ECLI:CZ:US:2020:3.US.3749.19.1
sp. zn. III. ÚS 3749/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. D., t. č. ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2019 č. j. 7 Tdo 715/2019-13003 a rozsudku Vrchního soudu v Praze z dne 23. listopadu 2018 sp. zn. 3 To 75/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 2 T 9/2016 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, dále peněžitý trest v celkové výši 8 000 000 Kč a pro případ jeho nevykonání náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev na dobu osmi let a trest propadnutí věci, a to finančních prostředků na označených účtech a vydaných při domovní prohlídce. Dále bylo rozhodnuto o zabrání finančních prostředků uložených v bezpečnostní schránce J. S. a na účtu R. D. a o zabrání náhradní hodnoty - finančních prostředků vydaných R. D. při domovní prohlídce a finančních prostředků na účtu obchodní společnosti A.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušil a nově rozhodl stejně jako městský soud s tím rozdílem, že upravil popis skutkových okolností ve výroku o vině a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání zúčastněných osob podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci. Argumentaci, že fakticky ovládal společnosti, které měl řídit s úmyslem vyhnout se řádným povinnostem k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), označuje za nepravdivou. Skutková zjištění jsou dle jeho přesvědčení v rozporu s provedenými důkazy. Při respektování zásady uvedené v §2 odst. 6 tr. řádu je jisté, že byl odsouzen nevinný člověk, který provozoval síť reklamních médií v obchodní společnosti B, a který inkasoval finanční prostředky od jiných společností za prodej vysílacích časů. Jinak by nemohlo být odvysíláno reklamní zadání - zdanitelné plnění. Najisto bylo postaveno, že stěžovatel nebyl v postavení statutárního orgánu ani zaměstnance v uvedených obchodních společnostech, z něhož by plynula povinnost za plnění daňových odvodů, a není přesvědčivé tvrzení, že by jakkoliv mohl ovlivňovat skupinu společností, které mohou být součástí zločinného uskupení. Nebylo prokázáno, že by tyto společnosti mohl ovládat a nebyl ani osobou povinnou k správci daně. Tomu vědomě nepodával nepravdivé údaje a k uvádění nepravdivých údajů nedával ani nikomu jinému pokyny. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyslovuje přesvědčení, že mělo být užito pravidlo in dubio pro reo.
6. Stěžovatel soudům dále vytýká nesprávné stanovení výše škody a nesprávný výpočet rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty. Soudy se přitom nevypořádaly s posudkem znalce Ing. Lukáše Eisenworta, který upozornil, že postup městského soudu neodpovídá zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
7. Stěžovatel nesouhlasí ani s uloženými tresty, které označuje za likvidační, přičemž poukazuje na to, že již před zahájením trestního řízení se u něho objevovaly příznaky organické depresivní poruchy a byla u něho zjištěna porucha paměti. Je tak nepravděpodobné, že by si zapamatoval údaje až k tisíci platebním operacím v období tří let a byl schopen řídit patnáct právnických osob. Brojí i proti výroku o zabrání věci a náhradní hodnoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku městského soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Vrchní soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 tr. řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad, s výjimkou formální nesprávnosti výpočtu rozsahu zkrácení DPH a procesní využitelnosti výpovědi svědka M. T. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s relevantními odvolacími námitkami stěžovatele, které označil za nedůvodné. Poukázal na prokázanou vůdčí roli stěžovatele, který stál na pomyslném vrcholu řetězce v rozsudku popsaných obchodních společností, které fakticky ovládal, i na jeho jednání a působení na další osoby, vedoucí ke krácení DPH. O jeho faktickém vlivu na dění v předmětných obchodních společnostech svědčí řada důkazů vyjmenovaných v rozhodnutí městského soudu i v napadeném rozsudku. Stěžovatel sice poukazuje na některé, pro něj příznivé, svědecké výpovědi, přičemž ale pomíjí skutkové závěry svědčící o účelovosti formální existence ve výroku vyjmenovaných skupin obchodních společností, a řadu stěžejních důkazů, které ho s těmito korporacemi spojují. Nemůže obstát jeho argumentace, že tyto společnosti si mezi sebou prodávaly vysílací časy na reklamních obrazovkách, neboť bylo prokázáno, že předmětné subjekty nevyvíjely žádnou činnost, krom toho, že přijímaly platby od společností C a D jako úhradu faktur za fiktivní plnění, které byly následně vybírány v hotovosti a předávány stěžovateli nebo jím určeným osobám. S důkazy vyznívajícími v jeho prospěch se ústavně konformně vypořádal již městský soud, který vysvětlil, proč jim neuvěřil. Na zjištěných skutkových závěrech nemůže nic změnit stěžovatelem poukazovaný znalecký posudek vypracovaný Ing. Lukášem Eisenwortem, který není dle názoru vrchního soudu výsledkem znaleckého zkoumání, ale pouze vyjádřením názoru znalce na zjištěný skutkový stav.
11. Vrchní soud dal znalci za pravdu pouze v tom, že městský soud nesprávně vypočítal rozsah zkrácení daně. Zjistil, že byly, zjevně omylem, do základu pro výpočet DPH zahrnuty celé fiktivní částky, které DPH již obsahovaly. Jeho přepočtem tak celkový rozsah zkrácení daně poklesl z původní částky 130 917 660 Kč na částku 108 543 258,10 Kč, což se následně logicky promítlo i do výroku o uloženém trestu odnětí svobody, neboť stěžovateli byl vyměřen trest nižší. Přes námitky stěžovatele o nesprávném výpočtu rozsahu zkrácení DPH, tak lze odkázat na provedené dokazování, z něhož vyplývá logický výpočet na základě zjištěných skutečností.
12. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nebyl statutárním orgánem zainteresovaných obchodních společností, neměl k nim ani žádný jiný formální vztah týkající se plnění daňových povinností, takže nemohl jakkoliv ovlivnit plnění daňových povinností. V této souvislosti lze odkázat na ústavně souladné závěry Nejvyššího soudu, který tuto námitku shledal podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, označil ji však za zjevně neopodstatněnou, když pro daný model trestné činnosti je běžné a logické, že hlavní pachatelé stojí zásadně mimo oficiální struktury jimi vytvořených a ovládaných řetězců společností, jejichž jediným cílem je krácení daně. Relevantní přitom je, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku není trestným činem se speciálním subjektem, což znamená, že pachatelem může být kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, nebo nikoliv v zákonné výši, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani, popř. větší rozsah činil jejich součet.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud totiž může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje vybrané body své obhajoby, s níž se však soudy všech stupňů řádně vypořádaly. K jednotlivým námitkám nemá Ústavní soud co dodat a lze odkázat na příslušná místa zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Opakovat na tomto místě podrobné závěry a důkazy, z nichž tyto závěry vyplývají, je v řízení o ústavní stížnosti nadbytečné. Lze shrnout, že soudy v napadených rozhodnutích a předtím v rozsudku městského soudu provedly souhrnné hodnocení všech důkazů a vyloučily jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině.
15. Obdobně lze posoudit i námitky vznesené proti uloženým trestům, které stěžovatel uplatnil i v řízení před soudy, neboť i na ně soudy v napadených rozhodnutích přiměřeně reagovaly. Relevantní je, že stěžovateli byly uloženy tresty, které zákon připouští, a jejichž výše není v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe a s účelem trestu, že soudy přihlédly k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k dalším okolnostem popsaným v rozsudku městského soudu, k možnostem nápravy stěžovatele i jeho poměrům a neopomněly se zabývat polehčujícími i přitěžujícími okolnostmi. Brojí-li stěžovatel i proti výroku o zabrání věci a náhradních hodnot, jde o námitky, k jejichž podání není stěžovatel oprávněn, neboť uvedené výroky se jej bezprostředně netýkají [viz §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
16. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, a kdy stěžovateli byly uloženy druhy trestů, které zákon připouští, a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu