ECLI:CZ:US:2020:3.US.3752.19.2
sp. zn. III. ÚS 3752/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. I., zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. listopadu 2018 č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně podle §83 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby bylo rozhodnuto, že náklady jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti nese stát.
2. Z vyžádaného spisového materiálu, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel je státním občanem Republiky Uzbekistán a na českém území podal žádost o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra dne 8. 11. 2018 pod č. j. OAM-665/ZA-ZA11-ZA19-2018 rozhodlo, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), a dle §25 písm. i) daného zákona zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dále konstatovalo, že státem příslušným k posouzení žádosti je Francouzská republika, a to podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen "nařízení Dublin III"). Ministerstvo vnitra uvedlo, že stěžovatel učinil dne 1. 2. 2018 prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky a byl držitelem krátkodobého víza vydaného Francouzkou republikou dne 7. 9. 2017 s možností jediného vstupu a maximální délkou pobytu od 16. 9. 2017 do 12. 10. 2017. Z tohoto důvodu je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 12 nařízení Dublin III příslušná Francouzská republika, která stěžovateli vízum vydala. Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že ve stěžovatelově případě Česká republika nevyužila diskrečního ustanovení představovaného čl. 17 nařízení Dublin III a nerozhodla se posoudit jeho žádost, k jejímuž posouzení je podle kritérií v tomto nařízení příslušný jiný stát. Stěžovatel totiž nemá na území České republiky rodinné příslušníky, socio-ekonomické ani kulturní vazby.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2019 č. j. 4 Az 75/2018-33 zamítl stěžovatelovu žalobu proti zmíněnému rozhodnutí Ministerstva vnitra. Neshledal namítané procesní vady v postupu Ministerstva vnitra, ani v jeho hodnocení k nevyužití diskrečního ustanovení (čl. 17 nařízení Dublin III). Podle městského soudu netrpělo správní rozhodnutí nepřezkoumatelností, naopak bylo řádně odůvodněné a vycházelo z vyhovujících podkladů.
4. Nejvyšší správní soud poté rozsudkem ze dne 31. 10. 2019 č. j. 9 Azs 139/2019-69 zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti tomuto rozsudku městského soudu. Ztotožnil se s městským soudem v tom, že správní rozhodnutí netrpí procesními vadami a že nebyl podklad pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. Kasační námitka uplynutí šestiměsíční lhůty pro přemístění stěžovatele podle čl. 29 nařízení Dublin III byla nepřípustná podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť ji stěžovatel neuplatnil před městským soudem, ačkoli mohl. Nejvyšší správní soud dále podle §109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlížel ke změně stěžovatelovy osobní situace, k níž došlo na základě okolností vzniklých po vydání rozsudku městského soudu (vážný psychický stav jeho manželky s rizikem sebevražedného chování při změně prostředí, jíž by vyvolalo její přemístění podle nařízení Dublin III). Zmínil však, že se i přes zamítnutí kasační stížnosti bude muset Ministerstvo vnitra před samotným přemístěním stěžovatele do Francouzské republiky zabývat tím, zda neuplynula šestiměsíční lhůta podle čl. 29 nařízení Dublin III. Dospěje-li k závěru, že daná lhůta neuplynula, bude muset posoudit, zda je přemístění stěžovatele proveditelné s ohledem na zdravotní stav jeho manželky. Je totiž žádoucí, aby se výsledek správního řízení se stěžovatelem odvíjel od výsledku řízení s jeho manželkou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvedl, že do České republiky přicestoval v roce 2017. Důvodem pro opuštění země původu (Republiky Uzbekistán) byl sňatek se ženou, která je o 8 let starší než on. V zemi původu je uzavření takového manželství místní kulturou odmítané. Stěžovatel se obával o život své manželky, které její bratři vyhrožovali tzv. vraždou ze cti. Dále zmínil, že dne 12. 3. 2019 jeho žena porodila mrtvé dítě. Již před touto událostí v minulosti jednou potratila. V dubnu 2019, tj. po vydání rozsudku městského soudu, se v návaznosti na porod mrtvého dítěte její psychický stav zhoršil. Jeho manželka trpí sebevražednou ideací, mikromanickými bludnými produkcemi v důsledku porodu mrtvého dítěte. Psycholog vyhodnotil, že stěžovatelova manželka potřebuje být ve známém prostředí a mít při sobě svého manžela (stěžovatele). Jakákoli podstatná změna v tomto stavu by jistě vedla ke zhoršení jejího psychického stavu a pravděpodobně k dalšímu pokusu o sebevraždu. V době podání ústavní stížnosti byla jeho žena opět těhotná, přičemž šlo o rizikové těhotenství. V průběhu řízení o ústavní stížnosti jeho manželka dne 19. 2. 2020 porodila syna, jak následně Ústavnímu soudu doložil.
6. Po stěžovateli je vyžadováno, aby opustil území České republiky, kde je jeho psychicky nemocná žena, což je podle něj v rozporu s čl. 8 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života. Jeho vycestování by znamenalo přímou újmu pro jeho ženu, která by se opět mohla pokusit o sebevraždu.
7. V českém právu i právu Evropské unie je podle stěžovatele odlišováno předání podle nařízení Dublin III od jiných institutů cizineckého práva jako je vyhoštění, povinnost opustit území či ukončení pobytu na území. Z hlediska Úmluvy jsou však všechna opatření státu, která cizince donucují k opuštění území, považována za vyhoštění. Při zkoumání, zda stěžovatel měl účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, je tak třeba užít shodná kritéria, která používá Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost měla být posouzena meritorně ve vztahu ke všem uplatněným námitkám, zejména námitkám ke zhoršení psychického stavu jeho manželky.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud mu odepřel spravedlnost tím, že se nezabýval námitkou uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III. Nedojde-li k přemístění cizince v této lhůtě, tak státu původně příslušnému k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zanikne povinnost přijmout dotčeného cizince a státem příslušným k posouzení žádosti se stává stát, který se dožadoval přemístění. Stěžovatel tuto šestiměsíční lhůtu považuje za prekluzivní a tvrdí, že k jejímu uplynutí musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Dále se dovolával rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 25. 10. 2017 ve věci C-201/16, Shiri (dále jen "rozsudek SDEU ve věci Shiri"; rozhodnutí SDEU jsou dostupná z https://curia.europa.eu), podle něhož je stát, na který přešla příslušnost podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, povinen z úřední povinnosti svou příslušnost bez zbytečného odkladu uznat. Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě tato šestiměsíční lhůta uplynula dne 6. 12. 2018.
III.
Vyjádření účastníků řízení, replika stěžovatele
9. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že řízení o kasační stížnosti je řízení o mimořádném opravném prostředku, v němž nelze přihlížet ke skutečnostem nastalým po vydání napadeného rozsudku městského soudu. Nepřípustné jsou podle §104 odst. 4 s. ř. s. důvody kasační stížnosti, které stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud proto nemohl přihlížet k námitce uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť ji stěžovatel neuplatnil před městským soudem, přestože mu v tom nic nebránilo. Nešlo o skutečnost, k níž by měl městský soud přihlížet ex offo. Rozsudek SDEU ve věci Shiri, na nějž stěžovatel odkázal, se týkal situace, kdy účastník uplynutí této lhůty namítal před prvoinstančním soudem. Závěry daného rozsudku se tak vztahují k situaci, kdy byla vznesená námitka soudem projednatelná. Ačkoli Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, připomněl Ministerstvu vnitra jeho povinnost zabývat se otázkou možného uplynutí zmíněné lhůty a rovněž závěry v rozsudku SDEU ze dne 16. 2. 2017 ve věci C-578/16 PPU, C. K., H. S. a A. S.; dále jen "rozsudek SDEU ve věci C. K."), podle nichž se má posoudit zdravotní stav dotčené osoby před jejím přemístěním. Nejvyšší správní soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou nebo ji zamítnout.
10. Městský soud s ústavní stížností nesouhlasí a odkázal na odůvodnění svého rozsudku a rozsudku Nejvyššího správního soudu.
11. Ministerstvo vnitra uvedlo, že v době podání jeho vyjádření již není možné navrátit stěžovatele do Francouzské republiky na základě nařízení Dublin III, a to pro uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 2 daného nařízení. O této skutečnosti stěžovatele informovalo již dne 8. 11. 2019. Vzhledem k přechodu příslušnosti posoudit stěžovatelovu žádost o mezinárodní ochranu na Českou republiku Ministerstvo vnitra vydalo rozhodnutí ze dne 27. 1. 2020 č. j. OAM-1013/ZA-ZA11-P07-2019. Tímto rozhodnutí bylo zastaveno řízení o stěžovatelově žádosti o mezinárodní ochranu podle §3c ve spojení s §25 písm. d) zákona o azylu, neboť Ministerstvo vnitra shledalo, že stěžovatel se jako žadatel o udělení mezinárodní ochrany bez závažného důvodu nedostavil k poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebo k pohovoru nebo neposkytuje informace nezbytné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Ministerstvo vnitra zmínilo, že dané rozhodnutí vydalo s přihlédnutím k tomu, že příslušná k posouzení žádosti je Česká republika. Po doručení daného rozhodnutí je možno se proti němu bránit správní žalobou.
12. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti využil a v replice reagoval na argumenty ve vyjádření, informoval o nových skutečnostech (zejména o narození syna) a setrval na své ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
15. Ministerstvo vnitra v posuzované věci rozhodlo o tom, že stěžovatelova žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, podle §25 písm. i) daného zákona zastavilo řízení o udělení mezinárodní ochrany a dále konstatovalo, že státem příslušným k posouzení stěžovatelovy žádosti je Francouzská republika, a to podle čl. 3 nařízení Dublin III. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je takové rozhodnutí rozhodnutím o přemístění ve smyslu nařízení Dublin III, neboť na něj navazuje již jen provedení transferu cizince (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 17. 1. 2019 č. j. 9 Azs 442/2018-58, bod 24; rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz). Pro účely posouzení ústavní stížnosti tak na rozhodnutí Ministerstva vnitra v posuzované věci Ústavní soud hledí jako na rozhodnutí o přemístění ve smyslu nařízení Dublin III.
16. V ústavní stížnosti stěžovatel předložil argumentaci, která se vztahuje ke dvěma otázkám, jež z právního hlediska vystupují odděleně. Jednak se jeho námitky vztahují k právu na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a soudní ochraně tohoto práva (část V. A.) a jednak jeho námitky směřují do hodnocení Nejvyššího správního soudu, který za nepřípustnou označil námitku, že až po vydání správního rozhodnutí uplynula šestiměsíční lhůta k přemístění (část V. B.).
V. A. Soukromý a rodinný život
17. Porušení základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), resp. práva na respektování svého soukromého a rodinného života (čl. 8 odst. 1 Úmluvy), spatřuje stěžovatel v tom, že jej podle jeho názoru rozhodnutí Ministerstva vnitra nutí opustit území České republiky, kde má svou psychicky nemocnou manželku. Stěžovatel tvrdí, že je nezbytné, aby byl se svou ženou s ohledem na její psychický stav.
18. Ke zhoršení psychického stavu stěžovatelovy ženy došlo až po vydání rozsudku městského soudu. V kasační stížnosti stěžovatel tvrdil, že k výraznému zhoršení psychického stavu jeho manželky došlo v návaznosti na porod mrtvého dítěte, k němuž došlo 12. 3. 2019. Rozsudek městského soudu byl vydán dne 8. 3. 2019. Ústavní soud se z tohoto důvodu vyjádří nejprve k situaci, která ve věci byla v průběhu řízení před Ministerstvem vnitra a městským soudem (tj. situaci do výrazného zhoršení psychického stavu stěžovatelovy manželky; k tomu body 19. až 20.), a následně pak k situaci, která zde byla v době řízení před Nejvyšším správním soudem (tj. době, kdy k tvrzenému zhoršení psychického stavu již došlo; k tomu body 21. až 27.).
19. Co se týče situace v průběhu řízení před Ministerstvem vnitra a městským soudem, je nutno zdůraznit, že z rozhodnutí Ministerstva vnitra v době jeho vydání nešlo dovozovat, že by mělo dojít k vzájemné dlouhodobé separaci stěžovatele a jeho manželky. Obdobné správní rozhodnutí totiž Ministerstvo vnitra vydalo i pro stěžovatelovu manželku (šlo o rozhodnutí ze dne 8. 11. 2018 č. j. OAM-727/ZA-ZA11-ZA19-2018). Ve shodný den tak bylo vydáno rozhodnutí o přemístění jak pro stěžovatele, tak pro jeho manželku s tím, že členským státem Evropské unie příslušným k posouzení jejich žádostí o mezinárodní o ochranu je v obou případech Francouzská republika. Z tohoto důvodu nelze dovozovat, že by Ministerstvo vnitra jakkoli rozhodlo o separaci manželů. Dále lze poznamenat, že ve vztahu k imigraci neukládá čl. 8 Úmluvy signatářským státům povinnost respektovat volbu manželských párů o státu jejich pobytu (rozsudek ESLP ze dne 20. 6. 2002 ve věci Al-Nashif proti Bulharsku, č. stížnosti 50963/99, §114; rozhodnutí ESLP jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int). Stěžovatel ani jeho žena neměli k České republice do svého příjezdu žádné vazby a rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo vydáno 13 měsíců po jejich příjezdu do České republiky.
20. Ke zhoršení psychického stavu stěžovatelovy ženy došlo až po vydání rozhodnutí jak Ministerstva vnitra, tak městského soudu, již z tohoto důvodu tato až dodatečně vzniklá okolnost nemohla mít odraz v jejich rozhodnutí. Před městským soudem stěžovatel námitku porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života vůbec neuplatnil. Městský soud proto neporušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), když se nezabýval neuplatněnou námitkou. Navíc, jak bylo již poznamenáno, v průběhu řízení před městským soudem nebyly ani dány skutkové okolnosti (zhoršení psychického stavu manželky), od nichž zásah do soukromého a rodinného života stěžovatel posléze ve svých tvrzeních odvozoval.
21. V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil námitku, že pro nově nastalé zhoršení psychického stavu své manželky ji nemůže opustit. V řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatel poukazoval na zhoršení zdravotního stavu své manželky, k čemuž mělo dojít po porodu mrtvého dítěte v době po vydání rozsudku městského soudu. Tvrdil pak, že jeho ženu nelze pro křehkost jejího psychického stavu podrobit přemístění ve smyslu nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud k těmto skutečnostem nepřihlížel podle §109 odst. 5 s. ř. s., neboť podle něj se v řízení o kasační stížnosti nepřihlíží k těm skutečnostem, jež stěžovatel uplatnil po vydání kasační stížností napadaného rozhodnutí.
22. Ústavní soud shledal, že judikatura Nejvyššího správního soudu připouští za výjimečných okolností prolomení pravidla v §109 odst. 5 s. ř. s. a též v §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož správní soud při přezkoumávání správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Patří sem i prolomení §75 odst. 1 a §109 odst. 5 s. ř. s. jinou normou, která požívá aplikační přednost podle čl. 10 Ústavy, jíž může být i čl. 8 Úmluvy v případech jeho možného porušení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2013 č. j. 8 Azs 27/2012-65, body 31 a 32; či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 1 Azs 211/2015-43, body 7 a 8 či ze dne 15. 1. 2020 č. j. 1 Azs 358/2019-42, bod 12). Jednou z podmínek, která musí být splněna pro nutnost prolomení zmíněných ustanovení soudního řádu správního, je skutečnost, že by ochrany práva podle čl. 8 Úmluvy nebylo možno dosáhnout v jiném řízení. Z hlediska možného porušení čl. 8 Úmluvy výkonem rozhodnutí o přemístění se však v případě stěžovatele nabízela žaloba na ochranu před nezákonným zásahem pokynem nebo donucením správního orgánu (§82 s násl. s. ř. s.; dále jen "zásahová žaloba"). Nebylo tedy důvodu k prolomení §109 odst. 5 s. ř. s.
23. Faktické provádění nebo provedení přemístění může být napadeno zásahovou žalobou. V této žalobě, podané poté, co veřejná správa započala činit kroky bezprostředně směřující k realizaci přemístění či jej již provedla, je možno vznést i námitku porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), resp. na jeho respektování (čl. 8 odst. 1 Úmluvy). Právo na respektování soukromého a rodinného života chrání i čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie (jde o právo odpovídající čl. 8 Úmluvy, což má význam z hlediska čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie). Tímto způsobem se tak obecně nabízí možnost nechat podrobit soudní kontrole otázku zachování daného základního práva při provádění přemístění. K otázce, zda a případně jaké požadavky vyplývají z tohoto lidského práva, které má své místo i v systému práva Evropské unie, pro provádění přemístění podle nařízení Dublin III, se v podmínkách posuzované věci nemůže Ústavní soud vyjadřovat, neboť takové posouzení nebylo provedeno v žádném z rozhodnutí napadených ústavní stížností. Navíc, jak další vývoj událostí ukázal, k přemístění stěžovatele vůbec nedošlo a Ministerstvo vnitra vylučuje, že by k němu vůbec následně mohlo dojít (k tomu viz blíže bod 38.).
24. Pro posouzení podané ústavní stížnosti je s ohledem na okolnosti věci a rozhodovací důvody, na nichž stojí rozsudek Nejvyššího správního soudu, rozhodná okolnost, že soukromým a rodinným životem je možno se zabývat v zásahové žalobě a že tak je dán dotčeným osobám prostředek ochrany před soudem. Zásahovou žalobu sice nelze podle judikatury Nejvyššího správního soudu podat "preventivně", tj. v situaci, kdy žalobce pouze předpokládá, že k určitým skutečnostem či postupu správního orgánu dojde, ale ještě k nim nedošlo [viz rozsudek ze dne 7. 6. 2016 č. j. 8 As 93/2015-134 (č. 3432/2016 Sb. NSS), bod 31]. To však pro posuzovanou věc nepředstavuje problém v rovině ústavního práva. Obecně lze konstatovat, že důsledky rozdělení manželského páru opatřením státu je možno následně odstranit tím, že se danému manželskému páru umožní opětovné soužití. Podle čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III platí, že je-li osoba přemístěna chybně, nebo je-li rozhodnutí o přemístění v rámci odvolacího nebo přezkumného řízení zrušeno poté, co bylo přemístění provedeno, přijme členský stát, který přemístění provedl, tuto osobu bezodkladně zpět. S chybností přemístění (ve smyslu čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III) dozajista souvisí otázka, zda při přemístění byly dodrženy relevantní právní předpisy, a tudíž i otázka, zda a případně jaké požadavky se k přemístění váží z hlediska práva na respektování soukromého a rodinného života. Do petitu zásahové žaloby může žalobce vtělit požadavek, aby soud zakázal pokračovat v porušování žalobcova práva a přikázal, je-li to možné, obnovit stav před zásahem, či aby prohlásil, že zásah v podobě přemístění byl nezákonný (srov. §87 odst. 2 s. ř. s.). Oprávněnost takového žalobního požadavku i ve světle námitky porušení práva na ochranu soukromého a rodinného života, resp. na jeho respektování pak může nechat soudem posoudit. Jak mají členské státy reagovat na skutečnost, že šlo případně o chybné přemístění, pak upravuje čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III vedoucí k přijetí dotčené osoby zpět. Podstatné rovněž je, že čl. 29 odst. 3 nařízení Dublin III zavazuje oba dotčené členské státy Evropské unie a je tak v základu dán právní rámec pro jejich sladěný postup.
25. Ústavní soud poznamenává, že v nálezu ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 3997/19, který se týká rozhodnutí o přemístění stěžovatelovy manželky, shledal, že mělo dojít k prolomení §109 odst. 5 s. ř. s. ke skutečnostem nastalým po vydání kasační stížností napadeného rozsudku, na jejichž základě stěžovatelova manželka uplatnila kvalifikované tvrzení o tom, že by její přemístění mohlo značit nelidské či ponižující zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy). Rozdílný závěr k prolomení §109 odst. 5 s. ř. s. a dalším navazujícím otázkám poskytování soudní ochrany v posuzované věci stěžovatele je dán rozdílným charakterem práva nebýt podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy), které bylo namítáno ve věci stěžovatelovy manželky, a práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), resp. na jeho respektování (čl. 8 odst. 1 Úmluvy), o které opírá svou stížnost stěžovatel. K rozdílné povaze těchto základních práv se pak ještě váže to, že byla-li by důvodná námitka porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení samotným provedením přemístění, šlo by ve věci stěžovatelovy manželky (nález sp. zn. III. ÚS 3997/19) o důsledek, který není možno jednoduše následně odstranit. Proto bylo ve věci stěžovatelovy manželky třeba zajistit, aby soudní ochrana mohla být poskytnuta před případným přemístěním, což u zásahové žaloby nemusí být vždy adekvátně zajištěno (viz zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 3997/19, body 45. až 47.). Naproti tomu u stěžovatele a namítaného porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, resp. práva na jeho respektování (čl. 10 odst. 2 Listiny či čl. 8 odst. 1 Listiny), lze následně napravit případné porušení daného základního práva opětovným sloučením manželského páru, jak bylo výše rozebráno. Lze proto připustit případně i následnou ochranu prostřednictvím zásahové žaloby. Tato skutečnost má zásadní význam z hlediska toho, jaké požadavky vyplývají z práva na soudní ochranu a v konečném důsledku i k tomu, zda ústavní předpisy vyžadovaly prolomení §109 odst. 5 s. ř. s. či nikoli u kasační stížnosti ve věci žaloby proti rozhodnutí o přemístění (§65 a násl. s. ř. s.).
26. K dokreslení rozdílných ústavních požadavků na soudní řízení týkající se ochrany daných základních práv lze poukázat rovněž na následující. Je-li opatření státu, na jehož základě má cizinec opustit jeho území, napadáno pro porušení práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy), není vyžadován "automatický" odkladný účinek opravného prostředku ve smyslu čl. 13 Úmluvy (rozsudek ESLP ze dne 13. 12. 2012 ve věci De Souza Ribeiro proti Francii, č. stížnosti 22689/07, §83). Oproti tomu u hajitelného tvrzení o porušení práva nebýt podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 3 Úmluvy) požadavek na takový "automatický" odkladný účinek dán je (rozsudek ESLP ze dne 23. 6. 2011 ve věci Diallo proti České republice, č. stížnosti 20493/07, §74).
27. Z těchto důvodů nespatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) v hodnocení Nejvyššího správního soudu, který odkázal na §109 odst. 5 s. ř. s. K soudní ochraně je možno využít i zásahovou žalobu. Tím, že podle §109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nehodnotil nové skutečnosti uplatněné až v kasační stížnosti, nevyloučil jejich předložení soudu v řízení o zásahové žalobě, kterou je možno využít, došlo-li by k realizaci přemístění či zahájení kroků bezprostředně směřujících k jeho realizaci.
V. B. Námitka uplynutí šestiměsíční lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III
uplatněná poprvé až v kasační stížnosti
28. V čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III je upravena šestiměsíční lhůta k přemístění žadatele o mezinárodní ochranu z dožadujícího členského státu do státu příslušného posoudit žádost o mezinárodní ochranu. Podle čl. 29 odst. 2 věty první nařízení Dublin III platí, že nedojde-li k přemístění během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému státu zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Pro posuzovaný případ nemá význam prodloužení této lhůty podle čl. 29 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III.
29. Zmíněná šestiměsíční lhůta platí nejen pro přijímání, ale i pro výkon rozhodnutí o přemístění, přičemž daná lhůta může uplynout i po vydání rozhodnutí o přemístění (rozsudek SDEU ve věci Shiri, body 41 a 42). Jejím uplynutím dochází ex lege k přesunu příslušnosti pro posuzování žádosti o mezinárodní ochranu na dožadující členský stát (rozsudek SDEU ze dne 19. 3. 2019 ve věci C-163/17, Jawo, bod 52). Příslušné správní orgány dožádaného členského státu po uplynutí zmíněné lhůty již nemohou přemístit dotčenou osobu do jiného členského státu a naopak mají povinnost z úřední moci přijmout nezbytná opatření, která plynou ze skutečnosti, že je dána příslušnost prvého státu (rozsudek SDEU ve věci Shiri, bod 43).
30. V řízení před městským soudem stěžovatel vůbec neuplatnil námitku uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III. Tuto námitku poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, v níž dovozoval její uplynutí dnem 6. 12. 2018, tj. až po vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra, které bylo vydáno dne 8. 11. 2018. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku námitku uplynutí lhůty k přemístění označil za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla uplatněna v řízení před městským soudem. Dodal, že jejímu uplatnění již v žalobě k městskému soudu nic nebránilo. Žalobu datovanou dnem 9. 12. 2018 stěžovatel odeslal dne 11. 12. 2018, tj. po dni 6. 12. 2018, kdy podle jeho tvrzení měla lhůta k přemístění uplynout.
31. V ústavní stížnosti stěžovatel dovozoval, že námitku uplynutí lhůty k přemístění stanovenou v čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III mají správní soudy posuzovat ex offo. Podle jeho názoru Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že danou námitku označil za nepřípustnou.
32. Ústavní soud konstatuje, že konstrukcí §104 odst. 4 s. ř. s. jsou stěžovatelé omezeni v okruhu námitek, které mohou přípustně předložit Nejvyššímu správnímu soudu. Omezení dopadá i na námitky, které nebyly uplatněny v řízení před městským či krajským soudem, z něhož vzešlo kasační stížností napadené rozhodnutí, ačkoli zde uplatněny být mohly. Zmíněné ustanovení spoluvytváří zákonem stanovený postup uplatňování práva (čl. 36 odst. 1 Listiny) před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud konstatuje, že dané ustanovení neklade nepřiměřené překážky domáhání se svého práva, přitom napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny). Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvního stupně [nález ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65), bod 17.].
33. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. však není nepřípustná námitka uplatněná poprvé až v kasační stížnosti, poukazuje-li na vadu, k níž správní soud hledí ex offo (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2015 č. j. 4 As 236/2014-85, bod 32).
34. V ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že k okolnosti, zda až po přijetí rozhodnutí o přemístění, jak je pojímá nařízení Dublin III, došlo k uplynutí lhůty určené k provedení přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 zmíněného nařízení, není správní soud povolán přihlížet ex offo v řízení o žalobě proti takovému rozhodnutí o přemístění. Ústavní soud nespatřuje v právě zmíněném hodnocení Nejvyššího správního soudu žádnou neústavnost. Skutečnosti, k nimž má soud přihlížet z úřední povinnosti, i když nebyly namítány, může stanovit přímo zákon (např. nicotnost správního rozhodnutí vyslovuje soud podle §76 odst. 2 s. ř. s. i bez návrhu). V zákoně není stanoveno, že by měl soud z úřední povinnosti přihlížet k uplynutí lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III. Nad rámec v zákoně výslovně zmíněných důvodů dovodila judikatura některé skutečnosti, k nimž správní soud hledí ex offo. Např. když stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na povinnost správního soudu přihlédnout k prekluzi práva doměřit daň [k tomu srov. např. nálezy ze dne 26. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387), či ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 1419/07 (N 112/53 SbNU 397)].
35. Podle Ústavního soudu není v posuzované věci přiléhavé poukazovat na povinnost správního soudu v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí (§65 a násl. s. ř. s.) přihlížet ex offo k daňové prekluzi. U prekluzivních lhůt pro stanovení daně soud ex offo kontroluje, zda správní orgán vydal rozhodnutí o stanovení daně tak, aby nabylo právní moci před koncem prekluzivní lhůty. Soud při takovém posuzování již nehledí ke skutečnostem sahajícím z časového hlediska do období po právní moci rozhodnutí o stanovení daně. Důvod k zásahu správního soudu z úřední povinnosti je nesprávný postup správního orgánu, který vydal rozhodnutí, jež pro žádný okamžik po právní moci nebylo z objektivního hlediska souladné s právním řádem, jelikož přiznalo státu nárok, který pro uplynutí prekluzivní lhůty nebylo možno přiznat.
36. Lze zmínit, že kombinaci možnosti správního soudu zohlednit okolnosti nastalé po skutkovém stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a přezkumu určitých otázek správním soudem ex offo, je možno nalézt v souvislosti dodržení zásady non-refoulement [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 5 As 104/2013-46 (č. 3528/2017 Sb. NSS), bod 22; a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011 č. j. 7 Azs 79/2009-84 (č. 2288/2011 Sb. NSS), bod 23]. Obecně lze konstatovat, že přezkum určitých otázek správním soudem ex offo je zcela výjimečnou záležitostí. Přezkum ex offo v kombinaci s tím, že za určitých okolností může správní soud překročit skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, je pak v českém prostředí naprostou raritou, jež musí být odůvodněna mimořádnými právními důvody, jakým je např. zásada non-refoulement. Je zjevné, že uplynutí lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III po vydání rozhodnutí o přemístění, je s dodržením zásady non-refoulement hrubě nesrovnatelné. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by správní soud měl v řízení o žalobě proti rozhodnutí o přemístění, jak je pojímá nařízení Dublin III, ex offo zkoumat, zda po přijetí rozhodnutí o přemístění došlo k uplynutí lhůty určené k provedení přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 zmíněného nařízení.
37. Ústavní soud dodává, že právo Evropské unie obecně neukládá vnitrostátním soudům povinnost uplatnit bez návrhu důvod vycházející z právního předpisu Evropské unie nezávisle na jeho významu pro právní řád Evropské unie, mají-li účastníci dánu skutečnou možnost uplatnit před vnitrostátním soudem žalobní důvod založený na porušení práva Evropské unie (rozsudek SDEU ze dne 7. 6. 2006 ve spojených věcech C-222/05 až C-225/05, van der Weerd a další, bod 41; dále jen "rozsudek SDEU ve věci van der Weerd"). K tomu podrobněji viz výše zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 3997/19, body 86. až 88. Jak bylo již řečeno, námitku uplynutí lhůty k přemístění, mohl v posuzované věci stěžovatel uplatnit již v žalobě k městskému soudu.
V. C. Obiter dictum
38. Nad rámec rozhodovacích důvodů Ústavní soud zmiňuje, že k přemístění stěžovatele podle nařízení Dublin III fakticky vůbec nedošlo. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Ministerstvo vnitra poznamenalo, že dané přemístění není možné realizovat, neboť již uplynula šestiměsíční lhůta a příslušnou k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu se stala Česká republika podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III. Stěžovatelova manželka rovněž nebyla podrobena přemístění a i v jejím případě Ministerstvo vnitra potvrdilo, že se Česká republika stala příslušnou k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu (k tomu srov. zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 3997/19). Z tohoto pohledu tak Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra nemělo v konečném důsledku dopad na stěžovatele v podobě separace od jeho ženy. Ústavnímu soudu v posuzované věci nepřísluší hodnotit případná následná rozhodnutí Ministerstva vnitra týkající se mezinárodní ochrany stěžovatele, neboť ta mohou být podrobena samostatnému přezkumu správními soudy. Ministerstvo vnitra ve vyjádření k ústavní stížnosti sdělilo, že takové rozhodnutí již vydalo (srov. jeho vyjádření rekapitulované v bodě 11.).
VI.
Závěr
39. Z důvodů uvedených v částech V. A. a V. B. Ústavní soud vyhodnotil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a odmítl ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
40. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady na jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zcela zaplatí stát. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je jednou z podmínek pro vyhovění takovému návrhu to, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Stěžovatelova ústavní stížnost však byla odmítnuta. Návrh podle §83 zákona o Ústavním soudu je návrhem akcesorickým k ústavní stížnosti a v případě jejího odmítnutí sdílí její osud. Ústavní soud tak odmítl i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu