ECLI:CZ:US:2020:3.US.3772.19.1
sp. zn. III. ÚS 3772/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, Legios Loco, a. s., sídlem Pod Kotlářkou 151/3, Praha 5 - Košíře, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem kanceláře U Havlíčkových sadů 1526/7, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. září 2019 č. j. KSCB 26 INS 29347/2013-B-1408, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a obchodní korporace HEAVY MACHINERY SERVICES a.s., sídlem Jana Pernera 159, České Velenice, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, přiloženého usnesení krajského soudu a spisu vedeného krajským soudem pod spisovou značkou KSCB 26 INS 29347/2013 přístupného v databázi http://isir.justice.cz, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh na zrušení výpovědi smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání a movitých věcí insolvenční správkyní vedlejší účastnice uzavřené mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou (navrhovatelkou). V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že nebyly splněny podmínky stanovené pro postup podle §256 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), tj. pro předpoklad koupě předmětu nájmu stěžovatelkou při zpeněžení majetkové podstaty. Podle krajského soudu existoval mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou koncern, přičemž nebyl požádán o výjimku podle §295 odst. 1 insolvenčního zákona. Krajský soud dále uvedl, že není dostatečně podloženo stěžovatelčino tvrzení o zajištění financování koupě předmětu nájmu. Tedy není dostatečně naplněn předpoklad, že stěžovatelka by koupila předmět nájmu. Krajský soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nerozporoval, že stěžovatelce mohla v souvislosti s vypovězením nájemní smlouvy vzniknout škoda, avšak příčinu vzniku této škody neshledal v samotné výpovědi, nýbrž v předchozím jednání stěžovatelky, jejíž ekonomický model byl postaven na exploataci majetkové podstaty vedlejší účastnice. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že k excesu při zásahu do zájmů stěžovatelky či ke značné škodě došlo nikoli ztrátou možnosti využívat majetek vedlejší účastnice ke své ekonomické činnosti, ale tím, že jí již nadále nebude umožněno jej využívat za podmínek, které byly pro vedlejší účastnici a její majetkovou podstatu nevýhodné, až, z dlouhodobého hlediska, devastující, resp. likvidační. Podle krajského soudu si stěžovatelka způsobila vypovězení nájemní smlouvy vlastním dlouhodobým nepoctivým jednáním.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že zamítnutím jejího návrhu na zrušení výpovědi podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona, krajský soud zasáhl do jejích ústavně chráněných základních práv a svobod. Konkrétně uvádí porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále stěžovatelka namítá porušení práva svobodně podnikat garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatelka uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu je nedostatečně a zjednodušujícím způsobem odůvodněno, přičemž je z něj patrné nesprávné právní posouzení věci. Obecný soud se podle stěžovatelky nedostatečně vypořádal s její argumentací a jeho případné úvahy jsou čistě spekulativní. Obecný soud neměl podle stěžovatelky posuzovat kontrakt daný nájemní smlouvou s ohledem na jeho výhodnost nebo nevýhodnost, ale pouze se omezit na dopady, které to na její podnikání může mít.
6. Stěžovatelka se dále odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771) a nález sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz - s tím, že krajský soud nedostál standardům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyslovuje názor, že krajský soud svým nesprávným postupem, kterým zamítl její návrh, zasáhl do jejího práva svobodně podnikat, což dokládá mimo jiné odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 37/16 ze dne 26. 2. 2019 (119/2019 Sb.).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení krajského soudu a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky kladenými ustanovením §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí veřejné moci zasahujícímu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je omezen na zjišťování (proti)ústavnosti pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází.
11. V případě rozhodování obecných soudů o návrhu na zrušení výpovědi nájemní smlouvy podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona jde o výkon dohlížecí činnosti insolvenčního soudu podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona, což je důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3566/17 ze dne 6. 3. 2018, usnesení sp. zn. I• ÚS 2380/17 ze dne 19. 9. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/17 ze dne 21. 2. 2017). Vázán těmito omezeními své pravomoci posoudil Ústavní soud i předloženou ústavní stížnost.
12. Stěžovatelka především namítá nedostatečnou odůvodněnost usnesení krajského soudu, která měla, krom zásahu do práva na soudní ochranu zasáhnout také její právo svobodně podnikat. Odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu však nevykazuje znaky, které stěžovatelka uvádí. Jsou v něm patrné všechny úvahy a relevantní prvky, které vysvětlují myšlenkové procesy obecného soudu, a reagují na argumenty stěžovatelky obsažené v Návrhu na zrušení výpovědi nájemní smlouvy ve smyslu §256 odst. 2 insolvenčního zákona ze dne 12. 7. 2019 a v jeho doplněních. Krajský soud dostatečně srozumitelně vyjádřil své pochybnosti o připravenosti stěžovatelky předmět nájmu koupit, případně popsal důvody pro aplikaci ustanovení §295 odst. 1 a odst. 3 insolvenčního zákona. Skutečnosti, ze kterých krajský soud tyto pochybnosti nabyl, jsou představeny, jakož je patrné i jak je hodnotí.
13. Krajský soud se také dostatečně zabýval možností, že stěžovatelka výpovědí nájemní smlouvy může utrpět či utrpí značnou škodu. V tomto směru neobstojí argumentace stěžovatelky, že krajský soud neměl zkoumat výhodnost či nevýhodnost kontraktu, ale pouze dopad do její majetkové sféry. Jednou ze zásad insolvenčního řízení vyjádřenou v §5 písm. a) insolvenčního zákona je povinnost vést insolvenční řízení tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen. Tomu odpovídá i zvažování a hledání vhodného poměru mezi jednotlivými zásahy, a tedy i zkoumání výhodnosti či nevýhodnosti uzavřených závazků. To nelze vykládat pouze ve prospěch stěžovatelky, ale je nezbytné vážit i oprávněné zájmy vedlejší účastnice či dalších účastníků insolvenčního řízení. Krajský soud srozumitelně vysvětlil, proč podle jeho názoru k možnému vzniku škody nedojde výpovědí nájemní smlouvy, ale jednáním stěžovatelky. Jeho úvahy jsou transparentní a podložené - nejedná se tak o spekulace, jak namítá stěžovatelka.
14. Krajský soud dostál své povinnosti, uložené mu spolu s povinností chránit právo na soudní ochranu (nejen) stěžovatelky, řádně a dostatečně odůvodnit své rozhodnutí a pohybovat se svým uvážením v limitech daných ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud nemá pravomoc nahrazovat uvážení provedené obecnými soudy svým vlastním, vyjma případů extrémních vykročení z Ústavou daných mezí. K takovému extrémnímu případu však nedošlo. V důsledku toho nemohlo ani dojít k zásahu do stěžovatelčina základního práva svobodně podnikat. Domáhat se práva svobodně podnikat je podle čl. 41 odst. 1 Listiny možné pouze v mezích zákonů, které toto právo provádějí. Krajský soud se pohyboval v mezích daných insolvenčním zákonem a nemohl proto toto základní právo stěžovatelky zasáhnout.
15. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu