ECLI:CZ:US:2020:3.US.3694.19.1
sp. zn. III. ÚS 3694/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2019 č. j. 7 Tdo 884/2019-1781, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2019 č. j. 3 To 12/2019-1716 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 7 T 164/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7, čl. 8, čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2018 č. j. 7 T 164/2017 byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to (ve výroku blíže specifikované) pistole včetně zásobníku a dvou kusů nábojů.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 2. 2019 č. j. 3 To 12/2019-1716 bylo odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu dle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2019 č. j. 7 Tdo 884/2019-1781 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, co se týče trestného činu loupeže v tom, že žádal po poškozeném zaplacení údajné pohledávky ve výši 200 000 Kč, když však ten odmítl s tvrzením, že má vše uhrazeno, začal poškozenému slovně vyhrožovat a přitom požadoval placení dluhu, následně požadoval, aby ihned vyzvedl ve stavebninách zboží a toto předal stěžovateli k úhradě dluhu, dále požadoval zaplacení první splátky ve výši 5 000 Kč a po zjištění, že poškozený peníze nemá, požadoval ponechání na místě vozidla, kterým poškozený přijel, do doby, než bude mít peníze, a když poškozený odmítl s tím, že vozidlo je jeho dcery, obviněný začal znovu křičet a vyhrožovat. V průběhu toho přistoupil k poškozenému, oběma rukama ho uchopil za krk, škrtil ho, natlačil na stěnu místnosti a několikrát udeřil jeho hlavou o zeď, vyhrožoval, že ublíží dceři poškozeného, a ve vyhrožování ustal až v okamžiku, kdy poškozený ze strachu o své zdraví i zdraví své rodiny přislíbil stěžovateli jak splacení údajného dluhu formou splátek, tak okamžité vydání nářadí z pronajaté garáže v O., přičemž takto byly ke škodě poškozeného odvezeny věci v celkové hodnotě 22 270 Kč.
6. Co se týče přečinu nedovoleného ozbrojování, bylo shledáno, že stěžovatel, aniž by byl držitelem zbrojního průkazu nebo zbrojní licence, si opatřil a poté přechovával nelegálně upravenou krátkou střelnou zbraň spadající do kategorie B, kterou i s náboji měl u sebe v době zadržení a snažil se z místa utéci, přičemž uvedenou zbraň držel v ruce, byl však policisty zpacifikován a zbraň byla zajištěna.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. U trestného činu loupeže je dovozována pouze z výpovědi poškozeného a audionahrávky. O této nahrávce lze přitom mít řadu pochybností. Jednak vůbec neměla být připuštěna jako důkaz, když byla pořízena poškozeným bez souhlasu stěžovatele (respektive osob na ní zachycených); soudy zde dostatečně neprovedly test proporcionality. Existence nahrávky také může naznačovat, že by mohlo jít o provokaci stěžovatele. Kromě toho z nahrávky není zřejmé, kdo konkrétně pronáší jednotlivé výroky a zda hlas odpovídá stěžovateli.
8. Přesvědčivě prokázáno zejména není, že by stěžovatel užil vůči poškozenému násilí, kdy v tomto směru proti stěžovateli svědčí toliko výpověď poškozeného, které soud bezmezně důvěřuje, ačkoliv je to osoba odsouzená pro trestný čin a dlužník. Zbylí svědci násilí nepotvrdili a ani z jiných důkazů žádné násilí nevyplývá, když pouhý zvýšený hlas zaznamenaný na nahrávce jeho existenci nedokazuje, přičemž poškozený ani nevyhledal lékařskou pomoc. Za této situace je soud povinen zkoumat důvěryhodnost svědka, neboť jde o situaci tvrzení proti tvrzení, jak judikoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853), což však soudy neučinily.
9. Dokazování neprokázalo ani existenci pohrůžky bezprostředního násilí.
10. Stěžovatel také upozorňuje, že i když soudy hovoří o "údajné" pohledávce, dle výslechu E. H. i dalších osob a listinných důkazů pohledávka skutečně existuje. Existenci této pohledávky soudy řešily pouze okrajově, což však nemůže obstát, neboť má vliv na posouzení společenské škodlivosti vytýkaného jednání, kdy specifickou kategorií případů jsou situace, kdy se pachatel pomocí násilí, resp. pohrůžkou násilí domáhá svého práva. Ústavní soud vyslovil již dříve názor, že: "Jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit." Tento legitimní cíl byl přitom umocněn tím, že poškozený je pravomocně odsouzeným pachatelem trestného činu podvodu a od svědkyně E. H. vylákal vysoké finanční částky, aniž by za to obdržela adekvátní protiplnění. Strohé konstatování soudu, že existence nebo neexistence pohledávky nemá vliv na trestnost jednání stěžovatele, nemůže s ohledem na výše uvedený názor Ústavního soudu obstát.
11. I při odhlédnutí od výše uvedeného, je dále otázkou, zda skutek by neměl být právně kvalifikován namísto trestného činu loupeže dle §173 odst. 1 trestního zákoníku jako trestný čin vydírání dle §175 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Stěžovatel neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu loupeže, ale měl požadovat po poškozeném úhradu dluhu, tedy aby něco poškozený konal. Trestnému činu loupeže by spíše odpovídalo, kdyby se zmocnil například mobilu a dalších věcí co měl poškozený u sebe, zatímco zde šlo v podstatě o věci hodící se do zástavy, jak je poškozený nabídl.
12. Co se týče odsouzení za nedovolené ozbrojování, vina stěžovatele byla dovozena jen na základě tvrzení zasahujících policistů, ač nelze zcela vyloučit zájem na předmětném řízení, kdy v případě pochybení na jejich straně by mohlo být jejich jednání prověřováno. Na zbrani se nenacházely žádné otisky prstů, ačkoliv dle tvrzení soudu měl stěžovatel zbraň při zásahu v držení. Není možné věřit svědkům jen proto, že jsou policisty.
13. Zasahující policisté nadto byli vyslechnuti u hlavního líčení bez jeho přítomnosti, ačkoliv k tomu nebyl dán zákonný důvod, čímž nebyla dána možnost konfrontace těchto svědků přímo stěžovatelem. Jeho právo na obhajobu bylo taktéž narušeno tím, že hlavní líčení konané dne 14. 6. 2018 proběhlo v době, kdy byl zdravotně indisponován, jak vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. Margity Smatanové, Ph.D.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
16. Stěžovatel především není spokojen s hodnocením důkazů provedeným soudy, k čemuž nezbývá než připomenout, že jejich nové přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší. Jestliže soudy uvěřily výpovědi poškozeného, podporované obsahem zmiňované audionahrávky, pak své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí řádně odůvodnily, což je z pohledu přezkumu před Ústavním soudem klíčové. Sama skutečnost, že poškozený nahrávku pořídil skrytě bez vědomí stěžovatele, bezpochyby není důvodem pro její procesní nevyužitelnost. Dosavadní praxe v zásadě akceptuje použitelnost i kontroverzněji obstaraných soukromých záznamů třetími osobami o pachatelích trestných činů (k ní viz Dostál, Otto: Zajišťování důkazů u počítačové kriminality - sledování, důkazy od oznamovatelů. Trestněprávní revue, C. H. Beck, roč. 2019, č. 5, str. 108). Zpochybňuje-li stěžovatel důvěryhodnost poškozeného, význam obsahu nahrávky a upozorňuje například na takové skutečnosti, jako že poškozený nevyhledal lékařskou pomoc, pak předkládá polemiku se závěry obecných soudů vedenou toliko v rovině běžného zákona, která se míjí s úlohou Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti.
17. Stěžovatel upozorňuje, že Ústavní soud dříve judikoval, že "jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc, avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, postupuje sice protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit". Tyto závěry Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), nicméně učinil tak za skutkově velmi odlišné situace, kdy šlo o případ vlastníka nemovitosti, který namísto občanskoprávní žaloby na vyklizení a navazujícího návrhu na výkon rozhodnutí postupoval svépomocí. Stěží lze jistě případ otevření dveří, vstupu do prostor obývaných jinou osobou a vynesení jejích věcí řešený pod sp. zn. I. ÚS 3113/13 srovnávat s jednáním, kterého se měl dopustit stěžovatel, zahrnujícím fyzické násilí na jiném člověku a výhružky takového násilí na další osobě, tedy zjevně konání již samo o sobě velmi společensky škodlivého.
18. K problematice právní kvalifikace lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, který vysvětlil, že jednání stěžovatele ohrozilo nejen zájem chráněný ustanovením §175 trestního zákoníku (tj. svobodné rozhodování člověka), nýbrž zasáhlo způsobem předpokládaným v §173 téhož zákona současně i do majetkové sféry poškozeného, která je spolu s osobní svobodou posléze uvedeným ustanovením chráněna. Jednání stěžovatele tak bylo správně kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 trestního zákoníku.
19. Žádnou libovůli Ústavní soud neshledává ani v tom, že soudy uvěřily výpovědím policistů. Ke stěžovatelově argumentaci lze podotknout, že i když jistě není možné věřit svědkům jen proto, že jsou policisty, nelze zajisté ani říci, že policista nemůže být svědkem. V posuzované věci se rovněž nejeví, že by došlo k porušení stěžovatelova práva na obhajobu, když je zjevné, že stěžovatel se v řízení aktivně hájil, soudy na jeho obhajobu v napadených rozhodnutích reagují a vypořádávají se s ní, přičemž ostatně ani nejde o skutkově nějak komplikovaný případ. K přítomnosti stěžovatele u výslechu svědků lze odkázat na str. 12 usnesení krajského soudu, ve kterém soud vyložil, že výslech svědka v nepřítomnosti osoby obžalované není v rozporu s trestním řádem, když je upraven v §209 odst. 1 téhož zákona.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu