ECLI:CZ:US:2020:3.US.3912.19.1
sp. zn. III. ÚS 3912/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Humplíka, zastoupeného Mgr. Janem Horáčkem, advokátem, sídlem Žerotínovo náměstí 839/13, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2019 č. j. 32 Cdo 2324/2019-1514, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2019 č. j. 8 Cmo 15/2019-1406 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2018 č. j. 5 Cm 378/1997-1370, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Antonína Charváta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 12. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. V řízení vedeném v prvním stupni před Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 5 Cm 378/1997 podal stěžovatel odvolání proti rozsudku ve věci samé, jímž mu byla částečně vyhovujícím výrokem uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 600 000 Kč (celková žalovaná částka činila 8 544 809 Kč s příslušenstvím). Poté, co nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ani umožněno zaplacení soudního poplatku za odvolací řízení, rozhodl krajský soud usnesením ze dne 2. 11. 2009 č. j. 5 Cm 378/1997-319 o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. O odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl krajský soud usnesením ze dne 16. 2. 2010 č. j. 5 Cm 378/1997-358 tak, že je odmítl jako podané opožděně. I toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl usnesením ze dne 18. 1. 2011 č. j. 1 Cmo 234/2010-441 tak, že jej potvrdil.
3. Vrchní soud v tomto usnesení uvedl, že podle doručenky byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí dne 6. 11. 2009 a stěžovateli byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl. Od okamžiku, kdy byla zásilka připravena k vyzvednutí, počala běžet podle §49 odst. 4 občanského soudního řádu desetidenní lhůta, která skončila dnem 16. 11. 2009 (pondělí - pracovní den). K tomuto dni vznikla zákonná fikce doručení zásilky stěžovateli. Od 16. 11. 2009 pak počala běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání, která skončila dne 1. 12. 2009 (úterý - pracovní den). Stěžovatel však sepsal a podal odvolání k poštovní přepravě až dne 2. 12. 2009, tedy po uplynutí odvolací lhůty.
4. Posledně uvedené usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 21. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 1173/11 (N 121/61 SbNU 751), neboť vrchní soud se neměl dostatečně vypořádat s tvrzením stěžovatele, podle něhož výzva poštovního orgánu k vyzvednutí zásilky obsahující usnesení krajského soudu č. j. 5 Cm 378/1997-319 neměla obsahovat všechny náležitosti vyplývající z §50h občanského soudního řádu. Stěžovatel měl za to, že fikce doručení nenastala, a navrhl provedení důkazů k prokázání svých tvrzení, a to předmětnou výzvu a svědecké výpovědi. Po vyhlášení nálezu pokračovalo řízení před vrchním soudem. V jeho průběhu podal stěžovatel návrh na vyslovení neúčinnosti doručení výše uvedené zásilky podle §50d občanského soudního řádu, tento návrh však byl zamítnut. Vrchní soud vydal posléze usnesení ze dne 16. 12. 2014 č. j. 1 Cmo 234/2010-932, kterým potvrdil usnesení krajského soudu č. j. 5 Cm 378/1997-358.
5. Stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu č. j. 1 Cmo 234/2010-932 žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu, kterou krajský soud zamítl usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. 5 Cm 378/1997-1370. Usnesením vrchního soudu ze dne 20. 2. 2019 č. j. 8 Cmo 15/2019-1406 bylo potvrzeno jak usnesení krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost, tak další odvoláním napadené usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti jím vydaného rozsudku. Dovolání stěžovatele směřující proti části usnesení vrchního soudu týkající se žaloby pro zmatečnost bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019 č. j. 32 Cdo 2324/2019-1514.
6. Nejvyšší soud nepovažoval dovolání za přípustné podle §237 občanského soudního řádu. Jak upozornil ve svém odůvodnění, vrchní soud založil své rozhodnutí na závěru, že doručenka je veřejnou listinou svého druhu. Podle §50f odst. 3 občanského soudního řádu se považují za pravdivé, není-li prokázán opak, všechny obligatorní údaje (a jiná sdělení doručujícího orgánu) na ní uvedené. Opak přitom prokazuje ten, kdo ho za řízení tvrdí, a nese procesní odpovědnost (důkazní břemeno) za to, že nebude zjištěn. Nejvyšší soud dodal, že vrchní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by opodstatňovala pochybnost o obsahu poučení v případě uložení písemnosti. Své rozhodnutí založil na skutkovém zjištění, že společně s výzvou byla do poštovní schránky stěžovatele dne 6. 11. 2011 vložena poštovní doručovatelkou oddělitelná chlopeň obálky, v níž bylo stěžovateli doručováno usnesení městského soudu č. j. 5 Cm 378/1997-319, obsahující údaje o zásilce, informaci, kde je možno zásilku vyzvednout, a poučení o tom, který den se považuje za den doručení.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Podle stěžovatele nevzaly obecné soudy v úvahu všechny podstatné okolnosti mající vliv na právní posouzení účinnosti doručování a možnosti tzv. fikce doručení. Místo toto pouze mechanicky použily předpisy o doručování. Uvedené okolnosti spočívaly v tom, že stěžovateli nebyl již v průběhu řízení "přiznán" právní zástupce, byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od soudních poplatků a nebylo povoleno ani splacení soudního poplatku ve splátkách. Stěžovateli byl právní zástupce z řad advokátů odňat bez bližšího poučení a vysvětlení. Tím se ocitnul bez kvalifikované právní pomoci, vydán, téměř hluchý a bez použitelného majetku, všanc složitým předpisům o doručování, které navíc krátce před sporným doručováním prošly zásadní novelizací. Stěžovatel se neúspěšně pokusil přesvědčit vrchní soud, aby jeho odvolání proti usnesení č. j. 5 Cm 378/1997-319 nebylo považováno za opožděné.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelem podané žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu, kterou bylo rozporováno posouzení včasnosti odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu č. j. 5 Cm 378/1997-319. Argumentace stěžovatele nicméně nezpochybňuje datum doručení uvedeného usnesení, ani netvrdí, že nebyl informován o tom, v jaké lhůtě si má zásilku vyzvednout, či že se mu nedostalo poučení o tom, který den se považuje za den doručení. Ve své podstatě žádá, aby obecné soudy při posouzení včasnosti jeho odvolání zohlednily další okolnosti, jež mu měly bránit ve včasném podání opravného prostředku. Ústavní soud však těmto námitkám nemohl přisvědčit. Svým obsahem totiž nesměřují proti závěru o opožděnosti odvolání, nýbrž se jimi stěžovatel dodatečně domáhá prominutí zmeškání lhůty (§58 odst. 1, §204 odst. 3 občanského soudního řádu), k čemuž však obecné soudy nejsou v řízení o žalobě pro zmatečnost oprávněny. Za této situace Ústavní soud nemohl posouzení otázky včasnosti odvolání ze strany obecných soudů nic vytknout. Napadenými usneseními nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu