ECLI:CZ:US:2020:3.US.380.20.1
sp. zn. III. ÚS 380/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti WILSON PROPERITY, s. r. o. - v likvidaci, sídlem Bauerova 491/10, Brno, zastoupené Mgr. Michalem Wiedermannem, advokátem, sídlem Bauerova 491/10, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 74 Co 72/2019-237 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2019 č. j. 49 C 169/2016-227, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení práva na soudní ochranu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž jí nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.
2. Z ústavní stížnosti a příloh k ní připojených vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou proti Statutárnímu městu Brnu domáhala zaplacení 11 820 731 Kč s příslušenstvím. Její žádosti o osvobození od soudních poplatků (za žalobu) Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") nevyhověl a osvobození jí nepřiznal; v odvolacím řízení Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudkem ze dne 30. 10. 2018 č. j. 49 C 169/2016-191 městský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že v části týkající se částky 390 731 Kč bylo právo stěžovatelky na náhradu škody promlčeno a ve zbývající části týkající se částky 11 430 000 Kč jí žádná škoda nevznikla. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatelka odvolala a požádala o osvobození od soudních poplatků (za odvolání).
3. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Uvedl, že o její obdobné předchozí žádosti již rozhodl a že v mezidobí nedošlo na její straně k takové změně poměrů, která by osvobození od soudního poplatku odůvodňovala. Vstup společnosti do likvidace nepovažoval za důvod pro osvobození a k námitce o nedostatku finančních prostředků uvedl, že účastník řízení by měl s náklady vynaloženými na soudní poplatky počítat již v době, kdy podává žalobu. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil jako věcně správné. I podle jeho názoru nelze tvrzený nedostatek finančních prostředků bránící žalobkyni ve splnění poplatkové povinnosti považovat za stav objektivně vyvolaný, ale za následek strategických rozhodnutí jejích orgánů.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že byla založena pouze za účelem výstavby polyfunkčního domu na Náměstí Míru v Brně, k jejíž realizaci nedošlo v důsledku chování žalovaného. Jiné prostředky, než spornou pohledávku nemá, nedisponuje žádným jiným majetkem a její další podnikání je s ohledem na reálný ekonomický stav fakticky nemožné. Stěžovatelka se ohradila proti úvaze civilních soudů, že by povinnost zaplatit soudní poplatek mohla být přenesena na statutární orgán či společníka. S poukazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu vytkla civilním soudům, že nezohlednily její celkové poměry, které jasně vypovídají o aktuální a dlouhodobě nepříznivé finanční situaci, kterou lze napravit pouze případným rozhodnutím v její prospěch ve věci samé. Stěžovatelka je přesvědčena, že civilní soudy nevzaly v potaz skutečnosti, kterými dokládala svoji přetrvávající nemajetnost, argumentovaly pouze tím, že si platební neschopnost zavinila sama, a hypoteticky zvažovaly možná řešení její ekonomické situace, které měly stávající situaci zabránit. Svými rozhodnutími jí tak zabránily v přístupu k soudu za účelem řádné ochrany svých majetkových práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska jejich tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od jejich placení, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů. Právo na osvobození od soudních poplatků z žádného ustanovení Listiny výslovně nevyplývá, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09 ze dne 30. 4. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 4096/12 ze dne 31. 10. 2013 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, byly relativně výjimečné a Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistoupil v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto osvobození, např. v důsledku nerespektování kogentní normy, interpretace §138 odst. 1 o. s. ř., jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, při zjištění stop svévole např. při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 13/98 ze dne 3. 9. 1998 (N 98/12 SbNU 45), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 3543/12 ze dne 27. 2. 2013 (N 33/68 SbNU 351) a další]. Podobná pochybení však v posuzované věci neshledal.
8. Ze zákonné dikce §138 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že určujícím kritériem, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení na osvobození od soudního poplatku, je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Pokud existuje objektivní neschopnost účastníka řízení zaplatit soudní poplatek, může soud dospět k závěru o nepřiznání osvobození od soudního poplatku pouze v případě, že se jedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Pro úplné osvobození od soudního poplatku pak přistupuje ještě nezbytnost splnění další kumulativní podmínky v podobě existence zvlášť závažných důvodů.
9. V posuzované věci z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplynulo, že městský soud nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, neboť neshledal, že by nebyla schopna zaplatit soudní poplatek za odvolání. Z jejího projevu vzal za prokázané, že i přes tvrzenou aktuální nemajetnost byla připravena soudní poplatek zaplatit, když ve svém sdělení z ledna 2019 deklarovala připravenost a vůli opatřit si prostředky k zaplacení soudního poplatku (zápůjčkou či úvěrem) a z jejího podání bylo zároveň zřejmé, že o půjčce jednala s konkrétními bankovními a nebankovními subjekty. Městský soud též neopomenul, že při jednání v říjnu 2018 (ve věci samé) stěžovatelka projevila vůli opatřit si prostředky v celkové výši 11 430 000 Kč (šlo o část žalované částky).
10. Ústavní soud proto neměl žádný důvod k tomu, aby označil právní závěr městského soudu za extrémně rozporný s učiněným skutkovým zjištěním o schopnosti stěžovatelky opatřit si i přes dokladované nepříznivé majetkové poměry požadované peněžní prostředky a nic též nenasvědčovalo svévolným či iracionálním závěrům civilních soudů při posouzení její objektivní schopnosti nést tento náklad řízení.
11. Jakkoliv tedy stěžovatelka může pociťovat neosvobození od soudních poplatků za nepříznivý dopad do svého procesního postavení, nebylo možné považovat napadená rozhodnutí za způsobilá založit zásah Ústavního soudu, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu byly v posuzované věci dodrženy. Skutečnost, že stěžovatelka se soudními rozhodnutími nesouhlasí, nečiní z věci záležitost ústavně právního charakteru.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu