ECLI:CZ:US:2020:3.US.3672.19.1
sp. zn. III. ÚS 3672/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem, sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti usnesení Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZV 58/2019-135 ze dne 24. října 2019 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, SKPV, Odboru hospodářské kriminality č. j. KRPU-208491-467/TČ/2017-040080-POB ze dne 21. května 2019, za účasti Krajského státní zastupitelství v Ústí nad Labem, Policie České republiky a D. P., jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle §80 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o vydání motorového vozidla D. P. Napadeným usnesením státní zástupce zamítl stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu jako nedůvodnou. Tato rozhodnutí byla vydána v trestní věci vedené na základě trestního oznámení na osobu M. H., dne 21. 10. 2019 pak bylo v souvislosti s manipulací s předmětným vozidlem (a vozidly dalšími) zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestné činy podílnictví a zpronevěry.
3. Předmětné motorové vozidlo patřilo D. P., který jej pronajal M. H., od něhož ho následně měl údajně koupit stěžovatel. K vydání vozidla došlo dle napadených rozhodnutí z toho důvodu, že vozidlo od počátku nepochybně patřilo D. P., přičemž okolnostmi věci byla vyvrácena domněnka, že stěžovatel byl v dobré víře, že M. H. byl oprávněn věc převést.
II.
4. Stěžovatel namítá, že své vlastnické právo k věci považuje za jednoznačné, neboť vozidlo zakoupil jako nepodnikající fyzická osoba v roce 2017. Prodejce M. H. vystupoval údajně důvěryhodně a stěžovatel neměl důvod se domnívat, že by s vozidlem bylo cokoli v nepořádku. Prodejci za vozidlo řádně zaplatil a následně jej opakovaně urgoval, aby dodal zbývající doklady k vozidlu. V roce 2018 stěžovatel navíc našel v poštovní schránce plné moci s úředně ověřeným podpisem D. P. ke změně v registru vozidel. Tyto plné moci sice byly dle trestního spisu zfalšované, to však stěžovatel nemohl vědět. Stěžovatel navíc opakovaně kontroloval, zda vozidlo není v pátrání.
5. Stěžovatel dále uvádí, že vozidlo měl zhruba rok a půl, aniž by se o něj D. P. přihlásil, či se o něj jinak staral nebo projevoval zájem být vlastníkem. Naopak stěžovatel o vůz pečoval a činil na něm i potřebné úpravy. Stěžovatel neměl žádné povědomí o tom, jaké dohody mezi sebou M. H. a D. P. konkrétně mají, přičemž dle informací z trestního spisu byla jejich spolupráce velmi nestandardní a stěžovatel není zodpovědný za to, že taková spolupráce nefungovala. Stěžovatel poznamenává, že se sám cítí jako oběť, místo toho však bylo i vůči němu vzneseno obvinění, které je údajně zcela absurdní.
6. Závěrem stěžovatel poznamenává, že mu dlouhou dobu bylo odpíráno seznámení se spisem, přičemž tato skutečnost byla odčiněna až přípisem dozorujícího státního zástupce ze dne 12. 7. 2019.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2813/18 ze dne 29. 4. 2019).
IV.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ačkoli vydáním věci podle §80 odst. 1 trestního řádu za situace, kdy o jejím vlastnictví existují pochybnosti, může dojít k porušení práv potenciálního vlastníka (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2813/18 či sp. zn. IV. ÚS 395/02 ze dne 2. 7. 2003), platí zároveň, že pokud tyto pochyby dány nejsou, policejní orgán věc vydat může i tehdy, projeví-li o ni zájem více subjektů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3016/18 ze dne 12. 3. 2019).
10. V posuzované věci státní zástupce přesvědčivě vysvětlil, proč považoval stěžovatelovu dobrou víru za vyloučenou, a tedy za vyloučené i možné stěžovatelovo nabytí věci od M. H. jakožto nevlastníka. Státní zástupce poukázal zejména na to, že stěžovatel jakožto profesionál v oboru koupil/přebral vozidlo bez písemné smlouvy, jakéhokoli dokladu k vozidlu (případně jen s osvědčením o registraci silničního vozidla, v němž byl jako vlastník uveden D. P.) i bez plné moci potřebné k přepisu. Státní zástupce přihlédl i k dalším okolnostem (viz předposlední odstavec napadeného usnesení) a dospěl k závěru, který z ústavněprávního hlediska nevyvracejí ani argumenty předložené v ústavní stížnosti. Jimi ostatně stěžovatel jen prezentuje odlišný názor na posouzení své dobré víry, což je však samo o sobě podústavní otázkou. Z ústavněprávního pohledu je především podstatné, že orgány činné v trestním řízení věc posoudily komplexně a své závěry učinily na základě všech okolností dané věci.
11. Jde-li o nahlížení do spisu, z ústavní stížnosti plyne, že jakékoli případné pochybení již bylo napraveno, a to ještě před vydáním nyní napadeného usnesení státního zástupce. Stěžovatel tedy měl možnost informace ze spisu případně použít pro účely odůvodnění stížnosti proti napadenému usnesení policejního orgánu, čehož také využil. Jinými slovy, tvrzené pochybení netrvá a nemělo ani žádný vliv na nyní napadená rozhodnutí.
12. Závěrem pak možno jen připomenout, že usnesení o vrácení věci podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní povahu, a tudíž kdokoli, kdo tvrdí své právo k věci, jej může uplatnit v občanském soudním řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2307/13 ze dne 23. 2. 2015).
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu