ECLI:CZ:US:2020:3.US.369.20.1
sp. zn. III. ÚS 369/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ivety Muchkové a Hany Vonešové, obou zastoupených JUDr. Jozefem Mikloškem, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 2321/2018-365 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2018 č. j. 7 Co 1607/2017-177, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Autodoprava Houška, s. r. o., sídlem Nerudova 773, Hluboká nad Vltavou, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na veřejné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a bylo zasaženo i do jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelky (žalobkyně) se žalobou domáhaly po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 562 871 Kč s příslušenstvím. Při uplatnění nároku vycházely z toho, že vedlejší účastnice řízení dne 27. 2. 2015 uznala svůj dluh vůči právní předchůdkyni stěžovatelek (matce stěžovatelek), která pro vedlejší účastnici řízení dlouhodobě pracovala, hradila za ni některé nároky plynoucí z podnikání a poskytovala jí finanční prostředky k její činnosti.
3. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 8. 2017 č. j. 9 C 107/2017-113 žalobě zcela vyhověl a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelkám částku 562 871 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále uložil vedlejší účastnici řízení povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení ve výši 125 639 Kč (výrok II.).
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 7 Co 1607/2017-177, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále stěžovatelkám uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 126 454,08 Kč. Krajský soud (oproti okresnímu soudu, který opodstatněnost uplatněného nároku opřel o písemné uznání dluhu ze dne 27. 2. 2015) dovodil, že uznávací prohlášení ze dne 27. 2. 2015 není právním titulem (jednáním způsobilým založit smluvní vztah, z něhož by vznikla povinnost k plnění), nýbrž pouze zajišťovacím institutem [srov. §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Ze skutkových tvrzení stěžovatelek ani z obsahu předložených listin ze dne 13. 2. 2013 a ze dne 27. 2. 2015 nebylo podle krajského soudu seznatelné, co bylo předmětem uznání a nevyplývalo z nich vymezení žalobou uplatněného nároku tak, aby vedlejší účastnice řízení jako dlužnice případně mohla oponovat vyvratitelné právní domněnce trvání dluhu v době jeho uznání. Krajský soud proto stěžovatelky poučil podle §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a vyzval je, aby konkretizovaly uplatněný nárok či nároky, jež tvoří žalovanou částku. Protože ani poté nebylo zřejmé, jaké nároky žalobou uplatněná částka tvoří, krajský soud vyhovující rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl.
5. Následné dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2019 č. j. 33 Cdo 2321/2018-365 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Namítaly-li stěžovatelky, že se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu tím, že "i přes existenci vyvratitelné právní domněnky" po nich požadoval "další specifikaci jejich nároků, jakož i detailní údaje týkající se vzniku těchto pohledávek, pokud existenci závazku předloženými uznávacími prohlášeními dostatečně prokázaly, v důsledku čehož mělo dojít k přenosu důkazního břemene na žalovaného", přehlédly, že napadené rozhodnutí nezáviselo na posouzení otázky účinků uznání - tj. zda nastala vyvratitelná domněnka existence dluhu k datu uznání, případně zda došlo v důsledku tohoto uznání k přechodu důkazního břemene na vedlejší účastnici řízení, ale na tom, že stěžovatelky ani přes poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. skutkově řádně nevymezily splnění jakého dluhu či dluhů se vůči vedlejší účastnici řízení domáhají. Tvrzení, že právní předchůdkyně stěžovatelek pro vedlejší účastnici řízení dlouhodobě pracovala, hradila za ni některé nároky plynoucí z podnikání a poskytovala jí finanční prostředky k její činnosti, nepředstavovalo řádné vymezení skutkového stavu. Takové vymezení pak nevyplývalo ani z předložených listin ze dne 13. 2. 2013 a ze dne 27. 2. 2015. Přitom platí, že uznává-li dlužník více dluhů, jako tomu bylo v tomto případě (podle tvrzení stěžovatelek mělo jít o částky poskytnuté postupně v průběhu doby, kdy jejich předchůdkyně pro vedlejší účastnici řízení pracovala), musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu a výše) uznává a slibuje zaplatit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 32 Odo 376/2003).
6. Přípustnost dovolání pak nemohla založit ani námitka, že krajský soud nepřihlédl při posouzení unesení břemene tvrzení k existenci tzv. "informačního deficitu" na straně stěžovatelek. K tomu Nejvyšší soud dodal, že tzv. možnost nástupu vysvětlovací povinnosti se ustáleně dovozuje výlučně v případech, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici má. Vymezení dluhu, k jehož vzniku mělo dojít (dle tvrzení samotných stěžovatelek) plněním jejich právní předchůdkyně (ať už přímo vedlejší účastnici řízení nebo třetím osobám), takovou situací není. Zajištění dostatku informací či podkladů pro budoucí možné vymáhání pohledávky je vždy výlučnou odpovědností věřitele a není zde žádný (objektivní) důvod takovou povinnost přenášet na dlužníka.
7. Přípustnost dovolání nebyla způsobilá založit ani výtka, že krajský soud požadoval, aby stěžovatelky žalobou uplatňované nároky opatřily právní kvalifikací. Z obsahu spisu vyplývá, že krajský soud stěžovatelky prostřednictvím jejich advokáta vyzval, aby skutkově vymezily, jakých nároků se vůči žalované domáhají. Upozornil-li v souvislosti s tím krajský soud advokáta stěžovatelek, že s přihlédnutím k dosavadním skutkovým tvrzením, podle nichž jejich právní předchůdkyně hradila za vedlejší účastnici řízení některé nároky plynoucí z podnikání a poskytovala jí finanční prostředky k její činnosti, přichází do úvahy vícero možných (právních) důvodů plnění, pak požadavek na vymezení toho, o jaká plnění ze strany předchůdkyně stěžovatelek šlo, nelze považovat za porušení výše uvedené zásady.
8. Námitkou, že krajský soud svým postupem porušil zásady koncentrace řízení a rovnosti stran sporu tím, že v rozporu s nimi vedlejší účastnice řízení nepřípustně doplnila svá skutková tvrzení, pak stěžovatelky nevymezily žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo.
II.
Argumentace stěžovatelek
9. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapitulují skutkový děj, průběh řízení a obsah rozhodnutí v něm vydaných. Nejvyššímu soudu vytýkají, že rozhodl přepjatě formalisticky, když s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a v rozporu s §237 o. s. ř. nepřihlédl k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu krajským soudem. Porušení práva na soudní ochranu přitom spatřovaly stěžovatelky v tom, že krajský soud zamítl jejich žalobu z důvodu neunesení břemene tvrzení, aniž by je poučil podle §118a o. s. ř., ignoroval jejich žalobní tvrzení (zejména ohledně existence závazků vedlejší účastnice řízení vůči jejich právní předchůdkyni), stěžovatelkami navržené důkazy odmítl pro nadbytečnost provést a vedlejší účastnicí řízení nově vznesenou skutečnost zohlednil v rozporu s §119a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §205a o. s. ř. Nejvyšší soud se pak s takto tvrzenou přípustností dovolání vypořádal zcela nedostatečně s odkazem na §242 odst. 3 o. s. ř. a tvrzením, že jde o vady řízení, k nimž, není-li dovolání přípustné, nepřihlíží.
10. Stěžovatelky namítají, že se jim žádného poučení podle §118a o. s. ř. během odvolacího řízení ze strany krajského soudu nedostalo. Takový postup představuje zjevnou libovůli a zakládá nepředvídatelnost soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud pak v rozporu s obsahem spisu učinil nesprávný závěr, že stěžovatelky (údajně) byly krajským soudem poučeny podle §118a odst. 1 o. s. ř. Z jeho rozhodnutí však vůbec není zřejmé, z čeho tento závěr učinil. Tímto postupem i Nejvyšší soud zasáhl do práva stěžovatelek na spravedlivý proces.
11. Nejvyššímu soudu vytýkají i další pochybení. Tvrdí přitom, že postup Nejvyššího soudu, který shledal na jedné straně, že stěžovatelkami uváděná judikatura není na posuzovaný případ aplikovatelná, avšak současně na druhé straně odmítl meritorně posuzovat důvodnost podaného dovolání, představuje postup svévolný. Nejvyšší soud byl povinen vypořádat se s jednotlivě vznesenými předpoklady přípustnosti, které podle stěžovatelek spočívaly v porušení práva na soudní ochranu a ve svém důsledku i v porušení práva na ochranu vlastnictví.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
12. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejší účastnici řízení. Od okresního soudu si dále vyžádal příslušný spis (sp. zn. 9 C 107/2017).
13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s námitkami stěžovatelek, že se nezabýval jejich argumentací. V této souvislosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož se podává, že se všemi v dovolání uplatněnými námitkami z pohledu splnění předpokladů přípustnosti dovolání se řádně vypořádal. K tomu doplnil, že námitka, že krajský soud žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení, aniž by stěžovatelky náležitě poučil podle §118a o. s. ř., nebyla v dovolání uplatněna, pročež se jí nemohl zabývat. Nadto šlo o vadu řízení, k níž lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.
14. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že výtky stěžovatelek ohledně absence poučení podle §118a o. s. ř. považuje za nedůvodné. Při přezkumu rozsudku okresního soudu dospěl k závěru, že tvrzení a důkazy, o něž stěžovatelky opíraly svůj nárok, k jeho prokázání nepostačují. Poté jim problematiku zevrubně vysvětlil a poskytl jim poučení podle §118a o. s. ř. a lhůtu k doplnění skutkových tvrzení. Následným podáním se stěžovatelkám doplnit skutková tvrzení tak, aby mohla případně svědčit o existenci tvrzené smlouvy o půjčce uzavřené mezi vedlejší účastnicí řízení a právní předchůdkyní stěžovatelek, nepodařilo.
15. Vedlejší účastnice řízení považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, neboť jde pouze o rozdílné právní hodnocení stěžovatelek na postup obecných soudů.
16. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelkám k replice, kterou však ve stanovené desetidenní lhůtě nepodaly.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
19. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, posoudil je z pohledu stěžovatelkami uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Stěžovatelkám lze přitakat v jejich obecných tvrzeních ohledně porušení práva na soudní ochranu, včetně toho, že argumentace, která se týká základních práv a svobod, rozporem s judikaturou Ústavního soudu představuje rovněž předpoklad přípustnosti, který nemůže Nejvyšší soud přehlížet. O takový případ, který by vedl Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí z důvodu porušení základních práv a svobod stěžovatelek, však v nyní posuzované věci nešlo.
21. Stěžovatelky v prvé řadě poukazovaly na procesní pochybení krajského soudu, které mělo zakládat přípustnost dovolání a mělo spočívat v tom, že jejich žaloba byla zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení, aniž by byly náležitě poučeny podle §118a o. s. ř. Jejich tvrzení o absenci poučení krajský soudem se ovšem nezakládá na pravdě. Z vyžádaného spisu (viz protokol z jednání před krajským soudem ze dne 24. 11. 2017 na č. l. 160 a 161) se podává, že krajský soud opakovaně vyzýval právního zástupce stěžovatelek ke konkretizaci a vymezení žalobou uplatněného nároku a vymezení pohledávky (či pohledávek), jíž se stěžovatelky domáhají. Rovněž je poučil o rozdílu mezi půjčkou a placením za jiného. Stejně tak krajský soud zdůraznil, že uznání dluhu představuje pouze zajištění existujícího závazku. Apeloval přitom na stěžovatelky, zda mají doklady o půjčce či jiných finančních tocích mezi jejich právní předchůdkyní a vedlejší účastnicí řízení. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že byť v protokolu z jednání není explicitně uvedeno, že stěžovatelky byly poučovány podle §118a odst. 1 o. s. ř., obsahově odpovídajícího poučení se jim dostalo. Pakliže ani po takovém poučení nedoplnily svá tvrzení, resp. jimi uvedená tvrzení nedostačovala pro závěr o uzavření smlouvy o půjčce mezi právní předchůdkyní stěžovatelek a vedlejší účastnicí řízení či o existenci jiného právního titulu, na jehož základě svůj nárok uplatňovaly, musela být jejich žaloba zamítnuta. Stěžovatelky dále evidentně zaměňují povinnost tvrzení s důkazní povinností (o tom svědčí alespoň jejich odkazy na judikaturu, která se týká zamítnutí žaloby v souvislosti s neunesením důkazního břemene a neprovedením navrhovaných důkazů).
22. Stěžovatelky dále uváděly, že krajský soud nepřihlédl k jimi navrhovaným důkazům, resp. je odmítl pro nadbytečnost, a posléze žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení. Zde stěžovatelky přehlíží, na co správně poukázal krajský soud, že důkazy nejsou způsobilé nahradit jejich absentující tvrzení. Stěžovatelky měly totiž primárně povinnost tvrzení a k jejich prokázání následně měly navrhovat důkazy. Netvrdily-li však rozhodné skutečnosti, tedy neunesly břemeno tvrzení, jako tomu bylo ve stávající věci, bylo provádění jakýchkoliv důkazů, které měly sloužit k prokázání těchto chybějících tvrzení, z povahy věci skutečně nadbytečné. Žaloba přitom nebyla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, nýbrž právě pro neunesení břemene tvrzení. Proto ani stěžovatelkami uváděná rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003 sp. zn. 21 Cdo 408/2003 nebo ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 904/2016 aj.), která se týkají případů odmítnutí navržených důkazů pro nadbytečnost a následného zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene, nejsou na nyní posuzovanou věc přiléhavá.
23. Vytýkaly-li stěžovatelky Nejvyššímu soudu, že se nevypořádal s jimi uváděnými předpoklady přípustnosti, je třeba připomenout, že závěr Nejvyššího soudu o splnění či nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
24. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelek vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelkami tvrzené porušení práva na soudní ochranu spočívající v absenci poučení podle §118a o. s. ř. krajským soudem se ukázalo jako liché, a proto ani jimi v tomto směru uplatněná dovolací argumentace nemohla naplňovat předpoklad přípustnosti vyslovený ve výše citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. K ostatním námitkám stěžovatelek se pak Nejvyšší soud jednoznačně vyslovil tak, že nemohly založit přípustnost dovolání, přičemž svoje úvahy dostatečně jasně a srozumitelně odůvodnil.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu