ECLI:CZ:US:2020:3.US.4067.19.1
sp. zn. III. ÚS 4067/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Karla Stemona, zastoupeného JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem, sídlem Borovského 828/18, Karviná - Ráj, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 26 C 112/2019-70 ze dne 27. 9. 2019, za účasti Okresního soudu v Karviné jako účastníka řízení a společnosti TP Insolvence, v. o. s., sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel byl vyzván společností TP Insolvence, v. o. s. (v řízení před okresním soudem v postavení žalované), jakožto insolvenční správkyní dlužníka Jakuba Melára, k zaplacení částky 171 853,20 Kč, která měla představovat pohledávku ze směnky. Stěžovatel vyhledal pomoc advokáta a následně informoval žalovanou, že pohledávka zanikla zaplacením a nadto by již byla promlčená. Stěžovatel také vyzval žalovanou k zaplacení 8 280 Kč jako náhrady za odměnu a hotové výdaje advokáta stěžovatele. Žalovaná částku nezaplatila a stěžovatel podal žalobu.
3. Okresní soud v Karviné ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Shledal sice vznik škody na straně žalobce i příčinnou souvislost mezi škodou a jednáním žalované, neshledal nicméně odpovědnostní titul, na základě kterého by mohl stěžovatel vůči žalované nárok na náhradu škody uplatnit. Podle soudu totiž žalovaná neporušila žádnou povinnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí bylo pro něj překvapivé, přičemž žalobu podával v naději, že soud přihlédne k nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013, neboť škodě na jeho straně předcházelo flagrantní zneužití zajišťovacího institutu směnečného práva.
5. Okresní soud podle stěžovatele řádně nepřezkoumal pochybení, která nastala při manipulaci se směnkou dalšími subjekty, a pominul, že žalovaná, byť jedná a odpovídá sama za sebe, přece jen z laického pohledu je jako insolvenční správkyně práva znalou veřejnou osobou.
6. Stěžovatel se domnívá, že nemůže jít k jeho tíži, že žalovaná neměla dostatek informací ohledně předmětné směnky nacházející se v držení úpadce, a to zvláště za situace, kdy okresní soud věděl o manipulaci s touto směnkou, jež je i předmětem vyšetřování orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel by považoval za přirozenější, pokud by faktické důsledky této nepravosti a nesprávnosti nesla žalovaná.
7. Za dané situace je údajně jedinou osobou, která přišla k újmě, stěžovatel, a to ačkoli se ničím neprovinil. Nadto byla jeho újma znásobena tím, že soud přiznal žalované náhradu nákladů řízení a neaplikoval §150 občanského soudního řádu. Stěžovatel je nadále přesvědčen, že žalovaná porušila péči řádného hospodáře nejméně tím, že neodhalila diskrepance v nepřetržitosti indosamentů a že si neobstarala dostatečně relevantní podklady o údajném směnečném dluhu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
11. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku (čl. 83 Ústavy).
12. Této praxi (souladné se zásadou minima non curat praetor) odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.
13. V posuzované věci stěžovatel neuspěl se žalobou na částku 8 280 Kč, tedy částku, která ani nepřipouští podání odvolání. Již to samo o sobě může vést k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ledaže by byly dány mimořádné okolnosti, které by navzdory bagatelní povaze předmětu sporu vyžadovaly zásah Ústavního soudu. Takové okolnosti však z ústavní stížnosti neplynou.
14. Stěžovatel v podstatě v celé ústavní stížnosti připouští, že skutečného pochybení se nedopustila žalovaná, nýbrž třetí osoba. Jakkoli stěžovatel považuje za nespravedlivé, že musí nést následky pochybení někoho jiného, tato případná nespravedlnost nemůže automaticky vést k tomu, že její následky stěžovatel přenese na jakýkoli další subjekt. Okresní soud dostatečně vysvětlil, proč na straně žalované neshledal porušení povinnosti či dobrých mravů, a není na Ústavním soudu, aby tento jeho závěr - nacházející se v podústavní rovině a nevykazující znaky excesu - přehodnocoval. To tím spíše za situace, kdy jej stěžovatel zpochybňuje v podstatě jen stručným a dále nespecifikovaným konstatováním, že žalovaná měla odhalit "diskrepance v nepřetržitosti indosamentů".
15. Opakovaně stěžovatel zmiňuje trestní řízení ve věci neoprávněného nakládání se směnkou, ovšem z ústavní stížnosti se nepodává, že by se možného trestného jednání dopouštěla žalovaná či osoba s ní spjatá, nýbrž subjekt odlišný. Vznikla-li stěžovateli škoda a má-li stěžovatel právo na její náhradu, lze se jí případně domáhat po tomto subjektu.
16. Jde-li o náklady řízení před okresním soudem, zásadou, dle níž se o nákladech rozhoduje, je úspěch ve věci. Žalovaná byla zcela úspěšná, proto jí náleží náhrada nákladů. Postup podle §150 občanského soudního řádu je možný pouze výjimečně. Jakkoli stěžovatel pociťuje rozhodnutí o nákladech jako další újmu, jde pouze o vyústění skutečnosti, že se před soudem domáhal něčeho, co mu ve vztahu k žalované nenáleží. Z ústavněprávního hlediska není důvod, aby žalované nebyla náhrada nákladů přiznána.
17. Pouze pro doplnění Ústavní soud poznamenává, že není patrné, na základě čeho stěžovatel dovozuje překvapivost napadeného rozhodnutí. Zamítnutí žaloby samo o sobě nezakládá pro žalobce ústavněprávně relevantní překvapivost rozhodnutí.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu