ECLI:CZ:US:2020:3.US.3792.19.1
sp. zn. III. ÚS 3792/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M. K., dříve D., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Oborným, advokátem, sídlem Vrázova 1324/40, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. srpna 2019 č. j. 68 To 246/2019-270, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozhodl dne 21. 3. 2019 usnesením č. j. 1 T 291/97-246 tak, že dle §350h odst. 1 trestního řádu se žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění zamítá. Okresní soud zde konstatoval, že dle §350h odst. 4 trestního řádu od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku soud upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit; to se však nestalo. Nedošlo ani k podstatné změně okolností na straně stěžovatele, neboť za tu nelze považovat rodinné vazby na území České republiky, které si vytvořil za situace, kdy na jejím území nemohl pobývat.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 8. 2019 č. j. 68 To 246/2019-270 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu zamítnuta jako nedůvodná, když krajský soud posoudil závěry okresního soudu jako správné.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že se mu v roce 2010 narodil syn, jehož matkou je státní občanka České republiky, se kterou se v roce 2018 i oženil. Má zde tedy rodinu, vzhledem k čemuž je podle práva Evropské unie vyhoštění přípustné pouze z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti přitom musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby [čl. 27 a 28 směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen "směrnice")]. Těmto požadavkům napadené usnesení neodpovídá.
5. Problém je dle stěžovatele i v samotné zákonné úpravě, když trest vyhoštění by u občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka na dobu neurčitou ani neměl být možný, jelikož podle čl. 32 směrnice osoby, kterým byl zakázán pobyt z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, mohou po uplynutí přiměřené lhůty, která závisí na okolnostech, avšak nejdéle po uplynutí tří let od vykonání pravomocného rozhodnutí o zákazu pobytu přijatého v souladu s právem Společenství, podat žádost o zrušení zákazu pobytu odůvodněnou skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že došlo k podstatné změně okolností, kterými bylo rozhodnutí o zákazu pobytu odůvodněno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Nutno zdůraznit, že rozhodnutí obecných soudů, zejména pak okresního soudu, jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna. Soudy vyložily, že stěžovatel žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění podává opakovaně, avšak jak bylo okresním soudem již konstatováno při jejich posuzování v minulosti, dlouhodobě opakovaně nerespektuje zákony České republiky a je tedy nutné, aby si následky svého jednání nesl sám. Stěžovatel opakovaně vytváří nová rodinná pouta v České republice přes existenci uloženého trestu vyhoštění a zamítání jeho žádostí, aby od tohoto trestu bylo upuštěno (dříve stěžovatel navrhoval upuštění od vyhoštění s odkazem na uzavření manželství s předchozí českou manželkou). Stěžovatel přitom nežije řádným životem, když nejenom že nerespektuje uložené vyhoštění, ale byl vícekrát trestán i pro další trestnou činnost páchanou na území České republiky.
9. Případný je i odkaz okresního soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2948/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla odmítnuta stěžovatelova dřívější ústavní stížnost obdobné povahy. Jak v tomto usnesení Ústavní soud vyslovil, "vrácení nebo vypovězení cizince ze země, v níž žijí jeho blízcí příbuzní, může znamenat narušení jeho práva na rodinný život a zakládat porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy. Je však také toho názoru, že tyto články garantují pouze výkon práva na respektování "existujícího" rodinného života a neobsahují právo zvolit si jeho geografický rozměr, navíc v zemi, ze které byl vyhoštěn. Stát tudíž není povinen vpustit cizince na své území, aby tam vytvořil nová rodinná pouta." Dále Ústavní soud v uvedeném usnesení vyložil, že stěžovatel jednal s vědomím toho, že na území České republiky pobývat nemůže, a odvolává se tak na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání předpokládat. Ústavní soud v tehdejší věci shledal, že ústavní stížnost, dovolávající se ochrany základního práva na rodinný život s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil, je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledává, že by se nyní posuzovaná ústavní stížnost zásadně lišila od zmiňované stěžovatelovy ústavní stížnosti dřívější, a nevidí tak důvod, se od závěrů jím tehdy vyslovených odchýlit.
10. Ke stěžovatelem uváděným ustanovením směrnice nutno v prvé řadě vést, že tato směrnice se zde nepoužije, neboť posuzovaný případ postrádá unijní rozměr. Její působnost se týká jen přeshraničních situací uvnitř Evropské unie, jejichž základem je pobyt občana jednoho členského státu v jiném členském státě, a od jeho práv odvozených práv rodinného příslušníka nečlenského státu. Jestliže takový smíšený manželský pár nemigruje v rámci EU, jako v tomto případě, platí pro status rodinného příslušníka nečlenského státu pouze právo hostitelského státu, tedy České republiky, včetně tuzemských (nikoliv unijních) ohledů na humanitární aspekty s vyhoštěním spojené.
11. Možno nadto podotknout, že osobní chování stěžovatele, který nežije řádným životem, svědčí o tom, že trvání uloženého trestu lze považovat za přiměřené. Jím podávané žádosti o upuštění od uloženého vyhoštění jsou přitom opakovaně přezkoumávány. Nelze tedy hovořit o tom, že neupuštění od výkonu trestu vyhoštění nezohledňuje aktuální okolnosti, či že stěžovatel nemá k dispozici opravný prostředek, kterým by se mohl bránit. I ve světle kritérií, které se stěžovatel pokouší dovodit z dané (na věc ovšem nedopadající) směrnice, se tak nejeví být jeho argumentace přesvědčivou.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu