ECLI:CZ:US:2020:3.US.3944.19.1
sp. zn. III. ÚS 3944/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Jakuba Hroudy, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem, sídlem Lázeňská 479/15, Děčín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 25 Cdo 1790/2019-90, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2018 č. j. 12 Co 120/2018-70 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. října 2017 č. j. 25 C 220/2017-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem pro zmeškání ze dne 30. 10. 2017 č. j. 25 C 220/2017-42 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 266 174 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit jí náklady řízení ve výši 58 753,39 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 12 Co 120/2018-70 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Shodně s okresním soudem dovodil, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel se k jednání soudu včas nedostavil, přestože mu bylo řádně doručeno předvolání k jednání, jež obsahovalo všechna potřebná poučení, vedlejší účastnice řízení vydání kontumačního rozsudku navrhla a skutková tvrzení v žalobě postačují k závěru o důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené požárem, který v pronajatém bytě vyvolal stěžovatel manipulací s otevřeným ohněm. Krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, neboť jeho právní zástupce byl ze zdravotních důvodů z jednání omluven. Po provedeném dokazování krajský soud uzavřel, že ústní jednání u okresního soudu bylo nařízeno na den 30. 10. 2017 v 8:30 hodin, včas zahájeno a telefonická omluva právního zástupce stěžovatele pro zdravotní indispozici byla u okresního soudu učiněna nejdříve v 8:45 hodin, tedy 15 minut po zahájení jednání, a proto ji nelze považovat za včasnou.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2019 č. j. 25 Cdo 1790/2019-90 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná otázka splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání byla za daných skutkových okolností posouzena jinak. Závěru krajského soudu, že telefonickou omluvu učiněnou nejdříve 15 minut po zahájení jednání nelze považovat za včasnou, jsou-li splněny předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 3 o. s. ř., nebylo možno nic vytknout. Za nedůvodnou považoval i námitku, že krajský soud měl rozsudek pro zmeškání zrušit podle §153b odst. 4 o. s. ř. K tomu uvedl, že nelze zaměňovat procesní institut odvolání proti rozsudku pro zmeškání s návrhem na jeho zrušení podle §153b odst. 4 o. s. ř. (který však stěžovatel nepodal). Ačkoliv je účelem obou procesních instrumentů odklizení rozsudku pro zmeškání, liší se v postupu při jejich projednávání, jakož i v okruhu skutečností relevantních při jejich uplatňování. Opodstatněnost návrhu na zrušení kontumačního rozsudku je dána v případě, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, již nebylo možné předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě žalovaného, přičemž je presumováno splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. V odvolacím řízení je naproti tomu dán prostor znovu přezkoumat předpoklady pro jeho vydání. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel nevyužil zákonné možnosti a návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. nepodal, takže se nemůže úspěšně domáhat hodnocení omluvitelnosti důvodu, pro který právní zástupce jednání zmeškal.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Popisuje okolnosti vedoucí k pozdnímu dostavení se právního zástupce stěžovatele k soudnímu jednání. Soudům vytýká, že nesprávně posoudily omluvu jeho právního zástupce. Zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi zmeškáním jednání a pouhým zpožděním, přičemž je třeba respektovat omluvu pro nedostavení se včas z důvodu náhlého zhoršení zdravotního stavu právního zástupce. Poukazuje na různá rozhodnutí Ústavního soudu, které se týkají problematiky rozsudku pro zmeškání [srov. např. nálezy ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 (N 53/36 SbNU 563), ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 63/05 (N 163/38 SbNU 301), ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 2656/12 (N 78/69 SbNU 321) aj.; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], z nichž se podává, že obecné soudy by měly k vydání rozsudku pro zmeškání přistupovat zdrženlivě, po náležitém uvážení a volit jej pouze v případech, v nichž je nezájem na straně žalovaného zřejmý. Upozorňuje na to, že po celou dobu řešení věci byl procesně aktivní a uplatňoval jednotlivé prostředky procesní obrany, a to i ve správních řízeních, které předcházely samotnému soudnímu řízení o náhradu škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti vydání rozsudku pro zmeškání s tím, že soudy měly akceptovat omluvu jeho právního zástupce z jednání a rozsudek pro zmeškání vydávat neměly. Stěžovateli lze přitakat v obecné rovině v tom, že rozsudek pro zmeškání je formálním institutem, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a proto by k jeho vydání měly soudy přistupovat uvážlivě.
9. Ústavní soud na druhé straně připomíná, že občanský soudní řád zcela zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v §153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, a možnost podání odvolání z důvodů podle §205b o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání tak není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Naopak pouze odvolací soud může podle §212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §205b o. s. ř. vzít na zřetel vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 130/06 a ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2994/15).
10. V nyní posuzované věci stěžovatel podal proti rozsudku pro zmeškání odvolání. Jeho argumentace obsažená v ústavní stížnosti však míří k uplatnění důvodů vedoucích k postupu podle §153b odst. 4 o. s. ř., tedy ke zrušení rozsudku pro zmeškání z omluvitelných důvodů (zmeškání nařízeného jednání kvůli náhlé zdravotní indispozici právního zástupce stěžovatele a s tím související návštěvě lékaře). Platí totiž, že posouzení omluvitelnosti důvodu (kam lze zařadit i situaci nastalou v nyní posuzované věci), pro který žalovaný, resp. jeho právní zástupce, zmeškal první jednání ve věci, není důvodem odvolacím. Proto v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z omluvitelných důvodů (§153b odst. 4 o. s. ř.). Je tomu tak již proto, že o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání rozhoduje v prvním stupni soud, který rozsudek vydal. Jinak řečeno, nelze zaměňovat omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. na straně jedné s posouzením předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání, jež může být předmětem řízení o odvolání proti kontumačnímu rozsudku, na straně druhé.
11. Vzhledem k tomu, že stěžovatel návrh na zrušení rozsudku nepodal, musel krajský soud o jeho odvolání rozhodovat v intencích pravidel stanovených v §212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §205b o. s. ř. a §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., což také učinil, nicméně se již nemohl zabývat tím, zda zmeškání jednání bylo omluvitelné či nikoliv. Tím, že krajský soud rozhodoval o odvolání stěžovatele, se nyní posuzovaná věc rovněž odlišuje od stěžovatelem uváděných nálezů Ústavního soudu, které se týkaly rozhodování o návrzích na zrušení rozsudku pro zmeškání.
12. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy se řádně zabývaly relevantními námitkami stěžovatele a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Proti jejich závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu