ECLI:CZ:US:2020:3.US.4006.19.1
sp. zn. III. ÚS 4006/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph. D., advokáta, sídlem Optátova 46, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2019 č. j. 14 A 36/2019-35, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České televize, sídlem Na hřebenech II 1130/6, Praha 4 - Podolí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2019 č. j. 14 A 36/2019-35 vyhověl žalobě stěžovatele a vedlejší účastnici řízení (žalované) uložil povinnost rozhodnout o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o odmítnutí jeho žádosti o informace (výrok I.). Výrokem II. uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč sestávajících z uhrazeného soudního poplatku. Stěžovatel dále požadoval paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč za dva úkony. Městský soud konstatoval, že paušální náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli nemůže přiznat, neboť ta by mu náležela pouze v případě, pokud by byl zastoupen advokátem. Skutečnost že stěžovatel je sám advokátem na tom nic nemění.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Zdůrazňuje, že ve sporu byl zcela úspěšný, ale paušální náhrada hotových nákladů mu nebyla přiznána. Poukazuje na to, že městský soud mu paušální náhradu odmítl poskytnout s odkazem na advokátní tarif. Stěžovatel se ovšem svého postavení advokáta vůči soudu nedovolával, pouze využil svoji datovou schránku pro doručování. Podle stěžovatele měl městský soud postupovat subsidiárně podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, a paušální náhradu nákladů mu přiznat obdobně jako nezastoupenému účastníkovi řízení. Takový postup odpovídá i závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13, který je podle názoru stěžovatele použitelný i ve správním soudnictví, přestože judikatura správních soudů se kloní k závěru, že tomu tak není. Stěžovatel nevidí důvod, proč paušální náhradu nepřiznat úspěšným žalobcům - fyzickým a právnickým osobám. Závěrem stěžovatel uvádí, že nenavrhuje zrušení výroku o náhradě nákladů řízení, jelikož ve výroku je jen ustanovení o náhradě soudního poplatku, která mu náleží. Vzhledem k tomu, že zamítnutí jeho požadavku na paušální náhradu je uvedeno pouze v odůvodnění rozsudku, domáhá se, aby Ústavní soud uložil povinnost městskému soudu, aby o paušální náhradě hotových výdajů stěžovatele jako nezastoupeného žalobce rozhodl nově.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve stávající věci k takovému závěru nedospěl.
5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Podle zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba proti pravomocnému rozhodnutí v řízení, jehož byla účastníkem, opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, jimž bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se nedomáhá zrušení výroku městského soudu o nákladech řízení, nýbrž po Ústavním soudu výslovně, a to i ve stížnostním petitu, požaduje, aby městskému soudu přikázal, aby rozhodl o paušální náhradě hotových výdajů stěžovatele jako nezastoupeného žalobce.
7. Podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Nepříslušností se přitom rozumí situace, kdy se stěžovatel domáhá něčeho, k čemu není Ústavní soud oprávněn, a to tak, že vůbec není způsobilý vést takové řízení. A o takový případ jde i v nyní posuzované věci, neboť se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud přikázal městskému soudu, aby nově rozhodl o paušální náhradě hotových výdajů stěžovatele jako nezastoupeného žalobce. Projednáním takového návrhu by Ústavní soud vybočil z mezí své kompetence, vyplývajících z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; Ústavní soud je totiž oprávněn svým výrokem rozhodnout toliko v souladu s §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Tomu však stěžovatelův návrh v uvedeném směru neodpovídá.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj