ECLI:CZ:US:2020:3.US.3785.19.1
sp. zn. III. ÚS 3785/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Černého, zastoupeného Mgr. Martinem Kašparem, advokátem, sídlem Nad Rokoskou 1228/38, Praha 8 - Libeň, zastoupený ustanoveným zástupcem Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2019 č. j. 30 Cdo 2190/2018-158, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2018 č. j. 53 Co 374/2017-139 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2017 č. j. 22 C 204/2016-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 22 C 204/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2017 č. j. 22 C 204/2016-110 zamítl žalobu o zaplacení částky 1 270 000 Kč (I. výrok) a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení 900 Kč (II. výrok). Stěžovatel se v řízení domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze, který dne 11. 3. 2014 vydal usnesení č. j. MSPH 89 INS 22460/2013-A-22, jímž bylo rozhodnuto o úpadku a povolení oddlužení mimo jiné dlužníka shodného jména se stěžovatelem, v usnesení však soud uvedl jako identifikační údaj dlužníka i identifikační číslo stěžovatele, který sám v úpadku nebyl ani není. Tato chyba byla napravena následujícího dne vydáním opravného usnesení. Obvodní soud v napadeném rozsudku uvedl, že ani po výzvě soudu není z žalobních tvrzení stěžovatele v nejmenším patrné, z čeho se škoda skládá, a že tato škoda vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Obvodní soud zdůraznil, že pouze konkrétně vylíčená žalobní tvrzení, ze kterých by bylo zřejmé, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke konkrétně vyčíslené škodě by nedošlo, jsou způsobilá k tomu, aby byl zjišťován v tomto rozsahu skutkový stav pomocí dokazování. Nárok stěžovatele je také zčásti promlčen.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2018 č. j. 53 Co 374/2017-139 rozsudek obvodního soudu v I. výroku potvrdil (I. výrok), změnil rozsudek obvodního soudu ve II. výroku tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení, jinak II. výrok obvodního soudu potvrdil (II. výrok), a uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (III. výrok). Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení o skutečné škodě, i se závěrem, že nárok na zaplacení nemajetkové újmy (300 000 Kč) je promlčen.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud konkrétně konstatoval, že u žádné z otázek, které jsou ostatně často formulovány na samé hraně srozumitelnosti, stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, uvedl-li dva důvody přípustnosti, které se vzájemně vylučují, aniž by u avizovaného rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu na jakoukoli judikaturu odkázal, je zjevné, že nedostál požadavkům o. s. ř. na vymezení přípustnosti dovolání a jím učiněný pokus vyvolat dojem, že daná náležitost byla splněna, se rovná nepřípustné parafrázi §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu, neboť nebylo řádně prováděno dokazování, a v řízení před obvodním soudem nebylo rozhodnuto o stěžovatelem navržených důkazech. Obvodní soud tak neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a došlo tak k jiné vadě, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S touto námitkou se dle stěžovatele městský soud ani Nejvyšší soud nevypořádaly. Obvodní soud ani městský soud dle stěžovatele dále konkrétně neuvedly, proč jim nebylo jasné, z čeho se nároky stěžovatele skládají, stěžovatel se domnívá, že důvodem byla jejich neochota se jeho tvrzeními zabývat. Stěžovatel tvrdí, že jako podnikatel v oboru realit byl postižen poklesem obratu i zhoršením výsledků realitních obchodů stěžovatele jako makléře, což doložil konkrétními důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu (body 13. až 14.).
9. Stěžovatel svým dovoláním napadl rozsudek městského soudu i obvodního soudu; naprosto zjevné pochybení stěžovatele spočívající v podání dovolání proti rozsudku obvodního soudu ponechává Ústavní soud stranou pozornosti. Jak již bylo shora uvedeno (bod 4.), Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu, že neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud tento svůj závěr podrobně a srozumitelně odůvodnil, a s odkazem na svou judikaturu uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit.
10. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatele neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti, jak jsou vymezeny především v §237 o. s. ř., tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatel v dovolání na několika místech opakovaně a zjevně mechanicky stejně formulovaným způsobem prohlašuje, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, tuto otázku však nijak nedefinuje, pouze uvádí, že nebylo řádně prováděno dokazování, že stěžovatel splnil svou povinnost tvrzení, že nesouhlasí s hodnocením námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí jako důvodné apod. Ústavní soud v této souvislosti nemůže nezmínit, že mimo bod II. (vyřešení otázky podjatosti, případně delegace) a bod V. (vyřešení otázky promlčení) je text dovolání téměř shodný s obsahem ústavní stížnosti, text obou podání odlišuje pouze označení názvů jejich jednotlivých částí.
11. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatele, aby se Nejvyšší soud zabýval jeho námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (ve II. čtvrtletí 2018) stěžovatelem již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a městského soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu