouhou dobu, nicméně tato skutečnost sama o sobě není důvodem, pro který by musela být zastavena. I když stěžovatelka argumentuje svou nemajetností, jestliže obecné soudy shledaly, že závěr o její existenci by byl přinejmenším předčasný, a konstatovaly nutnost provést další úkony, pak jejich postup nevykazuje znaky libovůle, a to tím spíše, že je podepřen judikaturou, na kterou odkazují. Za tu lze ostatně považovat i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5551/2016, na které odkazuje sama stěžovatelka, kdy v tomto usnesení se sice uvádí i to, že exekuce by neměla pokračovat donekonečna, nicméně celkově vyznívá ve stěžovatelčin neprospěch, neboť Nejvyšší soud v tehdy posuzované věci shledal, že je přesto třeba akceptovat závěry soudu druhého stupně o tom, že není na místě zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., protože dosud nelze konstatovat nemajetnost (tehdejší) povinné, když dosud nebyl proveden soupis jejích movitých věcí, povinná je v produktivním věku a je možné, že si zajistí nějaký příjem, z něhož bude možné provádět srážky.
11. Lze dodat, že dle judikatury Ústavního soudu přirozeným vyústěním exekuce je její provedení, nikoli zastavení bez plného uspokojení oprávněného. Míra ochrany povinného je tak limitována tím, že dobrovolně nesplnil povinnost soudem uloženou (usnesení ze dne 21. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3542/19). Ústavní soud v minulosti též přisvědčil závěru obecných soudů, že skutečnost, že exekuce probíhá již řadu let téměř bezúspěšně, nemůže být důvodem pro její zastavení, jestliže povinný svým chováním tuto skutečnost zřejmě zavinil, nezapojil-li se bez zjevného a ospravedlnitelného důvodu do pracovního procesu tak, aby mohl své pohledávky splácet (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3313/19, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V posuzované je přitom stěžovatelka v produktivním věku a ze skutečností uváděných v ústavní stížnosti či zjištěných obecnými soudy nijak nevyplývá, že by si nemohla zajistit větší výdělek na splácení pohledávek.
12. Ústavní soud nezjistil, že by se soudy odchýlily od dosavadní judikaturní praxe. Nelze tak přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že by Nejvyšší soud chybně takové odchýlení se krajského soudu nerozpoznal. Stejně tak při takovéto situaci není přesvědčivá námitka, že případy shodující se v podstatných znacích mají být rozhodovány obdobně.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu