ECLI:CZ:US:2020:3.US.3659.18.1
sp. zn. III. ÚS 3659/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Heřmana Panzera, zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem, sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. září 2018 č. j. 7 As 252/2017-42, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2017 č. j. 50 A 48/2016-47, rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 21. září 2016 č. j. 187-5-17/2014-5104 a rozhodnutí Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 2. srpna 2016 č. j. 11-13/2014-4215, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, náčelníka Vojenské policie a Velitelství Vojenské policie Tábor, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím Velitelství Vojenské policie Tábor ze dne 2. 8. 2016 č. j. 11-13/2014-4215 nebylo vyhověno žádosti stěžovatele ze dne 30. 12. 2013 o proplacení celoroční služební pohotovosti (bojová a mobilizační pohotovost) a služební pohotovosti před nástupem celodenní směny na oddělení zabezpečení základny Travčice, a nebyl mu přiznán nárok na výplatu odměny za služební pohotovost podle §19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech.
3. Rozhodnutím náčelníka Vojenské policie ze dne 21. 9. 2016 č. j. 187-5-17/2014-5104 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Velitelství Vojenské policie Tábor.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 6. 2017 č. j. 50 A 48/2016-47 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí náčelníka Vojenské policie.
5. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018 č. j. 7 As 252/2017-42 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
6. Stěžovatelem požadované nároky byly zamítnuty zejména s tím, že služební pohotovost nevykonával, když dle závěrů obecných soudů byl v zásadě stěžovatel toliko zařazen do skupiny vojáků a osob, které služební pohotovost mohla být v případě potřeby nařízena, což stěžovatel zaměňuje s jejím nařízením samotným, respektive v případě pohotovosti v souvislosti se zabezpečením základny se tato pohotovost týkala pouze příslušníků pohotovostního oddělení, do kterého stěžovatel nepatřil.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že mělo být přihlédnuto k tomu, že příslušníci útvaru byli o bojové a mobilizační pohotovosti poučováni náčelníkem štábu pplk. Ing. Koldou tak, že mají po celý rok nařízenu pohotovost, že jsou povinni udržovat po pracovní době telefonické spojení s útvarem a v případě potřeby se i v časové normě do 360 minut dostavit do zaměstnání. Existenci takového poučení potvrdili svědci Michl, Bečvář, Kubelka a Jareš a ani pplk. Ing. Kolda jeho existenci nevyloučil (viz protokol o výpovědi svědka ze dne 20. 10. 2014 sepsaný na Hlavním velitelství Vojenské policie Praha). Během roku byly také prováděny prověrky spojení k zabezpečení dosažitelnosti. V době nařízené bojové a mobilizační pohotovosti mohli být povoláni do zaměstnání k plnění služebních úkolů. Za udržování spojení a připravenost v časové normě 360 minut se dostavit do zaměstnání, by měla být stěžovateli přiznána odměna.
8. U muniční základny v Travčicích byla pohotovost nařizována prostřednictvím (byť již skartovaných) úkolových listů, což potvrdil například velitel muniční základny svědek prap. Marášek, svědkyně Truchlá a i Ing. Hadrbolec, a vypovídá o tom i jednací řád Velitelství Vojenské policie Stará Boleslav z roku 2012. Soudy tuto stěžovatelovu argumentaci odmítly s tím, že služební pohotovost musí být nařízena týdenním vnitřním rozkazem, eventuálně jiným konkrétním řídícím aktem statutárního orgánu. Není však jasné, jak k tomuto závěru došly, když v §30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, je uvedeno, že "vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost", a není nijak stanoveno, že by služební pohotovost mohla být nařízena toliko vnitřními rozkazy. Nadto případné neoprávněné nařízení pohotovosti nemění nic na tom, že by ji byl povinen plnit, když voják může rozkaz odmítnout, jen kdyby jím spáchal trestný čin.
9. Soudy se také dostatečně nevypořádaly s jím vnesenou námitkou podjatosti. O její existenci přitom svědčí, že správní orgány se ani nepokusily provést dokazování k jím namítaným procesním námitkám týkajícím se výslechu svědka Ing. Chlachuly a Ing. Látala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Stěžovatelova argumentace má povahu polemiky se závěry obecných soudů, které se však stěžovatelovými námitkami zabývaly a vypořádaly se s nimi. Problematice, zda stěžovatel měl či neměl nařízenu pohotovost, se podrobně věnovaly, a vysvětlily úvahy, na kterých své závěry zakládají. Nejvyšší správní soud tak mimo jiné vyložil, že samotné zařazení vojáků a občanských zaměstnanců do plánu uvádění do bojové připravenosti se nepovažuje za oprávnění k vyhlášení služební nebo pracovní pohotovosti, přičemž příslušný vedoucí zaměstnanec ji může vyhlásit z důvodu plnění úkolů bojové a mobilizační pohotovosti pouze v případě naléhavé potřeby. Vedoucí zaměstnanec by také nejprve musel vojákovi určit místo, kde se bude v době služební pohotovosti zdržovat, jakož i způsob jeho vyrozumění a dopravy do místa výkonu práce. Stanovení povinnosti vojáků zařazených do bojové a mobilizační pohotovosti být připraven dostavit se na stanovený signál na určené místo do 360 minut je nutné s ohledem na celkový obsah předmětných rozkazů chápat tak, že tato časová norma se uplatní až při výslovném nařízení služební pohotovosti konkrétním příslušníkům v souvislosti s plněním úkolů bojové a mobilizační pohotovosti. Pokud jde o úkolové listy, Nejvyšší správní soud konstatoval, že tyto byly již skartovány, nicméně služební pohotovost by v každém případě musela být nařízena týdenním vnitřním rozkazem, eventuálně jiným konkrétním řídícím aktem statutárního orgánu, což však v řízení nebylo prokázáno. Ústavnímu soudu za této situace nezbývá než dodat, že není jeho úlohou, aby prováděl nové další hodnocení důkazů vypovídajících o povinnostech uložených stěžovateli, nebo právní výklad toho, co je nutno za nařízení pohotovosti považovat. Možno nadto zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v tomto směru navázal na svoji předchozí judikaturu (rozsudek č. j. 4 As 84/2016-96).
13. Ústavní soud též nezjistil, že by došlo k nějakému pochybení v souvislosti se stěžovatelem namítanou podjatostí, když stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani neuvádí konkrétní osobu působící v řízení spolu s důvody majícími vzbuzovat pochybnosti o její nepodjatosti, které by byly dány pro její poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu