ECLI:CZ:US:2020:3.US.3757.19.1
sp. zn. III. ÚS 3757/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou, sídlem Hradecká 1383, Přelouč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. září 2019 č. j. 14 To 256/2019-257 a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. dubna 2019 č. j. 2 T 150/2018-226, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Chrudimi jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. 4. 2019 č. j. 2 T 150/2018-226 bylo rozhodnuto, že V. T. se zprošťuje podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), obžaloby pro skutek, jenž měl spočívat, stručně shrnuto, v tom, že dne 17. 12. 2017 v průběhu rodinné sešlosti po předchozí hádce se stěžovatelkou, a poté, co od stěžovatelky dostala facku, chytila levou ruku stěžovatelky a zakousla se jí značnou silou přes rukáv zimní bundy do paže v oblasti loketní jamky, čímž jí způsobila zhmoždění měkkých tkání, které si vyžádalo opakovaná ambulantní lékařská ošetření a běžný způsob života stěžovatelky omezilo bolestivostí postiženého místa a nutností dodržovat klidový režim do 12. 1. 2018, v němž byl obžalobou spatřován přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Soud dospěl v zásadě k závěru, že i když obviněná stěžovatelku skutečně kousla, učinila tak v mezích nutné obrany. Se svým nárokem na náhradu škody a na náhradu nemajetkové újmy v penězích byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 9. 2019 č. j. 14 To 256/2019-257 byla odvolání státního zástupce proti výroku o vině a odvolání stěžovatelky proti výroku o náhradě škody zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že šlo o nutnou obranu. Namítá, že její zranění bylo závažnější, než jak je soudy hodnotily, když desinterpretovaly výsledky znaleckého zkoumání. A kdyby na sobě neměla zimní bundu, mohlo dojít i k těžkému ublížení na zdraví. Přitom rozporuje i argument soudů, že měla nad obžalovanou silovou převahu. Stěžovatelka je sice vskutku zhruba o hlavu vyšší, ostatními tělesnými proporcemi jsou však obě ženy srovnatelné, obžalovaná je možná i o trochu statnější, a především je pak obžalovaná mnohem mladší a vitálnější. Soudy dále nutnou obranu shledaly i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka měla stát ve dveřích a tím bránit obžalované v opuštění místnosti, přičemž však pominuly (ač na to stěžovatelka upozorňovala), že místnost bylo možné opustit i jinudy. Reprodukce výpovědí jednotlivých svědků soudem není vždy zcela přesná a následné hodnocení mělo být provedeno pečlivěji. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti výpovědi jednotlivých svědků rozsáhle rozebírá (Ústavní soud nicméně nepovažoval za smysluplné zde tuto obsáhlou část ústavní stížnosti blíže rekapitulovat, když přehodnocování významu a věrohodnosti těchto výpovědí mu nepřísluší - viz dále).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud se k problematice ústavních stížností poškozených, směřujících proti rozhodnutím o zproštění obžaloby či jiném skončení trestního procesu bez potrestání pachatele, jednoznačně vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301). V něm uvedl, že poškozený "má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje - srovnej zejména §159a odst. 7, §171 odst. 2, §172 odst. 3, §307 odst. 7, §309 odst. 2 trestního řádu) využít ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, jako jsou rozhodnutí o odložení věci, zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby." Ústavní stížnosti tohoto typu je tak nutno považovat za přípustné.
7. Na straně druhé však Ústavní soud v témže nálezu upozornil, že "povinnost vedení efektivního trestního řízení je povinností prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Povinností spočívající na státu je spíše zajistit, že proběhne řádné a adekvátní trestní vyšetřování a že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně a efektivně, totiž tak, aby jejich konání bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby." Zároveň platí, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu: "V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině obecného práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu §14 odst. 2 trestního zákoníku) by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného. V těchto souvislostech je zároveň na místě přihlížet k tomu, zda poškozený má možnost podání občanskoprávní žaloby vůči domnělým pachatelům, která by měla reálnou šanci na úspěch vedoucí k ochránění jeho práv. Pokud tomu tak je, bude zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích i u závažnějších trestných činů, byť zároveň třeba doplnit, že nikoliv u některých trestných činů nejzávažnějších (v rovině obecného práva zpravidla odpovídajících kategorii zvlášť závažných zločinů), u kterých by byla jejich závažnost natolik vysoká, že by se jejich řešení toliko prostředky civilního práva, byť by byly k dispozici, jevilo hrubě nedostatečné."
8. Konečně třeba z citovaného nálezu dodat, že "i když se nebude jednat o případ, kdy by ve smyslu výše uvedeného byl zásah Ústavního soudu možný jen zcela mimořádně, stále samozřejmě platí, že k němu Ústavní soud může přistoupit, s přihlédnutím k ustáleně judikované zásadě zdrženlivosti v rozhodování Ústavního soudu, jen při existenci velmi závažných pochybení, porušujících ústavně zaručená práva příslušného stěžovatele. Proto například situace, kdy bude obžalovaný přes proběhlé dokazování obžaloby zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, by stěží mohla být sama o sobě základem důvodné ústavní stížnosti." Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou zásadně záležitostí obecných soudů.
9. V nynější věci jde o případ, kdy mělo dojít k jednání méně závažnému, spadajícímu z pohledu trestněprávní úpravy do kategorie přečinů. Zásah Ústavního soudu by tak, jak plyne z nálezu sp. zn. I. ÚS 3196/12, byl možný jen zcela mimořádně. Takovou mimořádnou situaci však Ústavní soud neshledává. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení ve věci provedly šetření a po provedeném dokazování dospěly k závěrům, které ve svých rozhodnutích konkrétně, v přiměřeném rozsahu, odůvodnily. Nesouhlasí-li stěžovatelka s jejich závěry, pak předkládá polemiku toliko v rovině běžného zákona, která nijak nesvědčí o tom, že by bylo porušeno její právo na efektivní trestní řízení. Není úlohou Ústavního soudu, aby prováděl nové hodnocení výpovědí svědků či jiných v řízení provedených důkazů.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu