ECLI:CZ:US:2020:3.US.3927.19.1
sp. zn. III. ÚS 3927/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Alana Ilczyszyna, zastoupeného Mgr. Janem Balciarem, advokátem, sídlem U Studánky 250/3, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019 č. j. 33 Cdo 1905/2019-269 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019 č. j. 35 Co 408/2018-242, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jaroslava Martínka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") vedeného pod sp. zn. 21 C 211/2016 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 21 C 211/2016-215 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhal - oproti vrácení dřevěné terasy tvořené z podkladních hranolů o celkové délce 156 běžných metrů a 71 m2 terasových prken o počtu 118 ks a rozměrech 21 x 145 x 1 800 až 5 700 mm - zaplacení částky 170 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 102 220 Kč a státu ve výši 13 239 Kč (výrok II.).
3. Rozsudkem ze dne 22. 1. 2019 č. j. 35 Co 408/2018-242 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 065 Kč (výrok II.).
4. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nebyly dány důvody k odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo, a proto nelze vyhovět jeho nároku na vrácení části ceny díla (170 000 Kč) proti vydání zhotoveného díla. Vedlejší účastník důvodně odmítl provést opravy díla, neboť vady nezpůsobil, a stěžovatel neměl zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy podle §2106 odst. 1 písm. d) a §2107 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Záměnu použitého materiálu sice stěžovatel označil jako vadu, nespojil s ní však žádný reklamační nárok, a proto ji podle městského soudu nelze považovat za skutečnost rozhodnou pro platné odstoupení od smlouvy. S ohledem na znění článku IV odst. 4 smlouvy o dílo městský soud uzavřel, že sepsání předávacího protokolu nebylo podmínkou předání a převzetí díla. Z žádného ustanovení zákona pak nevyplývá, že podmínkou předání a převzetí díla je sepsání předávacího protokolu. Odmítl-li vedlejší účastník podepsat předávací protokol, nejde o vadu díla, pro kterou by stěžovatel mohl odstoupit od smlouvy.
5. Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 33 Cdo 1905/2019-269 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl.
6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelovy námitky v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o tom, že neměl zákonný důvod odstoupit od smlouvy o dílo. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovým zjištěním ohledně materiálu použitého ke zhotovení terasy a městskému soudu vytýká, jakým způsobem vyložil článek IV bod 4 smlouvy o dílo (nesplnění povinnosti vedlejšího účastníka podepsat předávací protokol). Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu právních jednání, a to i pomocí výkladu podle §555 a násl. občanského zákoníku, úmysl jednajících, dospívá ke skutkovým zjištěním. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z kterého vyšel městský soud. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., dovolacímu přezkumu nepodléhají. Předloženou argumentací se tak stěžovatel domáhá přezkumu právního závěru městského soudu procesně neregulérním způsobem. Nejvyšší soud uzavřel, že nepředložil-li stěžovatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., dovolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud porušil jeho právo na soudní ochranu, když dovodil, že stěžovatel s použitím jiného dřeva nespojil žádný reklamační nárok. Stěžovatel uvádí, že s použitím jiného dřeva spojil reklamační nárok v podobě požadavku na odstranění vady. Stěžovatel namítá, že pokud vedlejšího účastníka k sepsání předávacího protokolu vyzval a ten tak neučinil ani v dodatečně mu dané přiměřené lhůtě, má za to, že mu vzniklo v souladu s §1978 odst. 1 občanského zákoníku právo od smlouvy o dílo odstoupit, čehož využil.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud oproti obvodnímu soudu učinil o uplatnění nároku z vad díla v podobě méně kvalitního dřeva jiný skutkový závěr, aniž by v tomto ohledu zopakoval dokazování. Takový způsob hodnocení důkazů je podle stěžovatele v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným např. v jeho rozhodnutí ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99.
9. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel je přesvědčen o tom, že jeho dovolání přípustné bylo, neboť se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Námitkám stěžovatele ohledně právního posouzení možnosti odstoupit od smlouvy o dílo kvůli použití jiného, méně kvalitního materiálu, a kvůli nesplnění povinnosti předat dílo protokolárně, a to ani v náhradní lhůtě, se Nejvyšší soud nezabýval. Nejvyšší soud se však dovoláním stěžovatele věcně nezabýval a odňal mu tak právo na přezkum překvapivého právního názoru městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu. K tomu je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
15. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V posuzované věci nejde ani o takový případ.
16. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy v otázce možnosti odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu a městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání a rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Jeho závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, když stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení, neboť stěžovatelovy námitky obsažené v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. K závěru obvodního soudu a městského soudu, že v předmětné věci nebyly dány důvody k odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo, a proto nelze vyhovět jeho nároku na vrácení části ceny díla ve výši 170 000 Kč proti vydání zhotoveného díla, Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí soudů byla řádně odůvodněna a odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu