ECLI:CZ:US:2020:3.US.3896.19.1
sp. zn. III. ÚS 3896/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. et. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019, č. j. 7 Tdo 1053/2019-647, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2019, č. j. 4 To 40/2019-583, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2019, č. j. 89 T 170/2016-540, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel 6. 12. 2019 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, princip presumpce neviny ve smyslu č. 40 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Brně shora označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání (a) zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník), ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, (b) přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku a (c) přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen za současného zrušení výroku o trestu rozsudku vydaného v jiné trestní věci k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Brno, škodu ve výši 12 534 Kč. Ostatní poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je třeba dodat, že Městský soud v Brně rozhodoval ve věci opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 89 T 170/2016, a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 155/2017, jakož i další rozhodnutí, která pobyla podkladu, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 6 Tdo 1264/2017-I-143, zrušena. Dovolací soud zavázal nižší soudy, aby v potřebném rozsahu doplnily dokazování a na základě doplněného dokazování posoudily právní otázku příčetnosti stěžovatele ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu.
4. Předmětné trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v bytě matky napadl poškozeného A. R., který ho navštívil za účelem koupě jízdních kol. Poté, co poškozený kola odmítl s tím, že jsou kradená, stěžovatel poškozeného bodl kuchyňským nožem do pravé strany hrudníku. Další uvedené trestné činnosti se měl dopustit vloupáním do vícero sklepních kójí (poškozením petlice, překonáním a odcizením visacího zámku) a odcizením fotografií bez hodnoty a dvou horských kol v celkové hodnotě 3 000 Kč. Způsobil tak škodu ve výši 3 800 Kč.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo shora označeným usnesením Krajského soudu v Brně s odkazem na §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítnuto.
6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 9. 2019, č. j. 7 Tdo 1053/2017-647, podle dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
II.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh trestního řízení před obecnými soudy a konstatuje, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadami trestního řízení a nerespektovaly veškeré atributy práva na spravedlivý proces.
8. Domnívá se, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda v době údajného spáchání trestných činů byl stěžovatel příčetný či nikoli, resp. zda u něj byla zachována složka rozpoznávací či ovládací.
9. Stěžovatel vyjádřil pochybnosti o odbornosti zpracovatele znaleckého posudku, MUDr. Pavla Vanka, který nebyl schopen při jeho výpovědi v hlavním líčení odpovědět na jasně a srozumitelně formulované otázky ze strany obhajoby. Nesouhlasí se závěry soudu prvního a druhého stupně, týkající se erudovanosti znalce, podle kterých není důležitá forma prezentovaného obsahu, ale obsah samotný.
10. K porušení práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít také tím, že v době přibrání znalce, resp. v době, kdy mu znalec poprvé pokládal otázky, neměl možnost se poradit se svým obhájcem o způsobu vedení obhajoby, neboť k soudem ustanovenému obhájci JUDr. Ladislavu Paulusovi neměl důvěru. Poté, co požádal soud prvního stupně o zproštění obhájce, bylo jeho žádosti vyhověno a následně byl mu ustanoven obhájce nový, k němuž stěžovatel již měl důvěru. Poukazuje však na to, že znalecký posudek byl podán ve stejný den, kdy mu byl ustanoven nový obhájce, který tedy neměl časový prostor k seznámení se se spisem a případnému uplatnění námitek proti odborné způsobilosti znalce či formulaci otázek.
11. Ze znaleckého posudku, jakož i z výpovědi znalce u hlavního líčení podle stěžovatele vyplývá, že znalec byl přesvědčen o tom, že v kombinaci s jinými léky došlo u stěžovatele k výpadku paměti, z čehož lze dovodit, že skutečně nemohl vědět o svém údajném protiprávním jednání. Pokud sám znalec připustí, že si na údajné jednání stěžovatel nepamatuje, je třeba se ptát, proč toto zjištění obecné soudy nevyhodnotily ve prospěch stěžovatele, případně proč se tím podrobněji nezabývaly.
12. Stejně tak se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou, kdy znalec uvedl, že ovládací schopnosti stěžovatele v době činu byly sníženy nepodstatně až maximálně středně, ačkoli posléze uvedl, že se k tomuto přesněji vyjádřit nemůže, neboť neví, jaké množství návykové látky v krvi se v inkriminované době u stěžovatele nacházelo.
13. Stěžovatel má za to, že v jeho případě skutečně nebyla respektována zásada presumpce neviny, neboť od počátku k němu bylo přistupováno nestandardním způsobem, kdy z důvodu dřívějších odsouzení bylo na stěžovatele nahlíženo automaticky jako na pachatele. V neprospěch byla vyhodnocena i nejasnost ohledně množství návykové látky v krvi v době spáchání trestného činu, neboť mu v době spáchání činu krev odebrána nebyla.
III.
14. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
15. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů toliko z pozice ústavněprávních principů, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
16. Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
17. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který nenaplňuje shora uvedené definiční znaky pro ústavně právní přezkum.
18. Předně je třeba konstatovat, že obecné soudy rozhodovaly ve věci opakovaně, neboť předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 89 T 170/2016, a soudu odvolacího ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 4 To 155/2017, byla dovolacím soudem zrušena. Ve zrušovacím rozhodnutí dovolací soud vyslovil závazný právní názor, podle kterého bylo třeba doplnit dokazování za účelem posouzení právní otázky příčetnosti stěžovatele ve vztahu k jednání, jež je mu kladeno za vinu.
19. Obecné soudy v novém řízení v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu doplnily dokazování o znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Zamítnuty byly návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zpracováním nového znaleckého posudku, který měl zodpovědět stejné otázky jako současný znalec, jakož i výslech ošetřujícího lékaře (psychiatra) stěžovatele. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje řádné zdůvodnění, proč byly návrhy stěžovatele zamítnuty.
20. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry jsou dostatečně odůvodněné, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Stěžovatel prostřednictvím svých námitek pokračuje v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, které se snaží zvrátit ve svůj prospěch s očekáváním, že Ústavní soud učiněné závěry podrobí dalšímu přezkumu. To však Ústavnímu soudu nepřísluší.
21. Co se týče jednotlivých námitek stěžovatele, s nimiž se Ústavní soud neztotožnil, je třeba konstatovat, že všechny tyto připomínky byly řádně a poctivě vypořádány obecnými soudy v napadených rozhodnutích, v podrobnostech je proto na místě na odůvodnění rozhodnutí plně odkázat. Obecné soudy věnovaly odpovídající pozornost otázce příčetnosti (oproti názoru stěžovatele), za tím účelem byl přibrán soudní znalec ze seznamu soudních znalců se specializací psychiatrie, návykové nemoci (čímž plně vyhovoval zpracování předmětného znaleckého posudku), který předložil znalecký posudek, v hlavním líčení byl řádně vyslechnut, setrval na konstantních závěrech, podle kterých byly rozpoznávací schopnosti stěžovatele v době spáchání trestného činu plně zachovalé a ovládací sníženy jen nepodstatně, maximálně středně (a to v důsledku intoxikace pervitinem). Závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za vyčerpávající (v podrobnostech viz str. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 a 5 usnesení soudu odvolacího).
22. Ze strany obecných soudů nedošlo ani k porušení práva stěžovatele na obhajobu tím, že v době přibrání znalce, resp. kdy mu pokládal otázky, neměl možnost poradit se s obhájcem, neboť soudem ustanovenému obhájci nedůvěřoval. Poměrně podrobně se k této námitce vyjádřil dovolací soud (viz strana 5 usnesení dovolacího soudu), jehož argumenty Ústavní soud plně sdílí. V průběhu řízení nedošlo ani k situaci, kdy by stěžovatel neměl v řízení obhájce a mít ho měl (dne 16. 10. 2018 požádal soud o zproštění JUDr. Pauluse povinnosti obhajování, opatřením Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2018 bylo žádosti vyhověno, opatření doručeno do datové schránky obhájce 1. 11. 2018, následně 1. 11. 2018 byl opatřením ustanoven nový obhájce), ani k situaci, kdy by neměl možnost uplatnit námitky proti osobě znalce, případně proti formulaci otázek (učinit tak mohl sám, či prostřednictvím obhájce JUDr. Pauluse, posléze Mgr. et Bc. Skřipce, a to v době, kdy byl znalec přibrán a dále v rámci hlavního líčení, kdy byl znalec vyslechnut).
23. Ústavní soud uzavírá, v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, proto byla ústavní stížnost posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu